ECLI:CZ:US:2022:1.US.391.22.2
sp. zn. I. ÚS 391/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti E. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Praha 3, Táboritská 23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2021 č. j. 8 Tdo 1010/2021-1214, usnesení Vrchního soudu v Praze ze den 13. 4. 2021 sp. zn. 7 To 23/2021 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 2. 2021 č. j. 20 T 27/2020-1024, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 15 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rozsáhle rekapituluje své odvolání a dovolání. Namítá, že trestní soudy nepřihlédly k námitkám, které uplatňoval. Má za to, že skutkové hodnocení pouze akceptuje výpovědi poškozených a je v přímém rozporu se skutečností a s dalšími důkazy. Žádný důkaz podle něj neprokazuje, že použil jeden ze svých nožů již při výstupu z taxíku a že jím bodnul poškozeného L. M. Trestním soudům vytýká, že nevěnovaly pozornost tomu, že jeden z účastníků konfliktu měl baseballovou pálku. Tvrdí, že nože použil v obraně až poté, co došlo k útoku na jeho otce.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud musí v prvé řadě odmítnout tvrzení stěžovatele, že trestní soudy nepřihlédly k námitkám, které vznášel v průběhu trestního řízení. Ze všech napadených rozhodnutí je patrné, že se trestní soudy pozorně zabývaly obhajobou stěžovatele i námitkami, které uplatňoval v průběhu hlavního líčení a v podaných opravných prostředcích. Stěžovatel ostatně neuvádí žádnou svou konkrétní námitku, kterou měly trestní soudy opomenout.
Přijmout nelze ani jeho tvrzení, že trestní soudy své skutkové a právní závěry založily pouze na výpovědi poškozených. Ústavní soud v tomto směru odkazuje zejména na č. l. 10-18 rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), z nějž je patrné, že rozhodující skutková zjištění se opírala nejen o výpovědi poškozených, ale i další důkazy, zejména o znalecké dokazování, výpověď svědka Svobody a o kamerový záznam zachycující podstatné části předmětného skutku. V souvislosti s hodnocením důkazů nelze přehlédnout ani skutečnost, že nalézací soud identifikoval rozpory v jednotlivých výpovědích stěžovatele, resp. některá jeho tvrzení spolehlivě vyvrátil (srov. č. l. 9-10 a 15 rozsudku krajského soudu). Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že stěžovatel rozporuje hodnocení důkazů, k němuž dospěly trestní soudy, pouze v obecné rovině, tedy neuvádí žádné konkrétní důkazy či okolnosti, jež by uvedené hodnocení provedeného dokazování mohly zpochybňovat.
Trestní soudy rovněž spolehlivě a přesvědčivě vyvrátily námitku stěžovatele, že se předmětného skutku dopustil v nutné obraně. Ústavní soud odkazuje jednak na č. l. 5 usnesení Vrchního soudu v Praze a jednak na č. l. 8-9 usnesení Nejvyššího soudu, kdy byly podrobně rozvedeny důvody, jež vedly soudy k závěru, že jednání stěžovatele nevykazovalo znaky nutné obrany. Ústavní soud nepovažuje za potřebné tyto důvody opakovat, zvláště když ani v tomto případě stěžovatel v ústavní stížnosti na tuto argumentaci trestních soudů v podstatě nijak konkrétně nereaguje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu