ECLI:CZ:US:2016:1.US.1618.15.1
sp. zn. I. ÚS 1618/15
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka - ze dne 29. března 2016 sp. zn. I. ÚS 1618/15 ve věci ústavní stížnosti Josefa Šolleho, právně zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2011 č. j. 20 Co 171/2011-25, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011 č. j. 32 C 70/2011-31, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2011 č. j. 32 C 70/2011-34, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012 č. j. 3 Co 117/2011-40, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2012 č. j. 32 C 70/2011-42, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2012 č. j. 32 C 70/2011-44 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015 č. j. 3 Co 39/2013-58, vydaným v řízení o stěžovatelově žalobě na náhradu škody za nemateriální újmu, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2011 č. j. 32 C 70/2011-34, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012 č. j. 3 Co 117/2011-40, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2012 č. j. 32 C 70/2011-44 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015 č. j. 3 Co 39/2013-58 bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2011 č. j. 20 Co 171/2011-25 bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. Rozhodnutí uvedená v bodech I a II se proto ruší.
IV. Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011 č. j. 32 C 70/2011-31 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2012 č. j. 32 C 70/2011-42 se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 29. 5. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva") a dále práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Žalobou ze dne 14. 6. 2010 se stěžovatel domáhal po vedlejším účastníkovi - České republice - Ministerstvu spravedlnosti - u Obvodního soudu pro Prahu 2 zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za své nezákonné věznění od 12. 8. do 10. 12. 1982 na základě rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 5. 1982 sp. zn. 1 T 87/95 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 7. 1982 sp. zn. 3 To 634/82. Uvedeným rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1 písm. b) tehdy platného trestního zákona a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 1994 sp. zn. 2 Tz 21/93 byla obě rozhodnutí zrušena a stěžovatel byl zproštěn obžaloby. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 6. 2008 sp. zn. 1 Rt 2/2007 byla podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., prohlášena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci.
3. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2011 č. j. 10 C 72/2010-17 s odůvodněním, že institut nemateriální újmy byl zaveden až novelou zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (zákon č. 160/2006 Sb. s účinností od 27. 4. 2006) a náhradu nemajetkové újmy nelze přiznat ani podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 5. 2011 č. j. 20 Co 171/2011-25 napadený rozsudek zrušil a postoupil věc sám sobě jako soudu prvního stupně s odůvodněním, že nárok stěžovatele je třeba posuzovat na základě §11 až 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. K rozhodnutí o takovém nároku pak není věcně příslušný okresní, resp. obvodní soud, nýbrž soud krajský, resp. městský.
4. Usnesením ze dne 9. 6. 2011 č. j. 32 C 70/2011-31 vyzval Městský soud v Praze stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 2 000 Kč. Stěžovatel dne 15. 6. 2011 požádal o osvobození od soudního poplatku podle §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 549/1991 Sb."). Nato soud dne 20. 6. 2011 poslal stěžovateli k vyplnění formulář vzor č. 060 k prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Protože stěžovatel nežádal o osvobození od poplatku z důvodu majetkových, ale na základě zákonných ustanovení, formulář nevyplnil. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2011 č. j. 32 C 70/2011-34 rozhodl, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává, neboť "neposkytl soudu součinnost ke zhodnocení jeho osobních a majetkových poměrů". Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací vyzval dne 12. 6. 2012 stěžovatele k vyplnění potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Stěžovatel dne 19. 6. 2012 vrchnímu soudu odpověděl, že nežádá o osvobození na základě své "chudoby", ale na základě zákona a na něj navazující judikatury Ústavního soudu a Vrchního soudu v Praze. Vrchní soud v Praze poté usnesením ze dne 26. 6. 2012 č. j. 3 Co 117/2011-40 napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2011 č. j. 32 C 70/2011-34 potvrdil s odůvodněním, že "nelze již podrobovat kritice rozhodnutí Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 2. května 2011 č. j. 20 Co 171/2011-25, v němž tento soud vyslovil závěr, že v dané věci se jedná o žalobu o ochranu osobnosti (...) Pokud Městský soud v Praze (...) vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku ze žaloby o ochranu osobnosti, nelze jeho postupu nic vytknout. Pokud následně žalobce nedoložil, že jeho majetkové a sociální poměry odůvodňují vyhovění žádosti o osvobození od soudních poplatků (...), odvolací soud napadené usnesení (...) jako věcně správné potvrzuje".
5. Usnesením ze dne 8. 10. 2012 č. j. 32 C 70/2011-42 Městský soud v Praze znovu vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku. Dne 10. 10. 2012 stěžovatel odpověděl, že žádá o osvobození od soudního poplatku podle §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06 (N 131/46 SbNU 230) ve věci Josefa Pajurka. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2012 č. j. 32 C 70/2011-44 bylo řízení zastaveno s tím, že o osvobození od soudního poplatku již tento soud jednou rozhodl a Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil. Proti usnesení o zastavení řízení podal stěžovatel dne 17. 12. 2012 odvolání. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015 č. j. 3 Co 39/2013-58 bylo napadené usnesení potvrzeno s tím, že stěžovatel neprokázal své majetkové poměry, aby na jejich podkladě mohl být od soudního poplatku osvobozen, a nereagoval ani na další výzvu soudu.
6. V mezidobí podal stěžovatel rovněž ústavní stížnost, která směřovala proti oběma usnesením, jimiž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2011 č. j. 32 C 70/2011-34 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012 č. j. 3 Co 117/2011-40). Tato ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 4210/12 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustná (předčasná).
II.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jež považuje za porušující jeho základní práva. K problematice osvobození od soudního poplatku v ústavní stížnosti uvedl, že žádá o zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí státu (jímž bylo způsobeno jeho uvěznění) s tím, že na jeho případ se proto vztahuje osvobození od soudního poplatku ze zákona; není proto žádný důvod, aby ho soudy nutily prokazovat jeho "chudobu". Osvobození vyplývá nejen z ustanovení §11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., v současném znění [v době podání žaloby písmene g)], ale i z ustanovení §28 zákona č. 119/1990 Sb., neboť jde o odškodnění na základě soudní rehabilitace. Stěžovatel také uvádí, že soud po něm začal vymáhat soudní poplatek dne 9. 6. 2011, tedy více než rok po podání žaloby, v době, kdy již proběhlo prvoinstanční i odvolací řízení a věc se vrátila k novému projednání soudu prvního stupně. Přitom pokud chce soud soudní poplatek vyměřit, má tak učinit před zahájením jednání. Jinak jde o tzv. "změnu pravidel během hry" a tím i o porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel má za to, že v jeho případě jde o podobný problém se soudním poplatkem jako v případě Josefa Pajurka (viz výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06). Stěžovatel také odkazuje na ustálenou judikaturu Vrchního soudu v Praze a tvrdí, že jestliže v těchto srovnatelných případech bylo rozhodnuto, že žalobci jsou osvobozeni od soudního poplatku, a přitom po stěžovateli je poplatek vymáhán, jde o nerovnost subjektů ve shodném právním postavení, a tudíž o porušení čl. 1 Listiny.
8. Postupu obecných soudů vytýká stěžovatel rovněž řadu procesních pochybení. Podle jeho názoru pokud Městský soud v Praze dne 8. 10. 2012 znovu vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku a stěžovatel opět (dne 10. 10. 2012) požádal o osvobození, měl Městský soud v Praze nejprve řádně rozhodnout o této nové žádosti o osvobození. Co se týče věcné příslušnosti, stěžovatel namítá, že podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, kde proběhlo celé prvoinstanční jednání. V průběhu odvolacího řízení však došlo k tomu, že Městský soud v Praze sám sobě postoupil věc jakožto soudu prvního stupně. Stěžovatel je přesvědčen, že tím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť prvoinstančně mají v takovýchto případech jednat okresní soudy (v Praze soudy obvodní). Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na výklad v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1302/13 (N 8/72 SbNU 101) v obdobné věci Josefa Němce. Stěžovatel tedy namítá neústavnost usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2011 č. j. 20 Co 171/2011-25 a všech dalších dosud pravomocných rozhodnutí, která byla v této věci vydána nezákonnými soudci.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti také poukazuje na to, že žalobu v této věci podal již dne 14. 6. 2010, tedy před téměř pěti lety. Soudy přitom po celou dobu řeší jen otázku své příslušnosti a soudního poplatku, a to značně pomalým tempem. Stěžovatel například obdržel rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o svém odvolání ze dne 17. 12. 2012 až dne 31. 3. 2015, tj. za více než dva a čtvrt roku. Stěžovatel proto namítá, že jeho věc není projednána "v přiměřené lhůtě", jak to vyžaduje čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
III.
10. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení. Vrchní soud v Praze pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení, stejně jako Městský soud v Praze. Vedlejší účastník, jímž je Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, se ve stanovené lhůtě k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil, ani se nevzdal svého postavení.
IV.
11. Ústavní soud, dříve než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda tato splňuje všechny formální předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. V dané věci je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), stěžovatel byl řádně zastoupen (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
12. I když posledním rozhodnutím, a tedy rozhodnutím o posledním prostředku k ochraně práva stěžovatele ve věci bylo usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Co 39/2013-58, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze č. j. 32 C 70/2011-44 o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, Ústavní soud nemohl vyloučit ze svého přezkumu ani předchozí usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 70/2011-34 a Vrchního soudu v Praze 3 Co 117/2011-40, kterými nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků (a která nabyla právní moci již 3. 9. 2012). Musel tak učinit zejména s ohledem na již shora citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4210/12, jímž byla odmítnuta stížnost stěžovatele proti oběma rozhodnutím o nepřiznání osvobození od soudních poplatků pro předčasnost. V opačném případě by se Ústavní soud vůči stěžovateli dopustil nepřípustného postupu denegatio iustitiae.
13. Ústavní soud ani nepřehlédl, že v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015 č. j. 3 Co 39/2013-58 byl stěžovatel poučen o možnosti podat dovolání přípustné za podmínek stanovených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Stěžovatel však dovolání nepodal. Ústavní soud však dospěl k závěru, že v dané věci by podané dovolání zjevně nebylo efektivním, ba ani přípustným prostředkem k ochraně práva stěžovatele [viz §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Trvání na vyčerpání takového prostředku pouze proto, aby stěžovatel postupoval v souladu s poučením odvolacího soudu, by ze strany Ústavního soudu bylo možno označit za značně formalistický postup, který by v již tak složitě procesně vedené věci i s ohledem na celkovou délku řízení znamenal pro stěžovatele další omezení v přístupu ke konečnému a spravedlivému rozhodnutí v této věci.
V.
14. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.
15. Podstatou ústavní stížnosti je dle názoru stěžovatele nesprávná aplikace zákona č. 549/1991 Sb. na jeho případ, v důsledku čehož došlo k zastavení řízení a tím k porušení jeho práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i nesprávnému posouzení věcné příslušnosti soudu a porušení čl. 38 odst. 1 Listiny.
16. Esenciální součástí práva na spravedlivý proces, a tedy i práva jednotlivce na soudní ochranu je nepochybně právo na přístup k soudu, garantované jak v čl. 36 odst. 1 Listiny, tak i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto právo podléhá některým omezením, jež jsou vtělena do procesních předpisů v zájmu efektivity řízení; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva. K zásadně přípustným omezením patří i povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek, blíže regulovaná zákonem. Ústavní soud ostatně ve své judikatuře poplatkovou povinnost nijak nezpochybnil a vyslovil se pouze ke konkrétním otázkám její aplikace, jako např. ke vzniku poplatkové povinnosti [nález sp. zn. I. ÚS 664/03 ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547)] či k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku [nález sp. zn. IV. ÚS 103/2000 ze dne 20. 6. 2000 (N 92/18 SbNU 283)].
17. Ani Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře nevylučuje, že zájem na řádném výkonu spravedlnosti může ospravedlnit finanční omezení přístupu jednotlivce k soudu. Z čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze vyvodit neomezené právo na bezplatnou právní pomoc ze strany státu v civilních sporech nebo právo na bezplatné řízení v těchto věcech (srov. např. rozsudek ve věci Kreuz proti Polsku ze dne 19. 6. 2001 č. 28249/95, §59). Samotná povinnost zaplatit soudní poplatek za podání žaloby k civilnímu soudu nemůže být považována za omezení práva na přístup k soudu.
18. Zcela jiná situace však nastává, jestliže je řízení usnesením zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku a poplatková povinnost je soudem prvního stupně stanovena v nesprávné výši, resp. neměla být stanovena vůbec, poněvadž je účastník od poplatkové povinnosti ex lege osvobozen osobně nebo je řízení od placení soudního poplatku osvobozeno věcně. Z ustanovení §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. (ve znění účinném v době podání žaloby stěžovatelem) vyplývalo, že řízení ve věci náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě nebo nesprávným úředním postupem se od soudního poplatku osvobozují. Jednalo se tedy o věcné osvobození od soudních poplatků ve specifickém řízení, jehož účelem je umožnit navrhovatelům, bez ohledu na jejich finanční možnosti, domáhat se svých (tvrzených) nároků na náhradu škody způsobené státem při výkonu veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
19. V projednávané věci je nesporné, že stěžovatel svůj žalobní návrh opíral o ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. Ustanovením §31a zákona č. 82/1998 Sb. (nově vloženo zákonem č. 160/2006 Sb., kterým se mj. měnil zákon č. 82/1998 Sb.) byl do citovaného zákona vtělen nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Zákonodárce tak učinil motivován deficitem vnitrostátní úpravy ve vztahu k čl. 5 odst. 5 Úmluvy a snahou uvést vnitrostátní úpravu do souladu s požadavky Úmluvy. Podle názoru Ústavního soudu je nepochybné, že nová právní úprava nárok na náhradu nemateriální újmy nekonstituuje, ale pouze ve vnitrostátní rovině deklaruje jeho existenci. Tento nárok byl již v minulosti založen samotným čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který představuje self-executing ustanovení, aplikovatelné přednostně před zněním zákona.
20. Otázkou aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na případy náhrady nemajetkové újmy, která vznikla před závazností Úmluvy pro Českou republiku, se Ústavní soud opakovaně zabýval [viz např. nálezy ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497), ze dne 4. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 3439/11 (N 37/68 SbNU 379), ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 662/12 (N 70/69 SbNU 255), ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 4877/12 (N 98/69 SbNU 655), ze dne 5. 11. 2013 sp. zn. IV. ÚS 500/13 (N 180/71 SbNU 163), ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 644/13 (N 66/73 SbNU 241) a ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2265/13 (N 68/73 SbNU 265), všechny dostupné též na http://nalus.usoud.cz]. I po přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.) pak platí, že ve shodě s touto judikaturou se postupuje vůči těm žalobcům, jejichž žaloba na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu byla podána ještě před přijetím tohoto stanoviska.
21. Uvedené stanovisko, a tedy i předchozí relevantní judikatura Ústavního soudu se právě na případ stěžovatele, který žalobu na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nezákonné věznění podal v roce 2010 (postoupena městskému soudu jako soudu prvního stupně byla usnesením ze dne 2. 5. 2011), vztahuje.
22. Shodnou problematikou týkající se osvobození od soudního poplatku v případech, kdy se stěžovatel domáhal žalobou nahrazení nemateriální újmy v souvislosti s nezákonným vězněním v době nesvobody, se Ústavní soud zabýval již v nálezu ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06 (N 131/46 SbNU 230). V něm mimo jiné odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91), který se zabýval právě přímým působením čl. 5 odst. 5 Úmluvy.
23. V prvně citovaném nálezu pak Ústavní soud dovodil, že "výše uvedené závěry jsou použitelné i pro úvahu o tom, zda lze čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přiměřeně aplikovat při posuzování otázky, zda má stěžovatel právo na osvobození od soudních poplatků (...) Podle názoru Ústavního soudu je tedy třeba se o čl. 5 odst. 5 Úmluvy opřít i v posuzovaném případě. Názor obecných soudů se jeví jako přehnaně formalistický, je v rozporu se skutečným požadavkem stěžovatele a s jeho smyslem, a je tedy v konečném důsledku protiústavní".
24. Ústavní soud uvádí, že v případě stěžovatele není žádného relevantního důvodu se od právního názoru vysloveného ve shora citovaném nálezu Ústavního soudu odchylovat.
25. Lze tedy uzavřít, že nárok uplatněný stěžovatelem v řízení před obecnými soudy není nárokem na ochranu osobnosti, ale - jak na tom správně trval stěžovatel - nárokem na imateriální odškodnění s přímou aplikací (self-executing) čl. 5 odst. 5 Úmluvy, který je třeba projednat v intencích stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 (viz výše) vzhledem k době zahájení řízení o žalobě (před účinností citovaného stanoviska). Došlo-li ze strany odvolacího soudu k jinému právnímu posouzení nároku proti vůli žalobce, pak byla vzhledem k zásahu do skutkových tvrzení porušena dispoziční zásada.
26. Postupem odvolacího soudu došlo též k nesprávnému posouzení věcné příslušnosti soudu. Ústavní soud již dříve [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1191/08 ze dne 14. 4. 2009 (N 85/53 SbNU 79), sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010 (N 118/57 SbNU 455) nebo sp. zn. IV. ÚS 1302/13 ze dne 22. 1. 2014] v otázce příslušnosti soudu k projednání žaloby na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nezákonné věznění v době nesvobody dovodil, že k projednání takové žaloby jsou po přijetí zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., věcně příslušné jako soudy prvního stupně soudy okresní (resp. obvodní). Pokud tedy odvolací soud nesprávně postoupil žalobu stěžovatele Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně, došlo tím k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces v podobě odnětí práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
27. Nesprávný postup odvolacího soudu se poté projevil v opakovaném vymáhání (vyměřování) soudního poplatku po stěžovateli, ačkoli podle §11 odst. 1 písm. g) zákona č. 549/1991 Sb. platilo pro jeho věc osvobození od poplatku. Došlo-li v důsledku nezaplacení soudního poplatku ze strany stěžovatele k zastavení řízení, byl mu tímto postupem odepřen i přístup k soudu a v důsledku toho došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
28. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v souladu s principem minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci se blíže nevyjadřuje k samotnému nároku stěžovatele na přiměřené zadostiučinění, o němž nebylo dosud pravomocně rozhodnuto. Přesto odkazuje na svou relevantní judikaturu týkající se nároků spojených s nezákonným vězněním v době nesvobody a zejména na již shora citované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14, přičemž očekává, že obecné soudy budou ve věci stěžovatele dále rozhodovat v souladu s touto judikaturou.
29. Ústavní stížností brojí stěžovatel rovněž proti oběma usnesením, jimiž byl vyzván k zaplacení soudního poplatku. Plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.) dovodilo, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. vyzván k zaplacení poplatku za řízení, je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stanovisko uvádí i alternativy, resp. doporučení ohledně dalšího procesního postupu v případě přesvědčení účastníka (poplatníka) o nesprávnosti soudem uložené výše soudního poplatku.
30. Ústavní soud tedy uzavírá, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2011 č. j. 32 C 70/2011-34, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012 č. j. 3 Co 117/2011-40, usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2012 č. j. 32 C 70/2011-44 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015 č. j. 3 Co 39/2013-58 bylo porušeno stěžovatelovo základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
31. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2011 č. j. 20 Co 171/2011-25 pak bylo porušeno právo stěžovatele na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
32. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl [§82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a tato rozhodnutí zrušil [§82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
33. Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011 č. j. 32 C 70/2011-31 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2012 č. j. 32 C 70/2011-42 byla podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
34. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ve věci nenařizoval ústní jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat žádné další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).