ECLI:CZ:US:2022:1.US.3277.21.1
sp. zn. I. ÚS 3277/21
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele I. P., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Klepšem, advokátem, sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, Praha 3 - Žižkov, proti zásahu spočívajícímu v nakládání s trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. listopadu 2021 sp. zn. 7 T 166/2021 jako s pravomocným a vykonatelným, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Postupem Obvodního soudu pro Prahu 1 spočívajícím v nakládání s trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. 7 T 166/2021 jako s pravomocným a vykonatelným, byla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, na tlumočníka podle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a na obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 se zakazuje v tomto zásahu pokračovat.
III. Náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti se stěžovateli nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 12. 2021, stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") spočívajícím v nakládání s trestním příkazem obvodního soudu ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. 7 T 166/2021 jako s pravomocným a vykonatelným (dále jen "zásah"), ačkoli tento trestní příkaz nebyl stěžovateli řádně doručen a nedošlo ke vzdání se práva na podání odporu, byla porušena základní práva stěžovatele dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby Ústavní soud uložil obvodnímu soudu v zásahu nepokračovat. Stěžovatel současně žádá o vydání předběžného opatření dle §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž by Ústavní soud zamezil pokračování zásahu. Stěžovatel konečně navrhuje, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu, byl stěžovatel - ukrajinský státní příslušník - dne 14. 11. 2021 v 1:30 hodin zadržen spolu se dvěma dalšími osobami - taktéž státními příslušníky Ukrajiny - pro podezření ze spáchání přečinu ublížení na zdraví dle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), v souběhu s přečinem výtržnictví dle §358 odst. 1 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku. Dle záznamů v protokolu o výslechu podezřelého (č. l. 26) a protokolu o výslechu osoby zadržené (č. l. 38) stěžovatel před policejním orgánem prohlásil, že si nevolí obhájce, českému jazyku rozumí slovem i písmem a služeb tlumočníka si nežádá. Ze záznamu o poučení cizího státního příslušníka (č. l. 33) plyne, že stěžovatel nepožadoval překlad dokumentů uvedených v §28 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), ani vyrozumění zastupitelského úřadu; toto poučení stěžovateli tlumočeno nebylo. Dne 16. 11. 2021 od 9:00 do 9:25 hodin bylo konáno vazební zasedání, v jehož rámci obvodní soud vydal trestní příkaz č. j. 7 T 166/2021-112, jímž byli všichni tři obvinění uznáni vinnými ze spáchání výše uvedených přečinů ve spolupachatelství. Stěžovatel byl odsouzen k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků a k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu dvou let. Při předmětném vazebním zasedání nebyl stěžovatel zastoupen obhájcem a přítomen nebyl ani tlumočník. Z protokolu vyplývá, že při výslechu stěžovatel prohlásil, že česky mluví "trochu". Obvodní soud následně konstatoval, že stěžovatelovy nedostatečné znalosti českého jazyka znemožňují praktickou komunikaci se soudem; k obdobnému závěru dospěl i v případě dalšího z obviněných. Obsah trestního příkazu, jenž byl při jednání obviněným doručen, proto těmto dvěma osobám tlumočil třetí obviněný. V protokolu je zaznamenáno, že se všichni obvinění vzdali práva podat proti trestnímu příkazu odpor za sebe i osoby oprávněné, žádný z obviněných nežádal právní pomoc advokáta ani překlad trestního příkazu do ukrajinštiny. Jelikož se práva na podání odporu vzdala i přítomná státní zástupkyně, nabyl trestní příkaz právní moci a stěžovateli byla předána výzva k vycestování z České republiky do 19. 11. 2021 v 24:00 hodin. Následně byli všichni obvinění propuštěni ze zadržení na svobodu.
3. Dne 23. 11. 2021 podal stěžovatel prostřednictvím obhájce proti trestnímu příkazu odpor, jenž odůvodnil tak, že se necítí vinen skutkem, pro který byl v předmětné věci podán návrh na potrestání, a žádá nařízení hlavního líčení. Uvedl, že jeho vzdání se práva na podání odporu bylo neúčinné, neboť stěžovatel neměl zajištěno tlumočení, přestože neovládá český jazyk v míře dostačující pro vystupování v trestním řízení. Odkázal přitom na zvukový záznam z vazebního zasedání, z něhož je patrné, že soudce upustil od provedení výslechu stěžovatele a dalšího obviněného pro nedostatečnou znalost českého jazyka a pozastavoval se nad záznamem Policie České republiky, dle něhož tito obvinění rozumí česky slovem i písmem. Přetlumočení obsahu trestního příkazu dalším z obviněných bylo dle stěžovatele nepřípustné, neboť zájmy obviněných byly ve vzájemném rozporu. Trestní příkaz nemohl být stěžovateli řádně doručen, neboť nebyl přeložen; skutečnost, že překlad nevyžadoval, v tomto směru není relevantní, neboť stěžovatel evidentně neměl přehled o svém procesním postavení. Vzdání se práva odporu nemohlo být dle stěžovatele účinné, a to nejen pro nedostatek jeho řádného poučení a porozumění, nýbrž i proto, že dle zvukového záznamu z vazebního zasedání stěžovatel nevyjádřil vůli vzdát se tohoto svého procesního práva. Postup obvodního soudu byl dle stěžovatele protiústavní, jak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3464/17 (N 38/93 SbNU 41) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Dále bylo namítáno, že vazebnímu zasedání nebyl přítomen obhájce, jemuž již před jeho konáním udělil stěžovatel plnou moc, a že nebyly splněny podmínky pro vydání trestního příkazu, neboť zjištěním o nedostatečné úrovni jazykových znalostí stěžovatele byly zpochybněny i závěry policejního orgánu. Stěžovatel uzavřel, že ke vzdání se práva na odpor nedošlo, a proto odpor v zákonné lhůtě podává.
4. Na to obvodní soud reagoval přípisem ze dne 25. 11. 2021, v němž vyslovil, že podání nazvanému "odpor" nelze přiznat právní účinky, neboť trestní příkaz byl řádně vydán a již nabyl právní moci. Nesouhlasil s námitkou, že jednal bez tlumočníka, neboť dle §2 odst. 14 ve spojení s §28 trestního řádu musí mít obviněný zajištěno tlumočení pouze při jednání, jež však již v okamžiku předání trestního příkazu stěžovateli neprobíhalo. Stěžovatel před policejním orgánem podepsal poučení cizince s tím, že překlady písemností nepožaduje. Bylo proto pouze věcí stěžovatele, jakou cestou si obsah písemnosti po jejím doručení "zpřístupní". V daném případě zvolil stěžovatel tu cestu, že požádal svého známého o její přeložení.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postupem obvodního soudu byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Navazuje na argumentaci vyslovenou v odporu ze dne 23. 11. 2021 a uvádí, že mu trestní příkaz nebyl řádně doručen a že se účinně nevzdal práva na podání odporu. Má za to, že na jeho případ plně dopadají závěry vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS 3464/17 a ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. Pl. ÚS-st. 49/18 (ST 49/92 SbNU 377; 61/2019 Sb.).
6. Stěžovatel obvodnímu soudu vytýká, že mu v průběhu vazebního zasedání nebyl zajištěn tlumočník, přestože byla potřeba tlumočení zcela zjevná. Nelze vycházet z jeho prohlášení před policejním orgánem, že česky rozumí a tlumočení nepožaduje. Prohlášení stěžovatele před soudem, že česky rozumí "trochu", je nutno interpretovat jako prohlášení ve smyslu §2 odst. 14 trestního řádu, resp. čl. 37 odst. 4 Listiny. Dodává, že potřeba tlumočení není dle §28 odst. 1 trestního řádu vázána na vyjádření obviněného, nýbrž na posouzení soudu. Názor obvodního soudu vyjádřený v přípisu ze dne 25. 11. 2021, že jednání již v okamžiku předání trestního příkazu stěžovateli neprobíhalo, a tudíž nebylo třeba zajišťovat tlumočení, považuje stěžovatel za zjevně rozporný se zvukovým záznamem i protokolem z jednání; vazební zasedání probíhalo jak v okamžiku doručení trestního příkazu obviněným, tak i po něm, kdy se obvinění do protokolu údajně vzdali svého práva podat odpor. Stěžovatel zpochybňuje, že mu byl tlumočen obsah trestního příkazu jedním z obviněných na vlastní žádost; dle zvukového záznamu se tak stalo spíše z iniciativy tlumočícího obviněného, jemuž dal poté soud pokyn, ať zbývajícím dvěma obviněným věc vysvětlí. Stěžovatel argumentuje, že nebyl soudem řádně poučen o právu na překlad trestního příkazu dle §28 odst. 2 trestního řádu; soud se jej pouze návodně dotázal, zda vyžaduje překlad, a odpověď stěžovatele není ze zvukového záznamu patrná.
7. Stěžovatel dále obvodnímu soudu vytýká, že mu nebylo poskytnuto poučení o právu podat proti trestnímu příkazu odpor, natož pak v jazyce, jemuž by porozuměl. Argumentuje, že se svého práva nevzdal jednoznačně a s vědomím o veškerých procesních důsledcích, jak vyžaduje judikatura Ústavního soudu [viz nález ze dne 18. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2443/14 (N 59/76 SbNU 795) a nález ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 3816/16 (N 49/84 SbNU 579)]. V této souvislosti poukazuje na rozpor mezi zvukovým záznamem a obsahem protokolu, kdy stěžovatelova neslyšitelná odpověď na dotaz soudce "Také to přijímáte?" byla do protokolu zaznamenána tak, že se stěžovatel vzdává práva odporu za sebe i osoby oprávněné a nežádá právní pomoc advokáta.
8. Konečně pak namítá, že v posuzované věci nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání trestního příkazu, neboť zpochybněním jazykových znalostí dvou obviněných došlo i ke zpochybnění veškerých předchozích závěrů policejního orgánu.
IV.
Řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud si vyžádal spis vedený u obvodního soudu pod sp. zn. 7 T 166/2021 a současně vyzval obvodní soud a vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
10. Obvodní soud ve svém vyjádření ze dne 21. 12. 2021 toliko poněkud nejasně uvedl, že v přípisu ze dne 25. 11. 2021 vyjádřil svou "připravenost reagovat na případný zvrat", avšak obhájce stěžovatele na tento přípis neodpověděl.
11. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 se k ústavní stížnosti vyjádřilo dne 10. 1. 2022 tak, že dle jeho názoru nebyl stěžovatel v přípravném řízení na svých právech nikterak zkrácen. Poukázalo na prohlášení stěžovatele, že rozumí českému jazyku a tlumočení nežádá, jak je uvedeno v jím vlastnoručně podepsaném protokolu o výslechu osoby podezřelé. Stěžovatel nepožadoval překlad dokumentů uvedených v §28 odst. 2 trestního řádu ani vyrozumění zastupitelského úřadu. Dozorová státní zástupkyně proto dospěla k závěru, že jsou splněny podmínky pro podání návrhu na potrestání. K postupu obvodního soudu v průběhu vazebního zasedání konaného dne 16. 11. 2021 se vedlejší účastník nechtěl vyjadřovat. Uvedl toliko, že nikdo z podezřelých nežádal služeb tlumočníka ani obhájce a poté, co se ukázalo, že česky plynně nehovoří, tlumočil jim v případě potřeby jeden z obviněných, jenž na území České republiky žije dlouhodobě a češtinu prokazatelně ovládá.
12. Stěžovatel reagoval na výše uvedená vyjádření replikou ze dne 28. 1. 2022. Zpochybnil vyjádření obvodního soudu a uvedl, že z reakce soudu na stěžovatelův odpor proti trestnímu příkazu jednoznačně plynula vůle nepřiznat odporu právní účinky. V reakci na vyjádření vedlejšího účastníka uvedl, že stěžovatelova prohlášení v přípravném řízení nedokládají nepotřebnost tlumočení, nýbrž spíše svědčí o nezákonném postupu policejního orgánu. V průběhu vazebního zasedání vyšlo najevo, že stěžovatel nemohl při policejním výslechu užít jazykové obraty, jež jsou v protokolu zaznamenány.
13. Návrh na vydání předběžného opatření, jenž stěžovatel původně odůvodnil potřebou pobývat na území České republiky v průběhu řízení o ústavní stížnosti, byl následně doplněn podáními ze dne 14. 12. 2021 a 18. 2. 2022. V nich stěžovatel argumentoval, že byl v důsledku odsouzení trestním příkazem zařazen do Schengenského informačního systému, načež mu byl odepřen vstup do Maďarska. Nemožnost cestovat do zemí Schengenského prostoru způsobuje stěžovateli značnou újmu, neboť je tím podstatně omezena jeho možnost výdělku a pohybu.
14. Ve smyslu §44 zákona o Ústavním soudu, rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo lze očekávat další objasnění věci.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Jelikož stěžovatel tvrdí tzv. jiný zásah spočívající v nakládání s trestním příkazem jakožto s pravomocným a vykonatelným rozhodnutím, ačkoli mu nebyl řádně doručen a nedošlo ke vzdání se práva na podání odporu, nebyly k ní přiloženy kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv přiznává, neboť takovéto prostředky ani neexistují. Postup podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zde nepřipadá v úvahu, neboť nalézací soud vycházel z toho, že odpor podaný stěžovatelem byl neúčinný, tedy z pohledu obecných soudů žádný další procesní úkon učiněn být neměl. Ústavní soud tedy konstatuje, že jsou splněny všechny předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu k tomu, aby se ústavní stížností mohl zabývat po věcné stránce [srov. též nález sp. zn. III. ÚS 3464/17 nebo nález ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1688/19 (N 157/96 SbNU 42)].
VI.
Vlastní posouzení
16. Po seznámení se s vyžádaným spisovým materiálem, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
17. Institut trestního příkazu představuje jednu z výjimek práva na přístup k soudu. Tím více musí obecné soudy dbát na dodržování zákonných podmínek pro jeho vydání, resp. podmínek, které umožňují obviněnému domoci se svého práva na veřejné projednání věci [nález ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. I. ÚS 2822/13 (N 208/75 SbNU 333)]. Obviněný musí mít reálně možnost se veřejného projednání své trestní věci domoci, a pouze pokud tak prokazatelně neučiní, lze dovodit, že se tohoto práva vzdal [nález ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 892/14 (N 157/74 SbNU 349)]. Možnost vzdát se práva na odpor není sama o sobě problematická [nález ze dne 23. 9. 1997 sp. zn. I. ÚS 291/96 (N 105/9 SbNU 15)]. Je však třeba bedlivě posuzovat okolnosti, za nichž tak osoba oprávněná činí. Zda za situace, kdy je důkladně obeznámena s veškerými důsledky takového rozhodnutí, anebo za situace, kdy takové rozhodování je dotčeno okolností způsobilou omezit její jiná práva [nález ze dne 5. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1320/07 (N 183/47 SbNU 411)].
18. Okolnosti, za nichž se obviněný či jiná oprávněná osoba vzdává svého práva na odpor proti trestnímu příkazu, souvisí s jedním z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž je trestní řízení vedeno: řádným a efektivním výkonem práva na obhajobu, jež je zaručeno v čl. 40 odst. 3 Listiny, v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 14 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Mezi minimální práva každého, kdo je obviněn z trestného činu, patří také právo mít přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby a obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce. Zvláštní pozornost je v tomto směru třeba věnovat osobám, jež se vzhledem k okolnostem nebo svým osobním charakteristikám nacházejí ve zranitelném postavení [viz nález ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 469/16 (N 49/80 SbNU 605) a tam odkazovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva].
19. Je-li trestní příkaz předán osobě omezené na svobodě, vyžaduje zásadně Ústavní soud, aby taková situace byla považována za případ nutné obhajoby. Trestním řádem příkladmo vyjmenované podmínky nutné obhajoby (§36 odst. 2) je nutné chápat tak, že je-li zatčený orgány veřejné moci vyzván k takovému procesnímu vyjádření, které může pro něho mít zásadní význam, nesmí se tak stát bez předchozího řádného poučení o významu a důsledcích takového vyjádření a také o tom, že před takovým vyjádřením má právo poradit se s obhájcem, který, nevyžádá-li si jej zatčený sám, musí mu být z moci úřední ustanoven [nález ze dne 14. 10. 2000 sp. zn. III. ÚS 200/2000 (N 151/20 SbNU 71); srov. též nález sp. zn. IV. ÚS 2443/14 a nález sp. zn. I. ÚS 469/16].
20. Takovým procesním vyjádřením (úkonem) je také vzdání se opravných prostředků vůči rozhodnutí orgánů veřejné moci tam, kde je zákon připouští. To platí i pro vzdání se práva odporu vůči trestnímu příkazu. I v takovém případě je k naplnění ústavně zaručeného práva na právní pomoc v oblasti trestního soudnictví nezbytné poskytnout jedinci vystavenému trestnímu stíhání dostatek času k obhajobě a skutečný, nikoli pouze formální, přístup k právní pomoci. To platí tím spíše u osoby zbavené osobní svobody a znevýhodněné neznalostí českého jazyka a původem z jiné země (nález sp. zn. IV. ÚS 2443/14).
21. Právo na tlumočníka je pak zakotveno v čl. 37 odst. 4 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy a v čl. 14 odst. 3 písm. f) Paktu. Jeho naplnění představuje conditio sine qua non uplatnění všech ostatních procedurálních práv osoby, která neovládá jazyk, v němž je řízení vedeno. Spolu s právem na obhajobu představuje významnou garanci spravedlivého průběhu soudního řízení.
22. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře zastává názor, že určení situací, v nichž je nezbytné tlumočení zajistit, je povinností soudu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 9. 2002 ve věci Cuscani proti Spojenému království, stížnost č. 32771/96, bod 39). Orgány činné v trestním řízení, a zejména soudy, tak musí ověřovat, zda spravedlivost řízení vyžaduje - nebo vyžadovala - ustanovení tlumočníka obviněnému. Tato povinnost se nevztahuje jen na případy, kdy obviněný cizinec učiní výslovnou žádost o ustanovení tlumočníka, nýbrž vzniká, kdykoli existují důvody se domnívat, že obviněný neovládá jazyk řízení na potřebné úrovni; například tehdy, kdy obviněný není státním příslušníkem ani rezidentem země, v níž se vede trestní řízení (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 8. 2018 ve věci Vizgirda proti Slovinsku, stížnost č. 59868/08, bod 81).
23. Ústavní soud dospěl k závěru, že procesní postup obvodního soudu nemůže ve světle shora předestřených judikaturních závěrů obstát.
24. Stěžovatel je cizincem, u něhož lze důvodně předpokládat, že se nevyzná ve všech procesních souvislostech českého trestního řízení alespoň tak, jak je možno požadovat po občanech České republiky. Přihlédnout je třeba i k věku stěžovatele, jenž několik dnů před konáním předmětného vazebního zasedání dosáhl 20 let. K vazebnímu zasedání byl předveden jako zadržený a ze zadržení byl propuštěn až poté, co mu byl předán trestní příkaz a učinil prohlášení o vzdání se práva odporu. Stěžovatel nebyl zastoupen obhájcem a jednání nebyl přítomen ani tlumočník. V průběhu vazebního zasedání přitom dospěl obvodní soud - po marném pokusu o výslech - k závěru, že se stěžovatelem není schopen efektivně komunikovat pro jeho nedostatečné jazykové znalosti.
25. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že cizinec, jenž neovládá český jazyk a byl soudu předveden ze zadržení, představuje zranitelnou osobu ve smyslu judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a je povinností soudu jej řádně poučit o významu a důsledcích vzdání se práva odporu proti trestnímu příkazu a také o tom, že má před takovým vyjádřením právo poradit se s obhájcem, který, nezvolí-li si ho sám, mu musí být z moci úřední ustanoven (z poslední doby např. nález sp. zn. IV. ÚS 622/21 nebo nález ze dne 10. 5. 2021 sp. zn. II. ÚS 498/21).
26. Obvodní soud však svým postupem postavení stěžovatele jako zranitelné osoby nereflektoval. Z protokolu ani zvukového záznamu vazebního zasedání jednak nevyplývá, že by byl stěžovatel explicitně poučen o významu a důsledcích prohlášení, že se vzdává práva podat proti trestnímu příkazu odpor; výslovně nebyl poučen ani o právu zvolit si obhájce s tím, že nezvolí-li si ho sám, bude mu ustanoven z moci úřední. Především se však stěžovateli patřičného poučení nedostalo v jazyce, jemuž by rozuměl.
27. Z obsahu protokolu o průběhu vazebního zasedání je patrné, že stěžovatel neměl znalosti českého jazyka na úrovni, jež by mu umožňovala sledovat průběh trestního řízení, natož pak účinně hájit svá práva jako osoby obviněné. I přesto však obvodní soud pokračoval v jednání bez přítomnosti tlumočníka a spolehl se pouze na přetlumočení obsahu trestního příkazu stěžovateli jedním z obviněných. Touto cestou však nebylo možné absenci tlumočníka zhojit. Jak stěžovatel namítal již ve svém odporu ze dne 23. 11. 2021, není takový postup přípustný. Funkci tlumočníka nemůže zastávat osoba v procesním postavení obviněného.
28. Je namístě podotknout, že se stěžovatel v průběhu trestního řízení nedovolával ustanovení tlumočníka ani výslovně neprohlásil, že neovládá český jazyk. V přípravném řízení naopak uvedl, že česky rozumí a služeb tlumočníka nežádá (viz č. l. 26 a č. l. 38). V této okolnosti lze spatřovat odlišnost oproti v ústavní stížnosti odkazovanému nálezu sp. zn. III. ÚS 3464/17, na jehož podkladě bylo přijato i odkazované stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 49/18 a na nějž navazuje řada rozhodnutí Ústavního soudu (např. nález sp. zn. I. ÚS 1688/19 nebo nález ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 622/21). To však neodůvodňuje rozdílný závěr o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Z výše uvedených prohlášení nemohl totiž obvodní soud vycházet poté, co se při jednání sám přesvědčil, že tato prohlášení zjevně neodpovídají stěžovatelovým skutečným jazykovým znalostem a byla poskytnuta v jazyce, jenž stěžovatel neovládá, a na základě poučení, jemuž nemohl porozumět.
29. Aby byl požadavek řádného poučení dle bodu 25 naplněn, musí být obviněnému cizinci, jenž neovládá český jazyk a byl soudu předveden ze zadržení, poučení tlumočeno do jazyka, jemuž rozumí. To platí i tehdy, pokud takový obviněný dříve v řízení prohlásil, že česky rozumí a tlumočení nežádá, avšak soud při jednání zjistil, že obviněný ve skutečnosti český jazyk neovládá.
30. Lze proto konstatovat, že stěžovatel s nejvyšší pravděpodobností plně neporozuměl významu a důsledkům vzdání se práva na odpor proti trestnímu příkazu, jež má za následek nezměnitelnost rozhodnutí o jeho vině a trestu vydaného mimo hlavní líčení. Pro zvážení takového postupu neměl ani dostatečný časový prostor, neboť celé vazební zasedání - jež se nadto týkalo celkem tří obviněných - trvalo pouhých 25 minut. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavněprávní požadavky na vzdání se práva opravného prostředku v případě stěžovatele naplněny nebyly, a proto k němu nelze přihlížet. Odpor, jenž stěžovatel prostřednictvím svého obhájce podal, je třeba považovat za podaný řádně a včas.
31. Námitkami stěžovatele stran nedoručení trestního příkazu z důvodu, že nebyl vyhotoven jeho překlad do ukrajinského jazyka, a ohledně nesplnění zákonných podmínek pro vydání trestního příkazu se Ústavní soud nezabýval. Z obsahu odporu je patrné, že se stěžovatel s trestním příkazem - včetně poučení o opravném prostředku - seznámil. V ústavní stížnosti pak argumentoval, že podal odpor řádně a včas. Ústavní soud se proto v souladu se zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů předně zaměřil na posouzení naplnění požadavků na vzdání se práva tohoto opravného prostředku, a poté, co dospěl k závěru, že tyto splněny nebyly a odporu je třeba přiznat zákonem stanovené účinky, nezabýval se dále otázkou doručení trestního příkazu a naplnění zákonných předpokladů pro jeho vydání.
VII.
Závěr
32. Z výše uvedeného musel Ústavní soud vyvodit závěr, že bylo porušeno právo stěžovatele na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny, a to ve složce poskytnutí přiměřeného času k přípravě obhajoby i práva na obhajobu prostřednictvím obhájce, a právo stěžovatele na tlumočníka zakotvené v čl. 37 odst. 4 Listiny. Zároveň došlo i k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť se mu nedostalo dostatečného poučení o významu a důsledcích vzdání se práva na odpor proti trestnímu příkazu. K prohlášení stěžovatele, že se za sebe i za další oprávněné osoby vzdává práva podat proti trestnímu příkazu odpor, proto nelze přihlížet. Jelikož stěžovatel podal proti trestnímu příkazu včasný odpor, trestní příkaz byl ze zákona zrušen. Ústavní soud proto obvodnímu soudu zakázal pokračovat v jiném zásahu spočívajícím v nakládání s trestním příkazem jako s pravomocným a vykonatelným.
33. Ústavní soud nevyhověl - nijak nevyčíslené - žádosti stěžovatele o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. Takové okolnosti Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
34. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bez zbytečného odkladu, nebyl zde ani důvod samostatně reagovat na stěžovatelův návrh na vydání předběžného opatření, který se tím stal bezpředmětným. Stěžovatel, jenž nemá na území České republiky žádné rodinné vazby ani zaměstnání, nadto neprokázal, že by mu hrozila vážná škoda nebo újma, kterou by bylo nutno vydáním předběžného opatření odvracet. Samotný fakt, že stěžovateli nebylo umožněno vstoupit na území jiného členského státu Evropské unie - což připisuje záznamu v Schengenském informačním systému provedenému v návaznosti na jeho vyhoštění z České republiky - zásah Ústavního soudu neodůvodňuje (viz např. body 11 a 12 usnesení ze dne 19. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 372/16). Vědom si aktuálně probíhajícího válečného konfliktu na území Ukrajiny však Ústavní soud vydání nálezu uspíšil.
35. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku nálezu uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu