ECLI:CZ:US:2022:1.US.378.22.1
sp. zn. I. ÚS 378/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti K. F., zastoupené Mgr. Michalem Fidrou, advokátem se sídlem České Budějovice, Ant. Barcala 1446/2a, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2021 č. j. 4 To 541/2021-352 a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 11. 2021 č. j. 32 T 12/2019-338, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo podle §83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že se stěžovatelka neosvědčila ve zkušební době podmíněného odsouzení, a proto vykoná souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, který jí byl uložen pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 23. 9. 2019 č. j. 32 T 12/2019-233. Stěžovatelka dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jímž byla zamítnuta její stížnost proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") nijak nezhodnotil její argumentaci, o čemž svědčí i velmi rychlé rozhodnutí o její stížnosti a nedostatečné odůvodnění jeho usnesení. Uvádí, že za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí si bude odpykávat trest odnětí svobody v nepodmíněné formě v trvání 18 měsíců, a považuje to za důvod, kvůli kterému měly trestní soudy přistoupit k výjimečnému ponechání podmíněného odsouzení v platnosti podle §83 odst. 1 trestního zákoníku. V této souvislosti odkazuje na závěry vyplývající z nálezů sp. zn. II. ÚS 4022/18 a I. ÚS 1202/17 a dovozuje z nich, že samo spáchání trestného činu v průběhu zkušební doby by nemělo automaticky vést k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu. Tvrdí, že nalézací soud neměl pochybnosti o její upřímné snaze po nápravě a omezoval své úvahy pouze na běh zkušební doby, což stěžovatelka považuje za formalistický přístup, který je v rozporu s funkcemi trestního řízení. Stížnostní soud se podle ní nijak nevěnoval skutečnosti, že nařízený výkon trestu zasáhne také její nezletilou dceru, přičemž odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 950/19. Krajskému soudu rovněž vytýká, že rozhodl v neveřejném zasedání, čímž jí znemožnil osobně vysvětlit vznesené námitky. Odkazuje v této souvislosti na nález sp. zn. II. ÚS 222/07.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Ústavní soud neshledává opodstatněným tvrzení stěžovatelky, že krajský soud ve svém usnesení nezhodnotil její argumentaci a nedostatečně své usnesení odůvodnil. Krajský soud na č. l. 2 svého usnesení poukázal na skutečnost, že stěžovatelka má v současné době již osm záznamů v opisu rejstříku trestů, opakovaně páchá trestnou činnost, a to v podstatě nepřetržitě od roku 2017 do doby posledního odsouzení v květnu 2021. Jestliže tedy stěžovatelka ve zkušební době podmíněného odsouzení opakovaně páchala trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, nejednalo se podle krajského soudu o ojedinělé vybočení z řádného způsobu života.
Z pohledu ústavněprávního Ústavní soud nenalezl nic, co by mohl uvedenému závěru krajského soudu vytknout. Jestliže stěžovatelka s odkazem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu namítá, že samo spáchání trestného činu v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení nemusí automaticky představovat důvod pro nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu, přehlíží právě soustavnost svého páchání zmíněné trestné činnosti, a to i v průběhu zkušební doby. V této souvislosti lze rovněž odkázat na č. l. 2-3 usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"), kde bylo vysvětleno, že stěžovatelka prokazovala při páchání jednotlivých trestných činů nenapravitelnost a neschopnost vzít si ponaučení z uložených alternativních trestů, což se projevovalo mj. tím, že jednoho z přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání se stěžovatelka dopustila přímo před budovou krajského soudu při cestě na soudní jednání.
Stěžovatelka v nemalé míře přehání, když tvrdí, že "nalézací soud neměl pochybnosti o stěžovatelčině upřímné snaze po nápravě". Okresní soud totiž na č. l. 4 svého usnesení uvedl pouze to, že nemá důvod pochybovat, že stěžovatelka řádně pečuje o svou dceru, a vyjádřil určitou naději, když konstatoval, že narození jejího dítěte může být oním pomyslným bodem zvratu v životě. Jestliže své rozhodnutí o tom, že se stěžovatelka ve zkušební době podmíněného odsouzení neosvědčila a bude nařízen výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, odvíjel od stěžovatelčina chování ve zkušební době, nešlo z jeho strany o formalistický přístup, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž o důsledné respektování zákona. Ustanovení §83 odst. 1 trestního zákoníku totiž přikazuje soudu posuzovat, zda podmíněně odsouzený vedl řádný život ve zkušební době. Nemůže přihlížet k chování podmíněně odsouzeného před začátkem zkušební doby, anebo po jejím uplynutí (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 949).
Ústavní soud nemůže akceptovat názor stěžovatelky, že trestní soudy měly v jejím případě přistoupit k výjimečnému ponechání podmíněného odsouzení v platnosti s ohledem na to, že si bude za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání odpykávat nepodmíněný trest odnětí svobody v délce osmnácti měsíců. Uvedené přečiny sice v obecné rovině patří mezi méně závažné delikty, nicméně (jak již bylo uvedeno), stěžovatelka se jich dopouštěla opakovaně, resp. soustavně a ukládané tresty nespojené s odnětím svobody evidentně neplnily svůj účel. Ústavní soud dále odkazuje i na č. l. 4 usnesení okresního soudu, kde byly uvedeny racionální důvody vedoucí k závěru, že na případ stěžovatelky nelze vztahovat závěry obsažené v nálezu sp. zn. II. ÚS 4022/18, na nějž stěžovatelka poukazovala.
Stěžovatelce sice lze přisvědčit, že se krajský soud ve svém rozhodnutí nezabýval dopady nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu na péči o její nezletilou dceru, nicméně s touto okolností se podrobně vypořádal na č. l. 4 okresní soud. Ten přesvědčivě vyložil, proč ani narození dítěte nelze v kontextu celého případu považovat za výjimečnou okolnost, která by mohla zpochybnit nutnost nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud se s touto argumentací okresního soudu ztotožňuje.
Ústavní soud konečně musí odmítnout i námitku stěžovatelky směřující proti tomu, že stížnostní soud rozhodoval v neveřejném zasedání. Nález sp. zn. II. ÚS 222/07, na nějž stěžovatelka v této souvislosti odkazuje, na její případ nijak nedopadá, neboť v nyní projednávané věci stížnostní soud nijak nedoplňoval dokazování, takže konáním neveřejného zasedání stěžovatelce nebylo znemožněno se vyjádřit k novým důkazům. Jestliže tedy krajský soud stížnost stěžovatelky projednal v neveřejném zasedání, postupoval v souladu se zákonem (srov. §240 trestního řádu) a nikterak tímto postupem nezasáhl do jejích ústavně zaručených práv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu