ECLI:CZ:US:2022:1.US.45.22.1
sp. zn. I. ÚS 45/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti CREDITEX INVEST, s.r.o. Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 8. 11. 2021 č. j. 27 Co 237/2021-93 a o návrhu na náhradu nákladů na zastoupení v řízení před Ústavním soudem, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušením čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 a čl. 95 Ústavy, domáhá zrušení výroku I. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích, vydaného v řízení o zaplacení částky 60 151,- Kč s příslušenstvím a uhrazení nákladů na zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
Jak se zjišťuje z napadeného usnesení a obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka se po žalované Rozálii Vostrovské (dále jen "žalovaná") domáhala uhrazení výše uvedené částky s příslušenstvím z titulu dluhu ze smlouvy o úvěru a dlužné smluvní pokuty. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 6. 2021 č. j. 8 C 1202/2020-83 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce částku 25 000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 4. 10. 2019 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částek 20 500,- Kč a 12 500,- Kč zamítl (výrok II.) a řízení co do částky 2 151,- Kč zastavil (výrok III.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit České republice na účet okresního soudu náklady řízení za soudem ustanoveného advokáta ve výši 11 369,16 Kč (výrok IV.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
Stěžovatelka napadla výrok IV. rozsudku okresního soudu odvoláním. Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích ústavní stížností napadeným usnesením změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelce uložil povinnost nahradit České republice na účet okresního soudu náklady řízení za soudem ustanoveného advokáta ve výši 6 214,40 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud přisvědčil námitkám stěžovatelky, pokud namítala, že úspěch účastníka podle §142 odst. 1 o. s. ř. v řízení o zaplacení peněžité pohledávky se poměřuje co do úspěchu i ohledně uplatněného příslušenství. Za této situace dospěl k závěru, že stěžovatelce svědčí úspěch ve věci co do částky 29 157,33 Kč, tedy 45,34 % z předmětu řízení oproti celkovému předmětu řízení v částce 64 308,53 Kč, včetně smluvní pokuty, pro kterou vzala stěžovatelka žalobu zčásti zpět a z procesního hlediska tak částečně zavinila zastavení řízení. Protože stěžovatelka byla neúspěšná co do 54,66 %, vznikla jí tím povinnost v závislosti na výsledcích řízení (§142 odst. 1 o. s. ř.) nahradit České republice na účet okresního soudu podle §149 odst. 2 o. s. ř. náklady prvostupňového řízení odpovídají částce 6 214,40 Kč.
Stěžovatelka souhlasí s výrokem odvolacího soudu jen potud, pokud stanovil jako míru jejího úspěchu ve věci v poměru 45,34 % k neúspěchu 54,66 %. Nesouhlasí však s výpočtem nákladů řízení státu, které je povinna uhradit ve výši 6 214,40 Kč, neboť podle jejího názoru po odečtu míry jejího úspěchu od neúspěchu v řízení měl odvolací soud dospět v této souvislosti pouze k částce 1 059,61 Kč, tedy k částce o více jak 5 000,- Kč nižší. Vypočtená částka představuje rozdíl úspěchu a neúspěchu stěžovatelky v řízení v rozsahu 9,32 %. Odvolací soud tak nesprávně aplikoval zásadu částečného úspěchu ve věci podle §142 odst. 2 o. s. ř., neboť ve smyslu citovaného ustanovení soud náhradu nákladů poměrně nerozdělil. Tímto rozhodnutím došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jehož součástí je i princip předvídatelnosti rozhodnutí, dále k porušení zásady rovnosti a principu právního státu a legitimního očekávání.
Napadeným usnesením byla stěžovatelka postižena na svých právech, když rozhodnutí v její majetkové sféře vyvolalo negativní právní následky a zásadně narušilo její důvěru v zákonnost postupu orgánů uplatňujících státní moc. Ze všech těchto důvodů má stěžovatelka zato, že by Ústavní soud měl její ústavní stížnosti vyhovět a současně uložit krajskému soudu, aby jí uhradil náklady řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky a obsah napadeného výroku I. výše označeného usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 225/05, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 98/14 a IV. ÚS 3380/14 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Navíc jde o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o takové malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásah do základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou povolány (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/14 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
V předmětné věci postupoval krajský soud při určení nákladů řízení za soudem ustanoveného advokáta podle §149 odst. 2 ve vztahu k §142 odst. 1 o. s. ř. a zdůraznil, "že v případě, že účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení, zastupoval pro řízení ustanovený opatrovník z řad advokátů, tak je ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, povinen zaplatit náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování, popřípadě náhradu za DPH, přiznané pravomocným rozhodnutím soudu, a to vždy přímo státu. To platí i v případě, že přímo účastníkovi, který byl v řízení zastoupen ustanoveným opatrovníkem z řad advokátů, nebyla v řízení přiznána náhrada nákladů řízení (což se z logiky věci děje typicky v případech ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu, které tím náklady řízení nevznikají), a že účastník neměl ve věci plný, ale převažující částečný úspěch."
Argumentaci krajského soudu nelze nic vytknout. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadený výrok soudu by musel být natolik extrémní, že by svojí intenzitou ("kvalifikovanými vadami") zasahoval do ústavně zaručených základních práv nebo svobod účastníka řízení, aby opravňoval kasační zásah Ústavního soudu. O takový případ však v předmětné věci nejde.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, Ústavní soud nemohl vyhovět návrhu na náhradu nákladů na zastoupení stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu