ECLI:CZ:US:2022:1.US.3316.21.1
sp. zn. I. ÚS 3316/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti E. M., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Brno, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 1922/3, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 8. 10. 2021 č. j. 1 KZV 6/2021-616 a usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno ze dne 23. 7. 2021 č. j. NPC-1990-695/TČ-2019-2200E5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Brno (dále jen "policejní orgán"), kterým bylo podle §79f odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zrušení zajištění věcí, konkrétně finanční hotovosti v celkové výši 47 000 Kč a 3 320 Eur, a o vrácení těchto věcí Policii České republiky, Útvaru speciálních činností, Služby kriminální policie a vyšetřování. Dále navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že k vydání výše specifikované finanční hotovosti Policii České republiky, Útvaru speciálních činností, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "Útvar speciálních činností") nebyly splněny zákonné předpoklady, neboť již v předchozím řízení opakovaně zpochybňoval vlastnické právo Útvaru speciálních činností k předmětným finančním prostředkům. Odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 178/01, IV. ÚS 325/98 a IV. ÚS 66/99 a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 214/2001. Má za to, že vlastnické právo Útvaru zvláštních činností k finančním prostředkům nebylo nikterak prokázáno, a připomíná, že nebylo rozhodnuto o předmětu řízení a nebylo dosud ani ukončeno přípravné řízení. Zdůrazňuje, že bankovky zajištěné při domovní prohlídce nejsou totožné s těmi, které byly použity při postupu podle §158c a §158e trestního řádu. Odmítá argumentaci státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "státní zástupce"), že peníze jsou věcí druhově určenou, a to s tím, že pokud by Útvaru zvláštních činností mohly být v dané situaci vydány jiné bankovky, mohlo by dojít k tomu, že by byly dané finanční prostředky vydány dvakrát.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud musí předně připomenout, že ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že ingerenci do postupu a rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně za nežádoucí (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03, III. ÚS 805/06, I. ÚS 1511/08 aj.). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je nutno v těchto souvislostech vykládat přísně restriktivním způsobem. Ingerenci Ústavního soudu lze akceptovat pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení trestního řádu, kdy postup orgánů činných v trestním řízení zcela vybočuje z ústavního a zákonného procesně právního rámce a kdy tyto vady nelze v rámci soustavy orgánů činných v trestním řízení, resp. obecných soudů, již nikterak odstranit. K takové mimořádné situaci však ve věci stěžovatele nedošlo.
Ústavní soud dále zdůrazňuje, že snaha stěžovatele uplatňovat své údajné vlastnické právo k zajištěným peněžním prostředkům ještě sama o sobě nezpochybňuje vlastnické právo jiného subjektu, v tomto případě Útvaru speciálních činností. Stejně tak ze skutečnosti, že doposud probíhá přípravné řízení, nijak nevyplývá, že by orgány činné v trestním řízení nemohly mít potřebnou míru jistoty o dílčí otázce týkající se právě vlastnického práva k zajištěným peněžním prostředkům.
V posuzovaném případě se i Ústavnímu soudu situace jeví jednoznačně. Výše popsaná finanční hotovost byla zajištěna při domovních prohlídkách, když byla předtím ze strany policejního orgánu použita v rámci předstíraného převodu postupem podle §158c a §158e trestního řádu a pracovník Útvaru speciálních činností ji předal stěžovateli za účelem předstíraného nákupu drogového materiálu. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu a podotýká, že stěžovatel tyto okolnosti nezpochybňuje.
Ústavní soud akceptuje závěr státního zástupce, že předstíraný převod podle §158c trestního řádu nepředstavuje právní důvod změny vlastnického práva. Ze strany policejního orgánu jde totiž o simulovaný právní úkon, který se navíc může týkat i věcí, jež nemohou být předmětem vlastnických vztahů (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1994-1997). Z toho vyplývá, že se předmětná finanční hotovost nemohla stát v důsledku předstíraného převodu vlastnictvím stěžovatele.
Jako zjevně neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud stěžovatelovu námitku, že by v souvislosti s předstíraným převodem měly být dané bankovky považovány za věc individuálně určenou. Odkázat lze v tomto směru na č. l. 5-6 usnesení státního zástupce, kde bylo přesvědčivě vysvětleno, že v souvislosti s předstíraným převodem není podstatná konkrétní podoba jednotlivých bankovek, nýbrž výlučně jejich hodnota, kterou vyjadřují. Jinak řečeno, v rámci předstíraného převodu mají bankovky standardní funkci platidla, tudíž jde o věc zastupitelnou ve smyslu §499 občanského zákoníku.
Logiku Ústavní soud nenachází ani v argumentu stěžovatele, že při posuzování bankovek použitých k předstíranému převodu jako věcí zastupitelných by mohlo dojít k jejich vydání (tj. vrácení) hned dvakrát. I s tímto tvrzením se státní zástupce beze zbytku vypořádal na č. l. 6 svého usnesení s tím, že právě proto, že jde v daném případě o věc druhově určenou, je možné vydat pouze její hodnotu, takže opětovné vydání finanční hotovosti v dané výši by postrádalo jakýkoli zákonný podklad.
Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádné okolnosti, které by zpochybňovaly vlastnické právo Útvaru speciálních činností k předmětným finančním prostředkům. Z tohoto důvodu se v této věci nemohou uplatnit závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, na niž stěžovatel odkazuje, neboť ta se týká právě případů, kdy existovaly důvodné pochybnosti o vlastnickém právu k zajištěným věcem. Ústavní soud proto neshledal předpoklady pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu