ECLI:CZ:US:2022:1.US.3378.21.1
sp. zn. I. ÚS 3378/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti politické strany VOLNÝ blok, U Průhonu 1201/23, Praha 7, právně zastoupené JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021 č. j. 6 Ao 27/2021-40, spojené s návrhem na zrušení čl. I bodu 14 opatření obecné povahy Ministerstva zdravotnictví ze dne 7. 6. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-18/MIN/KAN, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 19 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Společně s ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení čl. I. bodu 14 mimořádného opatření obecné povahy ze dne 7. 6. 2021 č. j. MZDR 14601/2021-18/MIN/KAN (dále jen "napadené opatření") pro rozpor s ústavním pořádkem.
II
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl návrh stěžovatelky na zrušení čl. I bodu 14 napadeného opatření. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu, že čl. I bodem 14 napadeného opatření nedochází k zákazu ani omezení výkonu shromažďovacího práva a že míra dotčení tohoto práva je minimální. Podle stěžovatelky se Nejvyšší správní soud nezabýval účelovostí napadeného opatření za situace, kdy v době jeho vydání, tj. v červnu 2021, prakticky žádná epidemie COVID-19 neprobíhala. Stěžovatelka současně zpochybnila oficiální údaje Ministerstva zdravotnictví o počtech nakažených a hospitalizovaných a namítla, že napadené opatření nepředstavuje zákonný podklad pro omezení shromažďovacího práva.
III
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou dány formální podmínky k jejímu projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka v souzené věci označila návrh jako ústavní stížnost a podala jej poslední den lhůty dvou měsíců ode dne doručení napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu. Lze proto usuzovat, že vychází z ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o Ústavním soudu a nikoliv z ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy a §73 zákona o Ústavním soudu. V této souvislosti Ústavní soud již dříve dospěl k závěru, že úprava v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) a v ustanovení §73 citovaného zákona se nevylučují, ale jsou naopak ve vztahu komplementarity [srov. FILIP, J., HOLLÄNDER, P., ŠIMÍČEK, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2., přepracované a rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 536 (dále "Komentář") a zde připomínaná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/98 a III. ÚS 197/96].
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, přičemž jak vyplývá z ustanovení §3 odst. 1 věta první zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 424/1991 Sb."), je politická strana či politické hnutí (dále jen "politická strana") právnickou osobou, která může tvrdit, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Současně je vhodné připomenout, že [vedle ustanovení §72 odst. 1 písm. a)] zákon o Ústavním soudu obsahuje speciální ustanovení §73, které politickou stranu opravňuje k podání návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy, tedy v případě jejího rozpuštění nebo jiného rozhodnutí státní moci, jež se týká činnosti politické strany. Toto "jiné rozhodnutí" má souvislost s takovou činností politické strany, která plyne z jejího tzv. privilegovaného postavení v právním řádu, jež "musí směřovat do specifické oblasti působení politických stran v politickém životě" (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 30/98 a Komentář str. 522-523). K takovým rozhodnutím náleží například rozhodnutí o zamítnutí registrace politické strany nebo o pozastavení její činnosti podle §14 zákona č. 424/1991 Sb. a další v Komentáři uvedené příklady. V ostatních případech není tedy oprávnění politické strany podat (obecnou) ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nijak dotčeno. V souzené věci lze uzavřít, že podmínky pro podání ústavní stížnosti stěžovatelkou podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu byly splněny.
Ústavní soud následně posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze.
Ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, jež je vedena v rovině práva podústavního. Stěžovatelka sice "připomíná" čl. 19 Listiny, avšak ani nevymezuje, jakým způsobem byla napadeným opatřením na takovém základním právu zasažena. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a nenalezl v něm vady, které by měly za následek porušení ústavnosti z hlediska výše uvedených kritérií.
Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, podle kterého postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v souzené věci neshledal. Na právních závěrech Nejvyššího správního soudu nenalezl žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah. Stěžovatelka pouze polemizuje s právními závěry Nejvyššího správního soudu, což opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Nejvyšší správní soud se námitkami stěžovatelky pečlivě zabýval a své závěry podrobně odůvodnil. Srozumitelně objasnil závěr, že míra dotčení shromažďovacího práva napadeným opatřením je zcela minimální, ne-li zanedbatelná, a to též s ohledem na (předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu) obecně uznanou potřebu snížení rizika šíření původce nemoci COVID-19. Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že čl. I bodem 14 napadeného opatření nedochází k zákazu ani omezení výkonu shromažďovacího práva. Především není zakázáno shromáždění vůbec pořádat, ani se jich účastnit. Konání shromáždění ani účast na nich není omezena časově, územně, ani početně. Ani stanovení požadavku dvacetičlenných skupin nepředstavuje omezení celkového počtu účastníků, pouze požadavek na jejich prostorové rozmístění (při vyšší účasti). S odkazem na svou předchozí judikaturu Nejvyšší správní soud dále poukázal na to, že pravidla stanovená čl. I bodem 14 napadeného opatření (rozestupy a v případě shromáždění ve vnitřních prostorách budov dezinfekce rukou) představují toliko podmínky pro konání shromáždění a účast na nich. Stanovení takových podmínek pandemický zákon umožňuje.
Ústavní soud uzavírá, že jde o rozhodnutí ústavně konformní, srozumitelné a řádně odůvodněné. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a jeho rozhodnutí nelze navzdory odlišnému názoru stěžovatelky označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Se zřetelem k tomuto výsledku nebylo třeba se zabývat souvisejícím návrhem, neboť má pouze akcesorickou povahu a sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu