ECLI:CZ:US:2022:1.US.3416.21.1
sp. zn. I. ÚS 3416/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti L. V., zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021 č. j. 20 Cdo 2467/2021-2347, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel napadl dovoláním usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2020 č. j. 72 Co 312/2019-2168. Soudy v řízení rozhodly o návrzích matky na nařízení výkonu rozhodnutí, jímž byl upraven styk otce s nezletilým. Obvodní soud pro Prahu 9 nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze doplňujícím usnesením tento nákladový výrok potvrdil. V dovolání stěžovatel brojil zejm. proti rozhodnutím soudů o nákladech řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje právní závěry Nejvyššího soudu týkající se nepřípustnosti dovolání v této věci a shodně s dovoláním vytýká obecným soudům nesprávný postup při rozhodování o náhradě nákladů, když žádnému z účastníků nepřiznaly právo na náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a domáhá se přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem. Namítá, že Nejvyšší soud nemůže postupovat při posuzování přípustnosti dovolání formalisticky. Omezení přípustnosti se na jeho právní věc nevztahuje. Závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání však nelze nic vytknout. Podle §30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Vedle toho navíc není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Na tom nemůže nic změnit ani námitka dovolatele, že se zde jedná o obecnou otázku povahy řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem ve vztahu k nákladům řízení.
Odmítnutí dovolání na základě tohoto výslovného ustanovení zákona není možné posoudit jako formalistický postup Nejvyššího soudu. Ústavní soud již v minulosti vyložil, že právo na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku z ústavního pořádku dovozovat nelze (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17). Záleží tak především na uvážení zákonodárce, jak vymezí podmínky přípustnosti jednotlivých mimořádných opravných prostředků, včetně otázky, jaká rozhodnutí mají být, s ohledem na účel toho kterého opravného prostředku, z přezkumu vyloučena. V případě dovolání je třeba mít na zřeteli, že Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy), přičemž cílem právní úpravy obsažené v o. s. ř. není, aby projednal co největší množství sporů, nýbrž to, aby se mohl řádně a s náležitou pečlivostí věnovat těm otázkám, které jsou z pohledu zákonodárce významné. Vynětí některých rozhodnutí z dovolacího přezkumu je s touto koncepcí plně v souladu a s ohledem na to nelze dovodit, že by tuto skutečnost bylo možno považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod účastníka řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3514/19). Ústavní soud proto neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Jde-li o námitky stěžovatele týkající se posouzení otázky náhrady nákladů řízení obecnými soudy, stěžovatel rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ani Městského soudu v Praze nenapadá. Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, a proto k přezkumu těchto rozhodnutí nemohl přistoupit. Stěžovatel tato rozhodnutí již ostatně napadl samostatnou ústavní stížností, o níž bylo rozhodnuto usnesením sp. zn. IV. ÚS 3374/20.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu