ECLI:CZ:US:2022:1.US.355.22.1
sp. zn. I. ÚS 355/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky D. H., zastoupené JUDr. Hanou Neštickou, advokátkou, sídlem Ječná 550/1, Praha 2 - Nové Město, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2021 č. j. 91 Co 288/2021-3692, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilých M. H. a T. H. a J. H. a P. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 3 odst. 1 a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 5. 2021 č. j. 0 P 229/2018-3507 zvýšil výživné stanovené čtvrtému vedlejšímu účastníkovi jako otci (dále jen "otec") pro nezletilé děti - prvního vedlejšího účastníka a druhého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilí"), naposledy stanovené rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 15. 9. 2009 č. j. 11 Nc 147/2008-373, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2010 č. j. 26 Co 86/2010-417, počínaje dnem 1. 9. 2018 na částky 8 000 Kč měsíčně pro výživu prvního nezletilého a 8 000 Kč měsíčně pro výživu druhého nezletilého (výrok I.), rozhodl o splatnosti výživného (výrok II.), rozhodl o nedoplatku na výživném (výrok III.), zamítl návrh otce na snížení výživného pro nezletilé (výrok IV.), uložil stěžovatelce jako matce (dále jen "matka") povinnost platit na již zletilého třetího vedlejšího účastníka výživné počínaje dnem 1. 5. 2018 měsíčně částkou 4 000 Kč (výrok V.), rozhodl o splatnosti tohoto výživného (výrok VI.) a o nedoplatku na výživném pro třetího vedlejšího účastníka (výrok VII.). Dále obvodní soud rozhodl, že se neupravuje styk otce s nezletilými dětmi, naposledy upravený rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 28. 5. 2012 sp. zn. 14 Nc 147/2008 (výrok VIII.), zamítl návrh otce na výkon rozhodnutí pro neuskutečněné styky s nezletilými ve dnech 11. 5. 2018 a 25. 5. 2018 (výrok IX.), odmítl návrh otce na vydání rozhodnutí, kterým soud uloží matce povinnost podávat mu informace o podstatných záležitostech, týkajících se poměrů dětí (výrok X.), vyslovil předběžnou vykonatelnost rozsudku ve výroku VIII. o styku otce s nezletilými (výrok XI.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XII.).
3. Návrh otce, aby soud uložil matce povinnost poskytovat mu informace o dětech, o kontaktech na ně, označení školy, lékaře, sdělovat mu informace o zdravotním stavu, školním prospěchu a poměrech dětí, obvodní soud odmítl s odůvodněním, že povinnost podávat informace o poměrech společných dětí vyplývá přímo ze zákona (§907 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen "občanský zákoník") a není o ní třeba rozhodovat soudním rozhodnutím. Obvodní soud připomněl, že děti výslovně uvedly, že si nepřejí, aby otec znal číslo na jejich telefony s tím, že opakovaně byla připomenuta i vážnost sporu mezi rodiči. Soud poukázal na to, že stanovisko dětí je jasné, s otcem se stýkat nechtějí, mají z něj strach, a ať už je jejich pocit oprávněný či nikoliv, nelze je k němu násilně nutit. Na druhé straně ovšem otce dětí nelze vyloučit z výkonu jeho rodičovské odpovědnosti, kdy ta by se omezovala jen na placení výživného. Bylo by tedy namístě, aby otci byly základní informace o dětech sdělovány, například prostřednictvím opatrovníka, který je s rodinou v kontaktu.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání matky, otce a třetího vedlejšího účastníka rozsudek obvodního soudu ve výroku X. změnil tak, že matka je povinna podávat otci písemné informace o nezletilých dětech, a to: a) sdělit názvy a adresy škol, které nezletilí aktuálně navštěvují, jména a příjmení třídních učitelů nezletilých, kontakty na školy a třídní učitele (telefony, e-maily) a přístupové údaje do školního systému, a to do pěti dnů od právní moci rozsudku; b) sdělit kontakty na nezletilé (telefon nebo e-mail) do pěti dnů od právní moci rozsudku; v případě změny telefonního čísla nebo e-mailu do 24 hodin od takové změny; c) sdělit názvy a adresy zdravotnických zařízení, které pečují o nezletilé, včetně jména a příjmení ošetřujících lékařů nezletilých a kontakty na ně (telefony, e-maily), a to do pěti dnů od právní moci rozsudku; d) informace o prospěchu nezletilých minimálně každé dva měsíce a zaslání kompletních vysvědčení do druhého dne od jejich převzetí nezletilými; e) informace o každém ošetření či vyšetření nezletilých lékařem, psychologem či jiným odborným pracovníkem do dvou dnů od takového vyšetření; f) informace o každé hospitalizaci nezletilých do dvou hodin od přijetí nezletilých k hospitalizaci; g) informace o každé absenci nezletilých ve škole, která je delší tří dnů, do 24 hodin od ukončení absence; h) informace o čase a místě sportovních aktivit - závodů či utkání, jichž se nezletilí účastní, nejméně 24 hodin před začátkem takové události; i) informace o plánovaném programu pro nezletilé na letní prázdniny nejpozději do 31. 5. každého kalendářního roku (výrok I.). Městský soud rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II., III., IV., V., VI., VII., VIII., IX., XI. a XII. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
5. Městský soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání otce je důvodné ve vztahu k výroku X. rozsudku obvodního soudu, kterým byl odmítnut jeho návrh na uložení povinnosti matce podávat mu informace o podstatných záležitostech týkajících se nezletilých dětí. Městský soud uvedl, že obvodní soud sice správně konstatoval, že vzájemné informování mezi rodiči o všem podstatném, co se týká dětí a jejich zájmů, je zákonnou povinností (vyplývající z §890 a §907 odst. 3 občanského zákoníku), obvodní soud též přiléhavě poukázal na to, že otce nelze vyloučit z výkonu jeho rodičovské odpovědnosti a omezit jej na pouhé plnění vyživovací povinnosti. Městský soud poukázal na to, že obvodní soud neprovedl dokazování za účelem zjištění, zda matka svou zákonnou povinnost pravidelně informovat otce o důležitých záležitostech nezletilých dětí (jako je zdravotní stav dětí, škola, prospěch ve škole a volnočasové aktivity, apod.) plní, když otec nezletilé děti viděl naposledy v dubnu 2018. Styk otce s nezletilými totiž od této doby fakticky neprobíhá, ačkoliv je upraven pravomocným soudním rozhodnutím. Městský soud z e-mailové korespondence mezi rodiči v období od února 2017 do současnosti zjistil, že matka informuje otce o důležitých záležitostech nezletilých nepravidelně a nedostatečně, čímž ho nepřijatelně vylučuje z té nejužší formy nepřímého styku s nezletilými dětmi a tím i z výkonu rodičovské odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že otec se nikoliv vlastním rozhodnutím s nezletilými dětmi již několik let nestýká, přistoupil městský soud k uložení povinnosti matce podávat otci písemně informace o nezletilých dětech. Městský soud současně konkrétně vymezil druh informací, které má matka povinnost otci písemně podávat, včetně přesně určených časových intervalů. Přitom poukázal na to, že otec přesto, že platí řádně a včas stanovené výživné pro obě nezletilé děti, projevuje o ně opravdový a trvalý zájem, matka svou informační povinnost vůči otci omezuje téměř výhradně na výčet výdajů, které na nezletilé děti vynakládá. Městský soud dále připomněl, že jde o právní vztah mezi rodiči, přání nezletilých dětí není v tomto případě relevantní.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že městský soud provedl výklad §890 a §907 odst. 3 občanského zákoníku v extrémním rozsahu, který nemá oporu v zákoně.
7. Stěžovatelka uvádí, že zaslala obvodnímu soudu podrobný návrh na provedení dokazování, k návrhu připojila svazek listin, mimo jiné listiny, ze kterých vyplývá plnění její informační povinnosti vůči otci. Obvodní soud dokazování neprovedl, návrh otce na stanovení informační povinnosti matce odmítl, když uzavřel, že povinnost informace o poměrech společných dětí vyplývá přímo ze zákona (§907 odst. 2 občanského zákoníku) a není o ní třeba rozhodovat soudním rozhodnutím. Městský soud v odvolacím řízení rovněž neprovedl dokazování, v rozsudku pak na více jak dvou stranách odůvodnění rozsudku opsal korespondenci, kterou matka otce průběžně informuje o nezletilých se závěrem, že matka otce informuje o důležitých záležitostech nepravidelně a nedostatečně. Městský soud však neprovedl dokazování v této věci a ani nevyzval stěžovatelku, aby doložila všechny informace poskytované otci o obou nezletilých, na jejichž základě by teprve poté mohl učinit závěr o tom, zda stěžovatelka tyto povinnosti plní či nikoliv, a proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné.
8. Stěžovatelka dále namítá, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil, z jakých konkrétních důvodů jí ukládá povinnosti, zejména povinnost pod bodem d). Stěžovatelka je tak nucena přepisovat otci ze školního systému informování o prospěchu nezletilých i poté, co má otec do tohoto systému stálý přistup. Městský soud ani nezdůvodnil, proč je matka zavázána poskytnout také telefonní čísla třetích osob, když soud neměl zjištěno, zda je zná a zda je oprávněna tyto informace týkající se třetích osob poskytnout. Městský soud dále nezdůvodnil, proč má matka opakovaně informovat o skutečnostech, které jsou otci po mnoho let velmi dobře známy - adresy lékařů a škol, když otec s těmito lékaři komunikoval, tedy je dobře zná, což matce nebylo umožněno v průběhu odvolacího řízení dokázat.
9. Stěžovatelka namítá, že městský soud tak otci zajistil informace o obou nezletilých, zejména uvedených pod body b), h), j), které podstatné nejsou, a které oba nezletilí odmítají otci sdělovat. Nezletilým je 15 let a své rozhodnutí, proč se nechtějí s otcem stýkat a proč si nepřejí, aby otec získal některé informace o jejich soukromí, opakovaně vysvětlili.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry opatrovnického soudu v řízení o úpravě poměrů k jejím nezletilým dětem, konkrétně o uložení povinnosti matce podávat otci informace o podstatných záležitostech dětí. Ústavní soud v této souvislosti považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle své dosavadní rozhodovací praxe zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní či neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 či usnesení ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3188/19).
15. U přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, například tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363) či nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), usnesení ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3188].
16. Vytýká-li stěžovatelka městskému soudu, že nevyhověl jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. V předmětné věci městský soud podstatným způsobem doplnil dokazování e-mailovou korespondencí mezi matkou a otcem za účelem zjištění, zda matka plní svou zákonnou povinnost poskytovat otci pravidelně informace o veškerých podstatných záležitostech týkajících se nezletilých dětí a jejich zájmů. Na základě provedeného dokazování a jeho vyhodnocení dospěl k závěru o nezbytnosti uložit matce povinnost podávat otci informace o podstatných záležitostech dětí, vyjmenované ve výroku I. rozsudku tohoto soudu.
17. Při posuzování informační povinnosti matky v předmětné věci dospěl městský soud k jiným právním závěrům než obvodní soud, což ale v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil. Městský soud přistoupil k uložení povinnosti matce podávat otci písemně informace o nezletilých dětech vzhledem k tomu, že otec se nikoliv vlastním rozhodnutím s nezletilými dětmi již několik let nestýká. Městský soud současně konkrétně vymezil druh informací, které má matka povinnost otci písemně podávat, včetně přesně určených časových intervalů. Uložení této povinnosti městský soud odůvodnil tím, že otec přesto, že platí řádně a včas stanovené výživné pro obě nezletilé děti a projevuje o ně opravdový a trvalý zájem, matka svou informační povinnost vůči otci neplní řádně.
18. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci bylo napadené rozhodnutí městského soudu odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Městský soud hodnotil z hlediska zákonné informační povinnosti zájem rodičů, zejména otce, a to způsobem, jemuž není co vytknout.
19. Ústavní soud v předmětné věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky či nezletilých. V závěrech ve věci jednajícího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak nezjistil důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu