ECLI:CZ:US:2022:1.US.34.22.1
sp. zn. I. ÚS 34/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Viktora Vrkoče, zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou, sídlem Litoměřická 24, Žitenice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 1 As 113/2021-25, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a vysoké školy Univerzita Palackého v Olomouci, sídlem Křížkovského 511/8, Olomouc, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 33 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
1. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel se dne 30. 6. 2016 jako student vedlejší účastnice v programu Právo a právní věda, oboru právo, neúspěšně účastnil kolokvia z předmětu "Civilní proces 1", který měl opakovaně zapsán. Stěžovatel proto požádal o přezkum hodnocení studijního výsledku příslušného vedoucího katedry, který žádost zamítl dne 18. 8. 2016. Dále stěžovatel požádal dne 7. 9. 2017 děkanku Právnické fakulty vedlejší účastnice o výjimečné prominutí povinností studenta a povolení vykonat komisionální zkoušku nad rámec opravných zkoušek. Děkanka žádost zamítla rozhodnutím ze dne 15. 9. 2017 č. j. UPOL-115040/7940-2017.
1. Děkanka následně rozhodnutím ze dne 26. 2. 2018 č. j. UPOL-40231/7940-2018 vyloučila stěžovatele ze studia, neboť nezískal z uvedeného předmětu kolokvium, přestože jej měl opakovaně zapsán. Rektor vedlejší účastnice posledně uvedené rozhodnutí děkanky potvrdil a odvolání stěžovatele zamítl rozhodnutím ze dne 28. 5. 2018 č. j. UPOL-74784/9410-2018. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") uvedené rozhodnutí rektora následně zrušil rozsudkem ze dne 30. 8. 2019 č. j. 65 A 72/2018-81, neboť vedoucí katedry nedostatečně zhodnotil studijní výsledek stěžovatele. Nato rektor zrušil rozhodnutí děkanky o ukončení studia stěžovatele a vedoucí katedry vyhověl žádosti stěžovatele o přezkum hodnocení studijního výsledku přípisem ze dne 27. 3. 2020. Děkan rozhodnutím ze dne 9. 4. 2020 č. j. UPOL-84688/7940-2020 zastavil řízení o ukončení studia stěžovatele, rektor jej potvrdil a odvolání stěžovatele proti němu zamítl rozhodnutím ze dne 19. 5. 2020 č. j. UPOL-95054/9410-2020.
1. Stěžovatel brojil proti posledně uvedenému rozhodnutí rektora správní žalobou. V řízení o žalobě vznesl námitku podjatosti rozhodujících soudkyň. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. 11. 2020 č. j. Nao 148/2020-34 rozhodl, že rozhodující soudkyně nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci. Posléze krajský soud žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 23. 2. 2021 č. j. 65 A 75/2020-42. Krajský soud zdůraznil, že vedoucí katedry byl po zrušení rozhodnutí o vyloučení stěžovatele ze studia povinen znovu přezkoumat žádost o přezkum studijního výsledku a byl k tomu příslušný. Přestože vedoucí katedry v přípisu ze dne 27. 3. 2020 výslovně neuvedl, že se kolokvium stěžovateli uděluje, z jeho kontextu lze dovodit, že tomu tak bylo; tomu ostatně přisvědčili děkan i rektor. Žalobou napadené rozhodnutí se nijak nedotýká práv stěžovatele, neboť se v důsledku předchozího zrušení rozhodnutí rektora o vyloučení ze studia v soudním řízení správním na stěžovatele hledí, jako by nikdy nepřestal být studentem. Existence rozhodnutí děkanky ze dne 15. 9. 2017 nebrání zastavení řízení o ukončení studia stěžovatele, neboť nebyla důvodem pro zahájení téhož řízení; tím bylo toliko původně negativní hodnocení kolokvia, které však stěžovatel vykonal úspěšně.
1. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem. Rozhodnutí děkana o zastavení řízení není nepřezkoumatelné pro přílišnou stručnost přípisu vedoucího katedry ze dne 27. 3. 2020. Šlo toliko o podklad pro rozhodnutí děkana a bylo zřejmé, že stěžovatel kolokvium splnil. Krajský soud nerozhodoval v chybně obsazeném senátu, neboť jednotliví soudci byli předem určeni příslušným rozvrhem práce. Bylo vyloučeno, aby věc byla přidělena účelově konkrétnímu senátu či soudci, čemuž má ústavně zaručené právo na zákonného soudce primárně bránit. "Zákonné soudkyně" neurčil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 4. 11. 2020, neboť jím rozhodl "jen" o námitce podjatosti. Namítl-li stěžovatel, že nedošlo k obnovení jeho práv studenta, Nejvyšší správní soud zopakoval, že na stěžovatele je v důsledku nastalé procesní situace nutno hledět, jako by nikdy nepřestal být studentem. Jeho studium proto nebylo přerušeno; i ze správního spisu vyplývá, že vedlejší účastnice za dané období dokonce vydala tzv. potvrzení o studiu. Brání-li vedlejší účastnice stěžovateli v naplnění jeho práv studenta, není žaloba na zrušení rozhodnutí o zastavení řízení o ukončení studia vhodným prostředkem obrany.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel zaprvé tvrdí, že v řízení před krajským soudem mu byl odňat jeho zákonný soudce ("zákonné soudkyně"). Nejvyšší správní soud dříve v řízení před krajským soudem k námitce podjatosti stěžovatele v usnesení ze dne 4. 11. 2020 označil za "zákonné soudkyně" stěžovatele Barboru Berkovou, Zuzanu Šnejdrlovou, a Janu Volkovou; při vydání rozsudku krajského soudu ze dne 23. 2. 2021 přitom namísto posledních dvou uvedených soudkyň rozhodovali soudci Jiří Gottwald a Petr Hluštík. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že jeho zákonného soudce lze určit vnitřním předpisem soudu, vyplývá-li z čl. 38 odst. 1 Listiny, že tak stanoví zákon. Stěžovatel tvrdí, že měl být jmenovitě vyrozuměn o důvodech změny senátu s poučením o možnosti vznést námitku podjatosti.
1. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud nedostatečně reagoval na jeho námitky v kasační stížnosti. Stěžovatel přitom tvrdil a), že rozhodnutí děkana o zastavení řízení o jeho vyloučení ze studia je nepřezkoumatelné, neboť vedoucí katedry nerespektoval závazné pokyny krajského soudu z jeho rozsudku ze dne 30. 8. 2019. Dále stěžovatel v kasační stížnosti tvrdil b), že uznáním splnění kolokvia nedošlo k obnovení jeho práv studenta a c), že jeho studium bylo po určitou dobu přerušeno. Stěžovatel v uvedené souvislosti dodává, že zrušení žalobou napadeného rozhodnutí má být "pouze zadostiučiněním", neboť zachovává "nadále nezákonný akt zkoušejícího a na to navazující akt děkana rozhodující o výjimce k žádosti studenta tak, že o tomto rozhodnutí nelze rozhodnout jinak, než ... o ukončení studia. Neúspěšné kolokvium a rozhodnutí děkana o výjimce brání pokračování stěžovateli ve studiu ...".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Jde-li zaprvé o námitku porušení práva stěžovatele na zákonného soudce, Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě vychází z toho, že zásada zákonného soudce představuje jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného soudního rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu moci soudní. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" [viz např. bod 11 nálezu ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1171/14 (N 47/76 SbNU 649), bod 22 nálezu ze dne 13. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 564/17 (N 60/85 SbNU 101), bod 30 nálezu ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 22/16 (N 111/85 SbNU 817; 268/2017 Sb.) či bod 10 usnesení ze dne 15. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 441/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
2. Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci správně vycházel z uvedených obecných východisek, soustředil-li se na zjištění, zda určení rozhodujících soudců daným rozvrhem práce vyloučilo libovůli a bylo předvídatelné a transparentní [srov. např. nález ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 307/03 (N 76/33 SbNU 243), bod 12 nálezu ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2053/12 (N 183/67 SbNU 219) či bod 12 nálezu ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1206/14 (N 48/76 SbNU 659)]. Stěžovatel přitom sám nesprávně dovozuje, že přidělování soudní agendy a určení složení senátu musí být ve smyslu garancí plynoucích z čl. 38 odst. 1 Listiny určeno ve svém důsledku toliko zákonem; naopak, ve smyslu uvedeného je legitimní, určuje-li konkrétního soudce nebo konkrétní soudce rozvrh práce soudu. Záruky práva na zákonného soudce pak kladou na rozvrh práce určité kvalitativní požadavky (viz shora). Zároveň není možné nechat rozhodování o přidělení věci na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci [bod 41 nálezu ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 2769/15 (N 115/81 SbNU 795) či obdobně body 33-37 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 22/16].
1. Nejvyšší správní soud proto rovněž v napadeném rozsudku v intencích uvedených obecných východisek uvedl, že "zákonné soudkyně" stěžovatele nemohl určit svým usnesením ze dne 4. 11. 2020, kterým dříve v řízení rozhodl o námitce podjatosti stěžovatele. K tomu lze toliko dodat, že právo na zákonného soudce neznamená právo účastníka řízení, aby v jeho věci rozhodovaly po celou dobu řízení totožné konkrétní osoby soudců, kterým byla věc zpočátku přidělena, je-li případná změna rozhodujících konkrétních osob soudců v souladu s předvídatelným a transparentním určením v daném rozvrhu práce, a současně nedošlo-li k ní svévolně. Nejvyšší správní soud přitom náležitě vysvětlil, proč určení rozhodujících soudců bylo předvídatelné a transparentní a nebylo svévolné. Stěžovatel ostatně nic konkrétního proti tomuto závěru v ústavní stížnosti netvrdí.
2. Nelze stěžovateli ani přisvědčit, že krajský soud pochybil, neinformoval-li stěžovatele o konkrétních změnách v obsazení senátu. Sám stěžovatel spatřuje v absenci svého informování o průběžném složení senátu negativní důsledky spočívající v nemožnosti podat námitku podjatosti; v řízení o kasační stížnosti přitom stěžovatel byl podle §103 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, oprávněn tvrdit, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že tak učinil a stěžovatel nic takového netvrdí. Ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí, že v řízení před krajským soudem rozhodovali vyloučení soudci, natož aby uvedl konkrétní důvody proč pochybovat o jejich nepodjatosti. K zásahu do práva stěžovatele na zákonného soudce proto nedošlo [srov. mutatis mutandis bod 20 usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 647)].
1. Napadené rozhodnutí zadruhé není nepřezkoumatelné; Nejvyšší správní soud se s námitkami stěžovatele vypořádal dostatečně. K daným tvrzením lze stěžovatele odkázat na body 12, 16 a 18 napadeného rozsudku, ve kterých Nejvyšší správní soud na námitky stěžovatele reaguje výslovně a jejich podstatu srozumitelně a logicky vyvrací. Trvá-li stěžovatel na tom, že neuznání kolokvia a existence rozhodnutí děkanky ze dne 15. 9. 2017 mu brání ve studiu, postačí nejprve zopakovat, že stěžovatel podle správních soudů kolokvium úspěšně splnil. Rozhodnutí děkanky ze dne 15. 9. 2017 pak nesouvisí s nyní posuzovaným soudním řízením správním, v němž se stěžovatel domáhá odklizení účinků rozhodnutí orgánů vedlejší účastnice o zastavení řízení o ukončení jeho studia. Je proto rozhodné, že správní soudy stěžovateli náležitě vysvětlily, proč se žalobou napadené rozhodnutí nijak negativně neprojevuje v jeho právní sféře, zatímco stěžovatel ani v ústavní stížnosti přesvědčivě netvrdí opak.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu