ECLI:CZ:US:2022:1.US.353.22.1
sp. zn. I. ÚS 353/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. F., zastoupeného Mgr. Lumírem Šindelářem, advokátem se sídlem Rajhrad, Jiráskova 495, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021 č. j. 6 Tdo 537/2021-433, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2021 č. j. 7 To 235/2020-387 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2020 č. j. 10 T 184/2019-324, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. b) a d) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl rozsudek Městského soudu v Brně zrušen v celém rozsahu a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání třiceti měsíců. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 10, čl. 31 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že mezi skutkovými zjištěními trestních soudů a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor, a to v podstatě ve vztahu ke všem skutkovým zjištěním vyjádřeným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Má za to, že by jeho jednání mělo být posuzováno jako nedbalost, byť hrubá, neboť v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by předmětné jednání uskutečnil úmyslně. Trestní soudy podle něj ignorovaly skutečnost, že se v daném případě jednalo nikoli a priori o vztahy mezi advokátem a klientem, ale v prvé řadě o vztahy uvnitř rodiny. Považuje až za komické, že by ve fungující rodině bylo nutno vyžadovat podepisování příjmových dokladů, vyúčtování či záznamů o poradě mezi advokátem a klientem. Za nepochopitelný označuje závěr soudu, že si ponechával prostředky z vymoženého výživného a zbytek rodiny žil z částky několika tisíc Kč měsíčně, která zbyla jeho manželce po úhradě stálých plateb.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud předně musí konstatovat, že tvrzení stěžovatele o údajném extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, k nimž trestní soudy dospěly, je značně nekonkrétní. Stěžovatel totiž nespecifikuje, jakým způsobem a v jakých souvislostech podle něj trestní soudy deformovaly obsah provedených důkazů natolik, aby bylo možné hovořit o uvedeném extrémním nesouladu mezi těmito důkazy a skutkovými zjištěními, na nichž trestní soudy založily svá rozhodnutí. Ústavní soud proto odkazuje zejména na č. l. 4-5 rozsudku Krajského soudu v Brně a č. l. 8 usnesení Nejvyššího soudu, kde byly přehledně vypořádány námitky stěžovatele týkající se hodnocení provedených důkazů a rozhodných skutkových zjištění.
Za neopodstatněné považuje Ústavní soud tvrzení stěžovatele, že v daném případě šlo primárně o vztahy v rámci rodiny, nikoli o vztahy mezi advokátem a klientem. V průběhu trestního řízení bylo totiž spolehlivě prokázáno, že stěžovatel smluvně převzal právní zastoupení dcery své manželky, poškozené K, což bylo potvrzeno jak samotným zněním právní moci, tak i tím, že ji stěžovatel vypověděl. Poškozená přitom stěžovatele zmocnila již jako zletilá, takže o tom, jak bude nakládáno s jejím výživným, mohla rozhodovat toliko ona sama. Vymožené výživné tedy bylo vůči stěžovateli věcí svěřenou, u které byl jasně dán účel svěření, neboť stěžovatel je měl opatrovat a předat poškozené po skončení jejího studia (srov. č. l. 9-10 usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění. Ani tuto námitku stěžovatel blíže nerozvádí. Ústavní soud proto toliko připomíná, že sám stěžovatel ve své výpovědi přiznal, že na svůj účet převzal částku 615 465,72 Kč, což bylo výživné vymožené ve prospěch poškozené. Jelikož v této souvislosti vystupoval jako advokát na základě plné moci, jak již bylo vysvětleno, a uvedenou částku poškozené nepředal, není Ústavnímu soudu jasné, z čeho stěžovatel dovozuje, že se v jeho případě mohlo jednat pouze o nedbalostní jednání. Lze přisvědčit trestním soudům, že i kdyby mezi stěžovatelem a poškozenou existovala dohoda o tom, že vymožené výživné bude zčásti či zcela použito na výchovu a výživu poškozené, jako advokát byl povinen takovéto vynaložení prostředků zdokumentovat, což však neučinil (srov. č. l. 4 rozsudku Krajského soudu v Brně). Ústavní soud v požadavku, aby advokát zdokumentoval nakládání s prostředky vymoženými pro svou klientku, nespatřuje na rozdíl od stěžovatele nic komického. Neshledává tak ani žádný důvod pro to, aby zpochybňoval závěr soudu o úmyslném zavinění stěžovatele.
Ústavní soud proto uzavírá, že v posuzované věci neidentifikoval žádný, natož extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Trestní soudy svá rozhodnutí racionálně odůvodnily a důsledně se vypořádaly s námitkami stěžovatele. Ústavní soud proto neshledal důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu