ECLI:CZ:US:2022:1.US.3366.21.1
sp. zn. I. ÚS 3366/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Martina Buřiče, zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 802/56, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021 č. j. 33 Cdo 2334/2021-158, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2021 č. j. 25 Co 29/2021-116 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 7. 9. 2020 č. j. 17 C 219/2019-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci částku 6 467 Kč s příslušenstvím. Řízení bylo v části o zaplacení částky 213 533 Kč s příslušenstvím zastaveno a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Na základě odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze změnil výrok o zaplacení částky 6 467 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu co do částky 1 073 Kč s příslušenstvím a co do úroku z prodlení ve výši 1,5 % ročně z částky 5 394 Kč zamítl, ve zbytku tohoto výroku a ve výrocích II. a III. rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovateli nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Stěžovatel zpochybňuje postup odvolacího soudu, který nevyhověl žádosti právního zástupce stěžovatele o odročení jednání a jednal v jeho nepřítomnosti, a jeho právní závěry týkající se námitky započtení uplatněné stěžovatelem v odvolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, odůvodněným mj. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, a to proto, že v době započtení vzájemných pohledávek a podání odvolání daný rozsudek ještě nebyl vydán. Nejvyššímu soudu vytýká nesprávné posouzení přípustnosti, resp. nepřípustnosti dovolání, neboť se v případě stěžovatele jedná o zásah do jeho základních práv, který podle jeho názoru zakládá přípustnost dovolání.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud se nejprve zabýval tvrzeným porušením práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces ve vztahu k odmítavému usnesení Nejvyššího soudu. Namítá, že omezení přípustnosti se na jeho právní věc nevztahuje, neboť zásah do ústavně garantovaných práv rozhodnutím odvolacího soudu zakládá přípustnost dovolání. Odkaz stěžovatele na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2687/2007 však není vhodný. V dané věci vyplývá nepřípustnost dovolání ze zákona, konkrétně z ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud musí odmítnout dovolání bez dalšího, aniž by posuzoval předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud navíc v odůvodnění odmítavého rozhodnutí správně doplnil, že měnícím výrokem odvolací soud rozhodl ve prospěch žalovaného, takže dovolání proti němu nemůže být ani subjektivně přípustné.
Ústavní soud již v minulosti vyložil, že právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17). Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. V případě dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy), přičemž cílem právní úpravy obsažené v o. s. ř. není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné. Vynětí některých rozhodnutí (např. i bagatelního charakteru) z dovolacího přezkumu je s touto koncepcí plně v souladu a s ohledem na to nelze dovodit, že by tuto skutečnost bylo možno považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení (srov. např. usnesení I. ÚS 3514/19).
Na závěru o nepřípustnosti dovolání nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel byl odvolacím soudem nesprávně (resp. zavádějícím způsobem) poučen o přípustnosti dovolání. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou konstantní praxi, z níž plyne, že nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže v rozporu se zákonem založit jeho přípustnost (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11). Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že takové pochybení obecného soudu nelze klást stěžovateli (z hlediska naplnění podmínek řízení o ústavní stížnosti) k tíži, neboť postupoval v souladu s (byť nesprávným nebo nepřesným) poučením soudu, přičemž nelze odmítat takové ústavní stížnosti pro opožděnost či nepřípustnost (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3514/19, nález sp. zn. II. ÚS 397/06).
Ústavní soud se proto zabýval i posouzením stěžovatelem napadených rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně a Krajského soudu v Praze. Stěžovatel uvádí, že mu bylo znemožněno účastnit se odvolacího jednání, když soud na jeho žádost jednání neodročil. Podle §101 odst. 3 o. s. ř. musí být žádost o odročení jednání podložena důležitým důvodem a musí být učiněna včas. Z ústavní stížnosti a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu přitom vyplývá, že důvodem žádosti o odročení byla kolize s jiným jednáním (veřejným zasedáním), což může být samo o sobě důvodem pro odročení jednání. Vyrozumění o odročení tohoto veřejného zasedání na stejný den, jako jednání odvolacího soudu, však bylo stěžovateli doručeno téměř o měsíc později než předvolání k jednání odvolacího soudu (ke kolizi jednání srov. např. rozsudek sp. zn. 31 Cdo 2432/98). Navíc, ačkoliv byla stěžovateli kolize jednání známa již delší dobu, omluvu a žádost o odročení zaslal soudu den před jednáním. Důvody pro neodročení jednání odvolacího soudu jsou tedy zřejmé a soud se jimi v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zabýval. Důvodnost a včasnost omluvy a žádosti o odročení je třeba posuzovat vždy individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Ani v postupu odvolacího soudu týkajícím se stěžovatelem uplatněné námitky započtení v odvolacím řízení nelze shledat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Skutečnost, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1475/2020, jímž Krajský soud v Praze odůvodnil svůj právní závěr, bylo vydáno až po započtení vzájemných pohledávek a po podání odvolání, není rozhodná. Praxe senátů Nejvyššího soudu při posuzování otázky, zda a za jakých podmínek brání odvolacímu soudu principy neúplné apelace v možnosti zkoumat účinky úkonu směřujícího k započtení pohledávky, učiněného až v průběhu odvolacího řízení, byla již při podání odvolání rozdílná, a odvolatel tedy nemohl vycházet pouze z jím v ústavní stížnosti uváděných rozhodnutí, podporujících jeho závěr, resp. musel si být vědom toho, že jsou zde i právní názory odlišné. Navíc stěžovatelem uváděné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 242/2009 není v přímém rozporu se závěry soudu dovozenými ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje i zrušení rozsudku Okresního soudu v Kolíně. V ústavní stížnosti však neuvádí, v čem spatřuje porušení svých základních práv tímto rozhodnutím. Ústavní soud proto pouze konstatuje, že ani toto napadené rozhodnutí neshledává protiústavním a s jeho závěry se také ztotožňuje.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu