ECLI:CZ:US:2022:1.US.430.22.1
sp. zn. I. ÚS 430/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Martinem Pavlišem, advokátem, sídlem Wilsonova 368, Hlinsko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 6 Tdo 1157/2021-628, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. června 2021 č. j. 14 To 132/2021-560, rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4. února 2021 č. j. 7 T 26/2020-390 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. prosince 2020 č. j. 14 To 411/2020-348, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu Chrudimi, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství Chrudimi, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se zkráceně dopustil tím, že dne 9. 9. 2018 jako řidič osobního vozidla tov. zn. Opel Combo po předchozí verbální rozepři fyzicky napadl svou manželku V. H. (dále jen "poškozená") sedící uprostřed na zadní sedačce vozidla, a to tak, že ji nejprve udeřil opakovaně rukou do oblasti nohou a rukou, následně si ji přitáhl k sobě a udeřil ji pěti až šesti ranami pěstí do obličeje, v důsledku čehož poškozená utrpěla zlomeninu nosních kůstek s posunem úlomků, lehké podvrtnutí krční páteře a další podlitiny a tržné rány v obličeji a krevní výrony v podkoží levého stehna a obou paží, což si vyžádalo lékařské ošetření s následnou operací dne 10. 9. 2018 a reoperací dne 11. 9. 2018 a přiložením sádrové dlahy do 17. 9. 2018, přičemž vzniklými zraněními byla poškozená po dobu třech až čtyřech týdnů omezena na běžném způsobu života. Za to byl stěžovatel odsouzen podle §146 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla současně uložena povinnost zaplatit na náhradě škody Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku 20 783 Kč a poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 28 610 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byla poškozená podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatel a poškozená. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem ze dne 16. 6. 2021 č. j. 14 To 132/2021-560 (dále jen "rozsudek krajského soudu") napadený rozsudek z podnětu odvolání poškozené podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 28 619 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto jako nedůvodné.
4. Nutno dodat, že šlo v pořadí již o druhé rozhodnutí krajského soudu v posuzované věci. Nejprve krajský soud usnesením ze dne 22. 12. 2020 č. j. 14 To 411/2020-348 (dále jen "usnesení krajského soudu"), které stěžovatel rovněž napadl danou ústavní stížností, z podnětu odvolání příslušného státního zástupce a poškozené podle §258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu zrušil původní rozsudek okresního soudu ve věci ze dne 8. 10. 2020 č. j. 7 T 26/2020-309, kterým byl stěžovatel podle §226 písm. b) trestního řádu obžaloby zproštěn, a podle §259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
5. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Shledal, že stěžovatel v dovolání uplatil námitky, které neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu. K námitkám stěžovatele, které zopakoval i v ústavní stížnosti, že krajský soud ve svém zrušovacím usnesení překročil hranice dané mu procesními předpisy, neboť hodnotil důkazy, aniž by je sám provedl, Nejvyšší soud zdůraznil, že krajský soud ve zmíněném rozhodnutí sice upozornil okresní soud na problémy, které shledal v souvislosti se znaleckým posudkem znalce PhDr. Mgr. Libora Pytla, nestanovil však, jakým způsobem má být jeho znalecký posudek či výslech v hlavním líčení hodnocen. Stejně tak poukázal na okolnosti podání výpovědí poškozené a stěžovatele a jejich verzí či dalších podpůrných důkazů. Neuváděl však, jak mají být hodnoceny. Podle Nejvyššího soudu se podrobněji věnoval i dalším důkazům, jimiž se nalézací soud opomenul zabývat. Z obsahu odůvodnění zrušovacího usnesení krajského soudu podle Nejvyššího soudu nevyplývá, že by se dopustil hodnocení důkazů, či že by ukládal okresnímu soudu, jak by měl důkazy při novém projednání věci hodnotit. Upozornil pouze na logické nedostatky a opomenutí v hodnocení důkazů, jichž se okresní soud dopustil v předcházejícím řízení, přičemž se pohyboval v rámci své pravomoci. Zdůraznil, že změna názoru nalézacího soudu, aniž by bylo provedeno nové dokazování, nemusí nastat pod váhou závazných pokynů odvolacího soudu, ale nastává v důsledku nového a komplexního hodnocení provedeného dokazování po získání nového impulsu daného zásahem odvolacího soudu a je běžným jevem vyplývajícím z dvojinstančnosti trestního řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje dosavadní průběh trestního řízení a dále namítá, že odvolací soud se dopustil hodnocení důkazů, aniž by je sám provedl, tedy v rozporu se zásadou bezprostřednosti a volného hodnocení důkazů. Má za to, že okresní soud ve svém druhém rozhodnutí změnil hodnocení důkazů výlučně z popudu krajského soudu a z přístupu krajského soudu byla patrná snaha za každou cenu ho shledat vinným. Podotkl, že proti poškozené bylo v mezidobí zahájeno trestní stíhání a že její věrohodnost je značně snížena, tudíž není možné na základě výpovědi poškozené dospět k závěru o jeho vině.
7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na skutečnost, že předsedkyně senátu okresního soudu se od 1. 7. 2021 stala členkou senátu krajského soudu, což podle něj vnáší do věci pochybnost o "ne zcela standardním a nezávislém průběhu řízení".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů.
11. Z §259 odst. 3 věty první trestního řádu se podává, že neztotožní-li se odvolací soud se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, případně k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout.
12. Podle §263 odst. 7 trestního řádu z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. Tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.
13. V nyní posuzované věci krajský soud nejprve usnesením zrušil zprošťující rozsudek okresního soudu a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, neboť napadené rozhodnutí považoval za nedostatečně podložené a nepřesvědčivě zdůvodněné. Okresní soud se podle něj nevypořádal se všemi významnými skutečnostmi a důkazy nehodnotil komplexně, ale místy selektivně. Krajský soud zejména okresní soud upozornil na problémy, které shledal v souvislosti se znaleckým posudkem znalce PhDr. Mgr. Libora Pytla. Okresnímu soudu vytkl, že k hodnocení výslechu jmenovaného znalce přistoupil nekriticky, a namísto vlastní úvahy o věrohodnosti poškozené opřené o tradiční postupy vyhodnocování jednotlivých důkazů, přebral závěr zmíněného znalce o neshledání věrohodnosti poškozené z psychologického hlediska za právní závěr týkající se její nevěrohodnosti v řízení před soudem. Za zásadní považoval, že na základě závěrů znalce nebylo možno vnímat výpověď poškozené jako prokázanou lež a že okresní soud rezignoval na běžné hodnocení důkazů a jejich souvislostí. Rovněž poukázal na okolnosti podání výpovědí poškozené a stěžovatele a jejich verzí a další podpůrné důkazy. Podrobněji se věnoval také důkazům, jimiž se okresní soud opomenul zabývat. Případné doplnění dokazování ponechal plně na úvaze okresního soudu.
14. Z uvedených skutečností je zřejmé, že krajský soud ve svém zrušovacím usnesení nestanovil či neukládal okresnímu soudu, jakým způsobem má v řízení provedené důkazy hodnotit, resp. nehodnotil souhrnně důkazy jinak než soud okresní, nýbrž pouze okresní soud upozornil na logické nedostatky a opomenutí při hodnocení důkazů, jichž se okresní soud dopustil v předcházejícím řízení. Krajský soud tak nepřekročil svou pravomoc.
15. Po vrácení věci krajským soudem k novému projednání okresní soud v hlavním líčení doplnil dokazování o nahrávku předloženou stěžovatelem. Při pokračování ve výpovědi stěžovatel po poučení uvedl, že k věci již vše podstatné sdělil, tedy využil svého práva k věci dále nevypovídat. Po doplnění dokazování okresní soud na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k závěru o vině stěžovatele vytýkaným jednáním, což bylo plně v jeho kompetenci, neboť změna názoru nalézacího soudu, aniž by bylo provedeno nové dokazování, jak zdůraznil již Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, nemusí nastat pod váhou závazných pokynů odvolacího soudu, ale může nastat v důsledku nového a komplexního hodnocení provedeného dokazování po získání nového impulsu daného zásahem odvolacího soudu, přičemž je běžným jevem vyplývajícím z dvojinstančnosti trestního řízení.
16. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jejich úvahám, v jejichž rámci vysvětlily i důvody, pro něž odmítly snahy stěžovatele o znevěrohodnění usvědčující výpovědi poškozené a prosazení vlastní verze skutkového děje, nelze naopak nic vytknout. S argumentací stěžovatele, jejíž podstatou bylo prezentovat se jako osoba, která se vytýkaného jednání nedopustila, se obecné soudy dostatečně a řádně vypořádaly. Tyto závěry nemůže zpochybnit jen obecný poukaz stěžovatele na zahájení trestního stíhání poškozené V. H. dne 10. 11. 2021 pro zločin podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. řádu (sc. trestního zákoníku), kterého se měla dopustit vůči svému synovi. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
17. K výtkám stěžovatele vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak může Ústavní soud pouze uvést, že ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť námitky stěžovatele vznesené v dovolání neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu. Stěžovatel v dovolání (totožně jako v ústavní stížnosti) s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu namítl, že krajský soud porušil §263 odst. 7 trestního řádu, když hodnotil důkazy, aniž by je sám provedl, a následně okresnímu soudu uložil, jak má důkazy hodnotit. Nejvyšší soud konstatoval, že jde o námitku procesní, která neodpovídá žádnému ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Přesto se však danou námitkou, resp. tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, zabýval, avšak neshledal jakékoliv pochybení. Krajský soud podle Nejvyššího soudu ve svém zrušovacím rozhodnutí toliko upozornil okresní soud na logické nedostatky a opomenutí v hodnocení důkazů, přičemž se pohyboval v rámci své pravomoci (sub bod 5). K takovému závěru Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud žádných výhrad.
18. Za právně irelevantní je nutno označit též námitku stěžovatele, že předsedkyně senátu okresního soudu se od 1. 7. 2021 stala soudkyní krajského soudu, což podle něj vnáší do věci pochybnost o "ne zcela standardním a nezávislém průběhu řízení". Krajský soud v posuzované věci naposledy rozhodoval dne 16. 6. 2021 (rozsudek ze dne 16. 6. 2021 č. j. 14 To 132/2021-560). Stala-li se předsedkyně senátu okresního soudu soudkyní krajského soudu od 1. 7. 2021, jak tvrdí stěžovatel, v době vydání posledního rozhodnutí krajského soudu v dané věci (tj. 16. 6. 2021) ještě nebyla soudkyní krajského soudu a logicky tak nemohla mít žádný vliv na rozhodování krajského soudu. Ostatně ani sám stěžovatel blíže nespecifikoval, v čem konkrétně spatřuje pochybnost o údajně "ne zcela standardním a nezávislém průběhu řízení". Ústavní soud v tomto ohledu žádné pochybení neshledal.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu