ECLI:CZ:US:2022:1.US.405.22.1
sp. zn. I. ÚS 405/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 30 Cdo 3268/2021-151, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
1. Z ústavní stížnosti a předložených písemností se podává, že stěžovatel byl ode dne 4. 8. 2016 trestně stíhán pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti. Stěžovatel byl tou dobou zastupitelem územního samosprávného celku. Okresní soud v Chomutově stěžovatele zprostil obžaloby usnesením ze dne 3. 4. 2019 sp. zn. 3 T 19/2017, neboť posuzovaný skutek neshledal trestným činem. Vedlejší účastnice stěžovateli poté zaplatila k jeho žádosti 80 000 Kč jako zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání. Stěžovatel se následně žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 1 920 000 Kč s příslušenstvím jako doplatku z téhož titulu.
1. Obvodní soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26. 3. 2021 č. j. 44 C 13/2020-92. Trestní stíhání netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo o kvalifikaci s nízkou trestní sazbou, nedbalostní trestný čin a stěžovateli nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody. Šlo-li o dopady do jeho osobnostní sféry, kauza byla sice medializována, avšak jméno stěžovatele se veřejně neobjevovalo. Média upřela svou pozornost především na jiného z obviněných, který se v průběhu trestního stíhání stal poslancem Parlamentu České republiky. Stěžovatel trpěl žaludečními problémy (již před trestním stíháním) a v důsledku trestního stíhání musel navýšit užívání léků. Trestní stíhání sice způsobilo menší neshody s manželkou a dcerou, nikoli však trvalého charakteru. Stěžovatel již v době trestního stíhání pobíral důchod a nevyvíjel pracovní aktivitu. Přiznaná výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání je proto dostatečná. Trestní stíhání nebylo "nesmyslné" a "zcela účelové"; bylo zahájeno na podkladě trestního oznámení a znaleckého posudku, který se ukázal být nesprávným až na základě revizního znaleckého posudku.
1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatele potvrdil rozsudkem ze dne 1. 7. 2021 č. j. 70 Co 211/2021-125. Městský soud zdůraznil, že stěžovatel vyšší zadostiučinění odůvodňuje především tím, že svoje trestní stíhání považuje za naprosté selhání orgánů činných v trestním řízení a vykonstruovaný proces. Podle městského soudu je však každé nezákonné trestní stíhání selháním veřejné moci; to je důvodem, proč nezákonně trestně stíhaným náleží náhrada újmy. Nemůže jít proto současně o skutečnost opodstatňující vyšší zadostiučinění. Konkrétní procesní pochybení v trestním řízení ani stěžovatel netvrdil. Na vyšší zadostiučinění nelze usuzovat ani z pouhé skutečnosti, že stěžovatel vykonával veřejnou funkci. Naopak, veřejní funkcionáři musí snést vyšší míru veřejné kontroly a odolnost vůči stresovým situacím. Stěžovatel ani netvrdil konkrétní újmu spojenou s výkonem jeho veřejné funkce. K vyššímu odškodnění nemůže bez dalšího vést ani medializace jeho věci; podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 1141/2018 je medializace trestního řízení prostým důsledkem zásady veřejnosti, nejednají-li orgány činné v trestním řízení směrem k médiím excesivně.
1. Stěžovatel proti uvedenému rozsudku městského soudu brojil dovoláním, ve kterém tvrdil, že jeho věc je specifická, že původní spoluobviněný, poslanec Parlamentu České republiky, obdržel jako zadostiučinění násobně vyšší částku, odškodnění za nezákonné trestní stíhání by mělo být obecně vyšší, zdůraznil, že rozsah odškodnění podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 417/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) musí odpovídat způsobené újmě a že osoba, která byla povinna se podrobit úkonům v trestním řízení, musí mít záruku, že při nezákonném trestním stíháním dostane odškodnění. Dále stěžovatel v dovolání tvrdil, že přiznaná výše zadostiučinění je nedostatečná, orgány činné v trestním řízení postupovaly v trestním řízení chybně, a jeho újma byla vyšší, poněvadž jako zastupitele jej zná v místě výkonu jeho funkce každý. Dále tvrdil, že kritérium výše hrozícího trestu je absurdní, špatné a nelogické, zrekapituloval rozsah své újmy a uvedl, že "podobný případ ještě v českém právním prostoru řešen nebyl ...".
1. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele napadeným usnesením odmítl pro neodstraněné vady, poněvadž nemělo předepsané náležitosti; stěžovatel nevymezil, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel se v dovolání omezil toliko na kritiku právního posouzení věci a z něho vycházející výše zadostiučinění, aniž specifikoval, jaký konkrétní ze čtyř důvodů přípustnosti dovolání dovozuje ve vztahu ke konkrétním právním otázkám, na kterých rozsudek městského soudu závisí.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel zaprvé nesouhlasí s odmítnutím svého dovolání pro vady. Celé řízení je od počátku jednoznačně a srozumitelně o přiměřenosti výše zadostiučinění. Podstatou dovolání bylo zpochybnění právních závěrů městského soudu o výši finančního zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání. Argumentace stěžovatele byla v průběhu řízení velmi podrobná, až vyčerpávající, a bylo nemožné uvádět "něco nového či nové právní pohledy"; vše je o právním hodnocení stejných právních tvrzení, a to o výši zadostiučinění a okolnostech, ze kterých má jeho výše vycházet. Stěžovatel tvrdí, že chybějící nové argumenty nebo jejich konkretizace nemohou vést k odmítnutí přístupu k dovolacímu řízení, vyplývá-li z obsahu dovolání, o co je dovolací soud žádán. Posuzovaná věc je přitom tak specifická a selhání veřejné moci tak značné, že ji nelze mechanicky ztotožnit s předcházející judikaturou. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že od státu obdržel nepřiměřeně nízké zadostiučinění za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Jde-li zaprvé o nesouhlas s odmítnutím dovolání stěžovatele jako vadného Nejvyšším soudem, je ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, že úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř." nebo "občanský soudní řád"), vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k dovolacímu řízení je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. Neobsahuje-li proto dovolání vymezení předpokladů přípustnosti, není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [blíže viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
1. Přesto judikatura Ústavního soudu klade na Nejvyšší soud při posuzování splnění obsahových náležitostí dovolání určité požadavky plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny. Povinností Nejvyššího soudu je za těchto situací, mimo jiné, posuzovat dovolání podle svého (celého) obsahu, interpretovat a aplikovat daná ustanovení občanského soudního řádu takovým způsobem, aby dovolateli ve svém důsledku nebránil v realizaci jeho práva na soudní ochranu (srov. např. bod 23 nálezu ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2071/20), a vyhnout se při interpretaci obsahu dovolání tzv. přepjatého formalismu [srov. nálezy ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607) a ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251)]. Např. podle bodu 21 nálezu ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. I. ÚS 2904/20 platí, že ač nejsou dovolatelé (byť povinně zastoupeni advokátem) mnohdy schopni své (zákonu odpovídající) požadavky formulovat jasně, stručně a výstižně, a jejich pointa je z nestrukturovaného textu sotva seznatelná, neznamená to zároveň, že by bylo možné strukturálně nekvalitní text odmítnout bez dalšího, jsou-li z celkového jeho obsahu záměr a vůle dovolatele patrné a zákonným požadavkům podřaditelné.
1. Uvedené situace však v nyní posuzované věci nenastaly. Povinností stěžovatele podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu bylo pro náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání A) vymezit právní otázku, na které podle stěžovatele dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu spočívalo, a B) vymezenou právní otázku spojit s jednou ze situací předpokládanou v §237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Z dovolání, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti a jehož obsah je rekapitulován shora sub 5., se podává, že neobsahuje ani A) konkrétně vymezenou právní otázku, natož B) určení jedné ze situací předpokládaných v §237 o. s. ř. Stěžovatel sice tvrdí, že z obsahu dovolání bylo seznatelné, čeho se domáhal, poněvadž jeho argumentace byla konzistentní v průběhu předcházejícího řízení. Taková argumentace se však míjí s koncepcí obsahových náležitostí dovolání, podle které je na dovolateli, aby splnil určité formální požadavky, aniž by byl Nejvyšší soud nucen podrobně studovat průběh předcházejícího řízení a v něm uplatněnou argumentaci dovolatele. Tomu ostatně odpovídá i §241a odst. 2 o. s. ř., podle kterého v dovolání nelze poukazovat na podání učiněná dříve v řízení před obecnými soudy.
1. Kromě toho, jakkoli by bylo možné polemizovat s Nejvyšším soudem, zda mohl v obsahu dovolání stěžovatele nalézt "mezi řádky" jednotlivé právní otázky, na kterých měl dovoláním napadený rozsudek městského soudu spočívat, dovolání již vůbec neobsahuje jejich případný vztah k judikatuře Nejvyššího soudu či Ústavního soudu. Stěžovatel sice na jednom místě dovolání cituje a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 417/21, avšak činí tak v ryze obecné rovině. Stejně tak není kvalifikovaným vymezením přípustnosti dovolání konečná a izolovaná poznámka stěžovatele, že jeho věc je specifická a nebyla dosud "v českém právním prostoru" řešena. Rovněž u této poznámky jde o obecné konstatování, mimo jiné zaměřené na skutkové okolnosti věci a nikoli na konkrétně vymezenou otázku hmotného či procesního práva (konkrétní právní problém). Ani podle svého obsahu proto nebyla vůle stěžovatele směrem k předpokladům přípustnosti dovolání seznatelná a zákonu podřaditelná.
1. Jde-li zadruhé o tvrzení stěžovatele ve věci samé, že obdržel nepřiměřeně nízké zadostiučinění za dané procesní situace, je Ústavní soud oprávněn zabývat se toliko tím, jak Nejvyšší soud posoudil náležitosti dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl mimořádný opravný prostředek stěžovatele z procesních důvodů a věcí samou se nezabýval.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu