ECLI:CZ:US:2022:1.US.4.22.1
sp. zn. I. ÚS 4/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé C. M. M., zastoupené matkou K. M., se sídlem proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 171/2021-49 ze dne 21. 12. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 A 75/2020-42 ze dne 26. 5. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Gymnázium X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice rozhodnutím č. j. 1671/2020 ze dne 17. 6. 2020 nepřijala stěžovatelku do 1. ročníku nižšího stupně osmiletého gymnázia oboru vzdělání 79-41-K/81 Gymnázium X. Do předmětného oboru vzdělání byli přijati uchazeči, kteří se na základě výsledků přijímacího řízení umístili na 1. až 64. místě; stěžovatelka se umístila na 206. až 207. místě, a nemohla být proto ke vzdělávání přijata. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu, jíž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud (dále též jako "NSS") následně kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku městského soudu jako nedůvodnou zamítl.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na rovné zacházení ve spojení s ústavně zaručeným právem na vzdělání ve smyslu čl. 3 odst. 1 a 33 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
3. S ústavní stížností spojila stěžovatelka návrh na zrušení §45 odst. 1, §54 odst. 1, §58 odst. 4, §60c odst. 1, §61, §81 odst. 10 a §185 odst. 7 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "školský zákon").
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že jí rozhodnutím vedlejší účastnice bylo odepřeno právo plnit povinnou školní docházku ve střední škole ve smyslu §39 odst. 1 školského zákona s tím, že ji bude nadále plnit v základní škole ve smyslu §36 odst. 5 školského zákona z důvodu omezené kapacity školy, resp. neúspěchu stěžovatelky při přijímacím řízení, jež mělo posoudit její "nadání". Uvedené rozhodnutí vedlejší účastnice neobstojí v pětistupňovém testu používaným Evropským soudem pro lidská práva (dále též "ESLP") pro účely posouzení lidskoprávní konformity omezení práv. Rámcový vzdělávací program je jak v základní škole, tak na nižším stupni šestiletého nebo osmiletého gymnáziu stejný; jediným rozdílem je složení žáků - u žáků nižšího stupně víceletých gymnázií se předpokládá větší "nadání" než u žáků druhého stupně základní školy. Toto dělení vede de facto ke vzniku dvou vzdělávacích systémů v povinném základním stupni, a je proto ilegitimní. Podle čl. 13 odst. 1 a 2 písm. a) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, Úmluvy o právech dítěte, čl. 33 odst. 1 Listiny ve spojení s §36 odst. 1 školského zákona a čl. 3 odst. 1 Listiny a §2 školského zákona má být základní vzdělávání v České republice povinné, bezplatné a postavené na zásadě rovných příležitostí. Jakékoli dělení, včetně dělení na základě nadání, vedoucí ke vzniku různých vzdělávacích systémů, je v tomto stupni vzdělávání vyloučeno. Stěžovatelka uvádí, že jednotný inkluzivní systém povinného základního vzdělávání je v současné době vlastní naprosté většině evropských zemí, a model víceletých gymnázií je v tomto ohledu přežitek, jdoucí proti principům současné demokratické společnosti. Nadto je zásah do jejího práva na rovné zacházení ve smyslu judikatury Ústavního soudu nevhodný, nepotřebný a nepřiměřený. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na tzv. "soft-law", studie a statistiky týkající se existence víceletých gymnázií a související problematiky základního a středoškolského vzdělávání.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti jsou zcela totožné s těmi, jež uplatnila jak ve správní žalobě, tak i v kasační stížnosti. Správní soudy se tedy již její argumentací v napadených rozhodnutích řádně a pečlivě zabývaly a Ústavní soud neshledal v jejich závěrech žádné ústavněprávní vady; naopak se Ústavní soud se závěry správních soudů ztotožňuje, a proto je níže rekapituluje a v podrobnostech na ně odkazuje.
8. Ústavní soud neshledal, že by nepřijetím stěžovatelky ke vzdělávání ve víceletém gymnáziu bylo porušeno její právo na vzdělání zaručené čl. 33 Listiny a čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V první řadě je třeba uvést, že právo na vzdělání má obsahově několik rovin, a to nejen z hlediska jeho jednotlivých aspektů upravených v čl. 33 Listiny, ale také z hlediska projevů sémantického obsahu práva na vzdělání jako celku a v tomto smyslu je jednotou jeho institucionálního a materiálního aspektu [k pojmu práva na vzdělání a jeho obsahu detailněji viz nález sp. zn. Pl. ÚS 34/17 ze dne 9. 7. 2019 (N 130/95 SbNU 84; 224/2019 Sb.)]. Postoj ESLP k otázce přístupu k právu na vzdělání obecně spočívá na principu, že toto právo představuje otevřený a rovný přístup do státem již zřízených a existujících vzdělávacích zařízení (rozsudek ESLP ve věci tzv. "Belgického jazykového případu" ze dne 23. 7. 1968 č. stížností 1474/62, 1677/62, 1691/62, 1769/63, 1994/63, 2126/64, 1474/62).
9. Právo na vzdělání - kterého je možné se domáhat pouze v mezích zákonů, které jej provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny) - především není bezbřehé a nezakládá právo každého plnit povinnou školní docházku v jakémkoli školním zařízení podle vlastního neomezeného výběru (k tomu srov. též městským soudem citované rozhodnutí ESLP ve věci Hrazdíra proti České republice ze dne 23. 2. 2016 č. stížnosti 62565/14). Stěžovatelka není žádným způsobem omezována v tom, aby v souladu s jejími potřebami a případnými požadavky inkluzivního vzdělávání absolvovala povinnou školní docházku na druhém stupni základní školy a realizovala své ústavně zaručené právo na vzdělání, resp. jeho příslušnou složku (jak také činí). Školským zákonem vymezené způsoby plnění povinné školní docházky samy o sobě nepředstavují neodůvodněnou překážku práva na vzdělání. Stěžovatelka pak ani netvrdí, jakým konkrétním způsobem je její právo na vzdělání - ve smyslu právě uvedeném - omezeno. Není proto namístě aplikovat tzv. pětistupňový test používaný ESLP při omezení základních práv zaručených Úmluvou, jak přiléhavě uzavřely správní soudy.
10. Ústavní soud ani neshledal, že by bylo porušeno právo stěžovatelky na rovný (nediskriminační) přístup ke vzdělání ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 odst. 1 Úmluvy. Uvedenému právu je v kontextu předmětného přijímacího řízení třeba rozumět tak, že zaručuje každému rovnou příležitost k realizaci práva na vzdělání s přihlédnutím ke kapacitám jednotlivých škol. Současně obsahuje právo ucházet se o tuto možnost ve férovém přijímacím řízení ústící v rozhodnutí o (ne)přijetí ke studiu obsahující transparentní a přezkoumatelné odůvodnění, které je posléze přezkoumatelné soudem ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny [srov. mutatis mutandis nález sp. zn. Pl. ÚS 32/95 ze dne 3. 4. 1996 (N 26/5 SbNU 215; 112/1996 Sb.)]. V nyní projednávané věci správní soudy dospěly k řádně odůvodněnému závěru, že přijímací řízení, jež stěžovatelka absolvovala, proběhlo v souladu se zákonem i požadavkem na rovné zacházení, které bylo naplněno předem stanovenými pravidly a kritérii příjímacího řízení a následným řádným vyhodnocením jejich splnění. Předmětné rozhodnutí o nepřijetí tak bylo následně meritorně přezkoumáno ve správním soudnictví; stěžovatelka ani netvrdí, v čem byla v předmětném příjímacím řízení znevýhodněna oproti ostatním uchazečům.
11. Správní soudy také vysvětlily, že kapacita víceletých gymnázii je omezená a současně je vysoká poptávka o studium na nich. Již z podstaty věci nemohou být všichni uchazeči o studium přijati, a proto jsou přijati pouze ti, kteří mají vzhledem ke svým schopnostem a vědomostem větší předpoklady ke studiu (nikoli však - z pohledu rovnocennosti absolvovaného studia - ve smyslu diskriminačním). Nelze proto považovat za protiústavní rovné přijímací řízení, jež je nezbytné k vyřešení převisu poptávky po studiu na víceletých gymnáziích.
12. Nelze ani přijmout námitky stěžovatelky, že existencí víceletých gymnázií dochází k ilegitimnímu vzniku dvou vzdělávacích systémů v povinném základním stupni, již proto, že rámcové vzdělávací programy jsou ve všech způsobech plnění povinné školní docházky (tj. na základní škole, na nižším stupni šestiletého nebo osmiletého gymnázia nebo v odpovídající části osmiletého vzdělávacího programu konzervatoře) totožné, a nejsou mezi nimi stanoveny žádné rozdíly (srov. §45 odst. 1 školského zákona). Po ukončení povinné školní docházky jsou všichni její absolventi nehledě na způsob jejího splnění na "stejné startovací čáře" a nejsou omezeni při výběru vzdělání na středních a (podle svých schopností) vysokých školách. Jde-li o namítaný rozpor s požadavky inkluzivního vzdělávání, není z ústavní stížnosti patrné, že by stěžovatelka měla být považována za žákyni se speciálními vzdělávacími potřebami, a jakým konkrétním způsobem mají tyto požadavky podpořit její ústavněprávní argumentaci.
13. Polemizuje-li stěžovatelka s vhodností systému víceletých gymnázií, uvádí k tomu Ústavní soud, že mu zdaleka nepřísluší určovat provedení a nastavení vzdělávacího systému v České republice, neboť jde o projev nezávislosti moci zákonodárné a s tím související "společenskou poptávku". Ingerence Ústavního soudu přichází v úvahu pouze tehdy, je-li příslušná právní úprava v rozporu s ústavním pořádkem, resp. jsou v jejím důsledku porušována základní práva a svobody jednotlivce; to však není případ nyní projednávané věci. Odkazuje-li stěžovatelka na statistiky, studie a tzv. "soft-law" související s tuzemskou úpravou vzdělávání a její budoucnosti, nejsou tyto pro ústavněprávní posouzení věci bez dalšího relevantní. Stejně tak není rozhodné, jakým způsobem je plněna povinná školní docházka v zahraničí.
14. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatelka nepřípadně devalvuje úroveň vzdělávání v základních školách. Úroveň jednotlivých škol (a s tím související měřitelné výsledky, jimiž stěžovatelka argumentuje) je přitom rozdílná; v některých případech mohou žáci druhých stupňů základních škol výsledkově dokonce převyšovat víceletá gymnázia. Nemá-li stěžovatelka právo neomezeného výběru školy podle jejího volného uvážení, tím spíše nemá právo výběru školy podle konkrétních výsledků (či jiných ukazatelů), jichž daná škola (potažmo její žáci) za sledované období dosahuje.
15. Protože Ústavní soud neshledal porušení tvrzených ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení v bodě 3 uvedených částí školského zákona sdílí jako návrh akcesorický její osud (§74 zákona o Ústavním soudu), a proto jej Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu