ECLI:CZ:US:2022:1.US.3278.21.1
sp. zn. I. ÚS 3278/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Michaely Vaňkové, zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Fügnerovo nám. 1080/3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. 7. 2021 č. j. 35 C 48/2016-202 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021 č. j. 28 Co 331/2021-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v řízení o její žádosti o osvobození od zaplacení soudního poplatku za odvolání.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným usnesením řízení o žádosti stěžovatelky o osvobození od zaplacení soudního poplatku z odvolání zastavil. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka nedostatečně věrohodně prokázala své celkové majetkové poměry, a od doby posledního rozhodnutí nedošlo k takovým změnám v jejích majetkových poměrech, které by odůvodnily osvobození od soudních poplatků. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky usnesení obvodního soudu změnil tak, že návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků zamítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí vykazují prvky libovůle a formalismu, které mají spočívat v tvrzení, že věrohodně neprokázala své celkové majetkové poměry. Tvrdí, že opakovaně dokládala, že zaplacení soudního poplatku není v jejích majetkových možnostech a z jí předložených dokumentů je zjevné, že nemá objektivní schopnost zaplatit soudní poplatek. Podle stěžovatelky jí soudy nedostatečným zohledněním majetkových poměrů odepřely přístup ke spravedlnosti, v důsledku čehož jí hrozí značná majetková újma.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 1 i Městský soud v Praze ve svých vyjádřeních toliko stručně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, Ústavní soud tato vyjádření nezasílal stěžovatelce k replice.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, vyjádření účastníků řízení, jakož i obsah napadených rozhodnutí a připojeného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádné argumenty, které by kvalifikovaně rozporovaly závěry obou soudů ohledně její žádosti o osvobození od soudního poplatku. Především je třeba připomenout, že při zkoumání rozhodnutí soudů o žádosti účastníka o osvobození od soudního poplatku Ústavní soud opakovaně konstatuje, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání osvobození, spadá do výlučné pravomoci soudů (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09, I. ÚS 4096/12, I. ÚS 879/20 či II. ÚS 2679/21).
K námitce stěžovatelky, že v důsledku napadených rozhodnutí jí byl odepřen přístup ke spravedlnosti, je třeba uvést, že nikoliv jakákoliv nepříznivá finanční situace účastníka řízení sama o sobě zakládá nárok na osvobození. Existuje toliko právo o osvobození požádat. Konstrukce §138 o. s. ř. je postavena na zkoumání a zjišťování výjimečných a individuálních okolností každé věci, kdy předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Případy, kdy Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení soudních rozhodnutí v otázce osvobození od soudního poplatku, jsou zcela výjimečné, neboť Ústavní soud zasahuje jen při extrémním vybočení z pravidel upravujících toto osvobození, typicky v důsledku absence odpovídajícího či jakéhokoli odůvodnění (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 13/98, IV. ÚS 289/03, IV. ÚS 121/11 a další).
V předmětné věci soud prvního stupně srozumitelně uvedl důvody vedoucí jej k rozhodnutí o zastavení řízení o osvobození od soudního poplatku. Podrobně rozvedl, co jej vedlo k závěru, že stěžovatelka dostatečně věrohodně neprokázala své celkové majetkové příjmy a od posledního rozhodnutí soudu její situace nedoznala takové změny, která by odůvodnila osvobození od soudních poplatků. Rozhodnutí odvolacího soudu, byť stručně odůvodněno, kterým na základě §138 odst. 1 o. s. ř. zamítl návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků, nelze považovat za zjevný projev svévole či libovůle. Ústavní soud v něm neshledává ústavněprávní vady, které by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu