ECLI:CZ:US:2022:1.US.382.21.1
sp. zn. I. ÚS 382/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti T. Š., zastoupeného Tomášem Havelkou, advokátem, sídlem v Praze, Běchovická 701/26, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 922/2020-2334 ze dne 23. 9. 2020 a č. j. 5 Tdo 549/2019-2262 ze dne 17. 7. 2019 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 84/2018-2292 ze dne 12. 11. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Chomutově č. j. 20 T 110/2011-1958 ze dne 30. 12. 2013 podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutky, v nichž obžaloba spatřovala trestný čin pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, odst. 2 písm. a) dříve platného zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v rozhodném znění (dále též "tr. zákon"), jakož i trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Týmž rozsudkem byl zproštěn obžaloby i spoluobviněný. Stěžovatel se měl uvedených trestných činů dopustit v postavení druhého místostarosty města K., a to v souvislosti se zjednáním výhody spoluobviněnému ve veřejných zakázkách týkajících se realizací energetických úspor (zateplení) budov blíže specifikovaných školských zařízení v K. Bližší okolnosti případu i způsob provedení činů jsou popsány ve skutkové větě zprošťujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Proti rozsudku okresního soudu podala státní zástupkyně v neprospěch obou obviněných odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením č. j. 5 To 196/2014-1998 ze dne 9. 2. 2015 tak, že je podle §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl jako nedůvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu posléze napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním, podaným rovněž v neprospěch obou obviněných, jemuž Nejvyšší soud usnesením č. j. 5 Tdo 1171/2015-2039 ze dne 20. 7. 2016 vyhověl a podle §265k tr. ř. zrušil jak dovoláním dotčené rozhodnutí soudu odvolacího, tak i předchozí zprošťující rozsudek soudu prvního stupně (včetně případných obsahově navazujících rozhodnutí, jež v důsledku kasačního zásahu pozbyla podkladu) a věc se závazným právním názorem vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Okresní soud v Chomutově následně rozhodl rozsudkem č. j. 20 T 110/2011-2144 ze dne 30. 11. 2017 tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za tuto sbíhající se trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 2 let. Vedle toho mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce voleného funkcionáře v orgánech územních samosprávných celků na dobu 3 let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu spoluobviněného.
K odvolání obou obviněných Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č. j. 5 To 84/2018-2201 ze dne 24. 7. 2018 napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a sám za podmínek předvídaných ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl ve věci tak, že oba obviněné zprostil předmětné obžaloby. I toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním, jemuž Nejvyšší soud usnesením č. j. 5 Tdo 549/2019-2262 ze dne 17. 7. 2019 vyhověl, rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu se závazným právním názorem vrátil k novému projednání a rozhodnutí o odvolání.
Krajský soud poté rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem tak, že stěžovatele uznal vinným trestnými činy pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1 trestního zákona a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Za tyto trestné činy stěžovateli uložil podmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců se zkušební dobou v délce 1 roku. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněného. Následné dovolání stěžovatele proti posledně uvedenému rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud usnesením č. j. 5 Tdo 922/2020-2334 ze dne 23. 9. 2020 odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud porušil právo na spravedlivý proces tím, že v napadeném kasačním usnesení přijal dovolání nejvyššího státního zástupce založené na argumentaci o nesprávném skutkovém zjištění, ačkoliv tím nemohl být naplněn žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. To dle názoru stěžovatele zcela zásadně ovlivnilo další průběh soudního řízení v jeho neprospěch a vyústilo ve vydání pozdějšího usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, které již nereflektovalo předchozí chyby v řízení. Na chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a posouzení tzv. materiálního znaku trestného činu nejvyšší státní zástupce dle stěžovatele usuzoval z nesprávných skutkových zjištění, jejichž přezkumu se však v řízení o dovolání nelze domáhat. Nesprávné právní posouzení skutku coby uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže spočívat v odlišném náhledu na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Nejvyššímu soudu stěžovatel rovněž vytkl, že se v odůvodnění svého pozdějšího odmítavého rozhodnutí dostatečně nevypořádal s námitkami upozorňujícími na nepřípustnost dovolacího důvodu uplatněného nejvyšším státním zástupcem v předchozím dovolání a na postup odlišný od zavedené rozhodovací praxe.
Stěžovatel dále namítl, že Krajský soud v Ústí nad Labem se dostatečně nevypořádal s obhajobou, když nevyvrátil možný skutkový stav, který stěžovatel v trestním řízení předestřel. Uvedl, že soudy svá rozhodnutí o vině opřely o jediný důkaz, kterým byly prostorové odposlechy, a to navzdory tomu, že jejich hodnocení odporovalo všem ostatním provedeným důkazům. Krom toho, prostorové odposlechy byly dle jeho mínění pořízeny pouze vyšetřující státní zástupkyní bez předchozího souhlasu soudu. Závěrem stěžovatel připomněl princip ultima ratio a vyložil, že z jemu vytýkaného jednání ani z jednání spoluobviněného neměl nikdo prospěch a současně nikomu ani nevznikla škoda. Soudy pochybily, pakliže tyto skutečnosti nevzaly při odsouzení jeho osoby náležitě v úvahu. Dle stěžovatele se tím soudy mimo jiné zpronevěřily závěrům vysloveným v nálezu sp. zn. II. ÚS 698/19 ze dne 24. 9. 2019. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by soudy v trestní věci stěžovatele vybočily z kautel spravedlivého procesu. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na spravedlivý proces tím, že ve věci sp. zn. 5 Tdo 549/2019 věcně připustil a následně i vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce, podanému v neprospěch stěžovatele. V předmětném dovolání nejvyšší státní zástupce ohlásil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadený zprošťující rozsudek odvolacího soudu spočívá na chybné aplikaci principu subsidiarity trestní represe a posouzení tzv. materiálního znaku trestného činu podle úpravy obsažené v trestním zákoně. V té souvislosti je třeba zmínit, že námitky stran (ne)správného použití zásady subsidiarity trestní represe (resp. tzv. principu ultima ratio) jsou obecně způsobilé přivodit kasační zásah Nejvyššího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. výklad k této zásadě kupř. v jeho usnesení sp. zn. 5 Tdo 1541/2016 ze dne 23. 8. 2017). Není přitom rozumného důvodu, proč by se měl přezkum případné nesprávnosti v použití uvedené zásady trestního řízení omezovat toliko na situace, kdy námitka této nesprávnosti v konkrétním případě prospívá obviněnému, a nikoli naopak, jako je tomu v souzené věci. Takový závěr ostatně z judikatury Nejvyššího soudu neplyne.
Je pravdou, že nejvyšší státní zástupce na nesprávnost použití zmíněné zásady usoudil mimo jiné i z toho, že odvolací soud dle něj značně přecenil význam některých okolností případu, jež nasvědčovaly nižšímu stupni společenské nebezpečnosti činu, a nedocenil význam dalších okolností, jež tento stupeň společenské nebezpečnosti naopak zvyšovaly. Zde se ovšem sluší poznamenat, že skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů a na nichž krajský soud postavil svůj zprošťující rozsudek, nebyla nejvyšším státním zástupcem v dovolacím řízení zpochybněna. Nešlo tedy o případ, kdy by bylo nutné dovolání bez dalšího odmítnout z důvodu uvedeného v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože dovolatel se skrze formálně uplatněný dovolací důvod domáhá nepřípustné revize skutkových zjištění, jíž dovolací řízení otevřeno není. Spor tu naopak byl ohledně významu jednotlivých skutkových zjištění pro závěr o nepřiměřenosti trestní represe ve vztahu k jednání stěžovatele. Úvaha o správnosti použití zásady subsidiarity trestní represe je neodmyslitelně spjata s hodnocením relevantních skutkových zjištění. Závěr o případné chybnosti aplikace této zásady nelze učinit v obecné rovině, nýbrž právě toliko na pozadí jedinečných okolností provázejících souzenou věc. Pakliže dlouhodobě ustálená judikatura Nejvyššího soudu připustila, aby otázka správnosti (zákonnosti) aplikace principu ultima ratio mohla být posuzována i prizmatem dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je patrné, že za tím účelem musí být Nejvyšší soud oprávněn řešit i otázky související se skutkovým podkladem, na němž bylo rozhodnutí o jeho aplikaci založeno. Takový přístup odpovídá odmítnutí restriktivního pojetí dotčeného dovolacího důvodu ze strany Ústavního soudu (srov. např. bod 47 nálezu sp. zn. II. ÚS 698/19 ze dne 24. 9. 2019).
Nejvyšší soud nepochybil, jestliže se ve svém pozdějším rozporovaném usnesení (č. l. 2334 trestního spisu) odmítl zabývat výtkami stěžovatele zpochybňujícími jeho předchozí kasační rozhodnutí. V tomto ohledu dovolací soud přiléhavě podotkl, že proti jeho rozhodnutí o dovolání (lhostejno, s jakým výsledkem) není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.). Připuštěním revize jednou závazně vysloveného právního názoru by došlo, nehledě na rozpor s jasným zněním zákona, k nepřijatelné relativizaci právní jistoty adresátů takového rozhodnutí. Odchylné posouzení Nejvyšším soudem v dalším dovolacím řízení by mohlo přicházet v úvahu jen tehdy, došlo-li by v mezidobí od dříve vysloveného právního názoru ke změně skutkového stavu, na němž tento názor spočíval. K tomu však v projednávané věci nedošlo. Odvolací soud, vázán závěry vyřčenými v napadeném zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu, přehodnotil význam a dopad okolností na použití zásady subsidiarity trestní represe, přičemž jeho vývody (viz zejména bod 36 napadeného odsuzujícího rozsudku krajského soudu) jsou v tomto směru racionální, srozumitelné a prosté ústavně zapovězené libovůle. Okolnosti svědčící ve prospěch obou obviněných pak odvolací soud promítl do rozhodnutí o trestu, a to s přihlédnutím k zásadě uvedené v §88 odst. 1 trestního zákona (bod 37 téhož rozsudku).
V dané trestní věci byly pro odsouzení stěžovatele i spoluobviněného rozhodující prostorové odposlechy, pořízené na základě svolení státní zástupkyně podle §158d odst. 2 tr. ř. v rozhodném znění. Soud prvního stupně ve svém původním zprošťujícím rozsudku (č. l. 1958 trestního spisu) odmítl odposlechy jako důkaz provést pro jejich údajný rozpor s nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Okresní soud tehdy konkrétně zmínil nález sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (č. 219/2010 Sb; N 121/57 SbNU 495), jímž byla zrušena část ustanovení §83a odst. 1 tr. ř., které v přípravném řízení umožňovalo uskutečnit prohlídku jiných prostor a pozemků bez souhlasu soudce. Tu totiž mohl nařídit sám státní zástupce, popřípadě policejní orgán s předchozím souhlasem státního zástupce. Okresní soud zaujal názor, že obdobný závěr o zárukách soudní kontroly nad zásahem do obydlí, jaký byl vysloven v citovaném nálezu, by se měl vztáhnout i na pořízení prostorových odposlechů v této věci.
Uvedený postoj však k odvolání státní zástupkyně odmítl krajský soud, který poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (č. 426/2010 Sb.; ST 31/59 SbNU 607), dle něhož nosné důvody nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/09 lze uplatnit pouze do budoucna, a nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před zveřejněním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním §83a odst. 1 tr. ř. státní zástupce nebo s jeho souhlasem policejní orgán. V těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. S tímto odůvodněním se Ústavní soud ztotožňuje, pročež výhradě stěžovatele stran nezákonnosti prostorových odposlechů nebylo možno přisvědčit.
Krajský soud v Ústí nad Labem tedy sám dokazování zmíněnými prostorovými odposlechy doplnil, avšak v odůvodnění se víceméně omezil na pouhé konstatování, že v obsahu nahrávek neshledal nic, co by mohlo zvrátit zprošťující rozhodnutí soudu prvního stupně (viz str. 10 usnesení č. j. 5 To 196/2014-1998 ze dne 9. 2. 2015). Tento postup byl poté napaden nejvyšším státním zástupcem, jehož argumentaci Nejvyšší soud přisvědčil, a za současného zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů uložil, aby okresní soud v hlavním líčení důkaz uvedenými odposlechy náležitě provedl. Okresní soud v Chomutově příkaz dovolacího soudu splnil, přehrál příslušné záznamy (založené v trestním spisu na č. l. 443 a 445) a na jejich podkladě dospěl k závěru o vině stěžovatele i spoluobviněného.
Soud prvního stupně ve shora vzpomenutém odsuzujícím rozsudku ze dne 30. 11. 2017 vyzdvihl, že z provedených odposlechů zřetelně vyplývá domluva mezi oběma obviněnými na některých dílčích parametrech výběrového řízení na příslušné zakázky. Tak např. spoluobviněný P. B. dne 9. 12. 2008 se v kanceláři stěžovatele zasazoval o to, aby výběrové řízení bylo vyhlášeno před Vánoci, neboť se mu tímto způsobem podařilo v minulosti vyhrát, jelikož přes vánoční svátky nikdo nepracuje, čemuž stěžovatel přitakal, přičemž spoluobviněnému vyjádřil podporu. Stěžovatel nutně věděl, že stavební společnost spoluobviněného má zájem se výběrových řízení účastnit, což vyplynulo mj. i z rozhovoru mezi stěžovatelem a referentem odboru strategického rozvoje, správy majetku a územního plánování Městského úřadu v K. dne 12. 12. 2008, který byl v odposleších rovněž zachycen. V něm ze strany stěžovatele zaznělo, že realizace všech tří projektů spoluobviněným by nepůsobila dobře. Obdobně pak spoluobviněný P. B. u pozdější schůzky dne 15. 12. 2008 k výslovnému dotazu stěžovatele uvedl, že podmínky stanovené u obou připravovaných veřejných zakázek mu vyhovují a není třeba je v zásadě měnit. Zde je vhodné doplnit, že Ústavní soud nezjistil, že by byl okresní soud obsah audionahrávek zkreslil či jinak dezinterpretoval.
Z vyloženého je zřejmé, že důkazní situace se po zahrnutí prostorových odposlechů do dokazování výrazně změnila. Jednání, která byla obviněným kladena za vinu, se fakticky prokázala na základě odposlechů samotných, které zachycují rozhovory stěžovatele s řadou osob, včetně spoluobviněného. Další provedené důkazy, ať už se jednalo o listiny či svědecké výpovědi, nejen že nemohly zpochybnit autentické projevy zmíněných osob, ale v podstatě toliko dotvořily obraz o trestné činnosti obviněných. Okresní soud se zásadám spravedlivého procesu nezpronevěřil, pakliže obhajobu obou obviněných vyvrátil právě prostřednictvím zdůrazněných odposlechů. Otázka zákonnosti jejich použití v trestním řízení přitom byla zodpovězena ústavně konformním způsobem.
Co se týče výhrad, že z vytýkaného jednání obou obviněných neměl nikdo prospěch a současně nikomu ani nevznikla škoda, trestní soudy upozornily, že trestné činy pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1 tr. zákona a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona jsou tzv. ohrožovacími delikty. K dokonání těchto trestných činů není zapotřebí, aby nastal škodlivý následek, tedy aby ten, jemuž byla v souvislosti s veřejnou soutěží zjednána výhoda či dána jiná přednost, ve výběrovém řízení nakonec opravdu uspěl, resp. zda pletichy mohly výběrové řízení ve výsledku vůbec ovlivnit. Stejně tak postačuje, že veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, aniž by se jemu či jiné osobě nutně muselo dostat sledovaného prospěchu, anebo aby došlo ke škodě. Jinak řečeno, postačí zde pouhá existence pletich, resp. pouhý výkon pravomocí veřejného činitele v rozporu se zákonem, vedený úmyslem způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch. Krajský soud v odsuzujícím rozsudku však vzal v potaz absenci škody či neoprávněného prospěchu v dané věci a promítl ji, ve vazbě na další okolnosti případu, do výměry uložených trestních sankcí (v podrobnostech budiž odkázáno na bod 37 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu