ECLI:CZ:US:2022:1.US.466.22.1
sp. zn. I. ÚS 466/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti X, zastoupené Mgr. Michalem Vamberou, advokátem se sídlem Záhřebská 577/33, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2021 č. j. 6 Cmo 246/2021-255, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, vydaného v řízení o absolutně neplatném právním úkonu a o určení vlastnického práva.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se proti žalované D. D. (dále jen "žalovaná") žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako věcně a místně nepříslušného soudu, domáhala vydání rozsudku, kterým bude určeno, že převod pozemku parc. č. X o výměře 372 m2 (zahrada), kat. území Dobrá Voda u Českých Budějovic (dále jen "předmětný pozemek") uskutečněný v roce 2010 je absolutně neplatný. Připuštěním změny žaloby soudem doplnila a upřesnila stěžovatelka svoji žalobu tak, že uplatnila vůči žalované požadavek na náhradu škody z důvodu absolutně neplatného právního úkonu ve výši kupní ceny podle uzavřené smlouvy s novým nabyvatelem předmětného pozemku v roce 2010 ve výši 867 000 Kč. Podáním ze dne 16. 6. 2021 vzala stěžovatelka žalobu zpět s tím, že podle §984 odst. 1 věta první obč. zák. již nemá možnost vlastnictví k předmětnému pozemku získat zpět, neboť nový vlastník jej zakoupil v dobré víře.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "soud I. stupně") jako soud věcně a místně příslušný následně usnesením ze dne 22. 6. 2021 řízení zastavil (výrok I.), nepřiznal žalované nárok na náhradu nákladů řízení proti stěžovatelce (výrok II.) a rozhodl o vrácení části soudního poplatku ve výši 4 000,- Kč žalobkyni (výrok III.). Při rozhodování o nákladech řízení soud I. stupně aplikoval §150 o. s. ř. s poukazem na skutečnost, že žalovaná prodala předmětný pozemek třetí osobě za podstatně vyšší částku, než zaplatila stěžovatelce při jeho koupi.
Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvoláním napadený výrok II. usnesení soudu I. stupně změnil tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně částku 21 482,- Kč (výrok I.) a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 4 114,- Kč (výrok II.). Odvolací soud v souvislosti se změnou nákladového výroku konstatoval, že podnět k zastavení řízení dala stěžovatelka zpětvzetím žaloby vzhledem k nemožnosti získat (zpět) vlastnické právo k předmětnému pozemku, což nepovažuje za důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly aplikaci §150 o. s. ř. Při rozhodování o nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř. a přiznal úspěšné žalované náhradu nákladů řízení ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve výše uvedené částce.
Stěžovatelka nesouhlasí s napadeným usnesením odvolacího soudu, který v předmětné věci nesprávně nedospěl k závěru o existenci důvodů hodných zvláštního zřetele. Pochybení spočívající v odmítnutí možnosti využití moderačního oprávnění odvolacím soudem stěžovatelka shledává v tom, že si před rozhodováním o nákladech řízení odvolací soud neučinil předběžný úsudek o věci samé, i když o ní nebylo v předmětném řízení rozhodováno.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že žalovaná byla v roce 2010 její jedinou jednatelkou, která si z majetku stěžovatelky převedla předmětný pozemek za částku 20 000,- Kč do svého vlastnictví. Následně, o osm let později, žalovaná totožný pozemek převedla na třetí osobu již za částku 867 000,- Kč, aniž však stěžovatelce zaplatila původní kupní cenu 20 000,- Kč. Věc byla šetřena v trestním řízení, ale byla odložena z důvodu promlčení. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla jednatelkou stěžovatelky až do roku 2014, kdy již byl trestný čin zpronevěry promlčen, neměla stěžovatelka jinou možnost se domoci svého vlastnictví, než předmětnou žalobou. Pokud odvolací soud nepřistoupil k aplikaci §150 o. s. ř., nesprávně vyložil podústavní normu a použil ji v rozporu s příslušnými články Listiny i se závěry vyplývajícími s usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2288/2013. Tyto závěry poukazují na možnost, že právě okolnosti, které vedly k podání žaloby, mohou hrát roli při úvaze o aplikaci §150 o. s. ř. Odvolacímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že řádně neodůvodnil svůj závěr, že soudem I. stupně uvedené důvody nepředstavují důvody hodné zvláštního zřetele, které by vedly k aplikaci §150 o. s. ř. Argumentuje také nálezem sp. zn. I. ÚS 1317/19.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Naplnění výše uvedených předpokladů, které by v předmětné věci vedly Ústavní soud k závěru o jeho nezbytné ingerenci do rozhodování o nákladech řízení, Ústavní soud nezjistil.
Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé (viz bod 15 odůvodnění), že při zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby je soud povinen zkoumat, který z účastníků zavinil (z procesního hlediska) zastavení řízení a pro chování kterého z nich byla podaná žaloba vzata zpět a zda byla žaloba podána důvodně či nikoliv. Aby se v poměrech předmětné věci při zpětvzetí žaloby nejednalo o procesní zavinění stěžovatelky na zastavení řízení, musely by být současně splněny dvě podmínky: žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo pro chování žalované (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 170/2015, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 2386/16). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení i z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka vzala zpět žalobu, podanou v roce 2019, nikoli pro chování žalované, ale s ohledem na znění §984 odst. 1 věta první obč. zák., tedy pro nemožnost domoci se vlastnictví k předmětnému pozemku cestou podané žaloby z důvodu nabytí vlastnictví třetí osobou v dobré víře. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že kritéria vymezená judikaturou civilních soudů byla v předmětné věci respektována.
Pokud se stěžovatelka odvolává na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 1317/19, nebere v úvahu, že moderační právo při rozhodování soudu o nákladech řízení je institutem výjimečným, tedy nikoli pravidlem, na jehož uplatnění mají účastníci řízení právo. Důvody vedoucí k užití moderačního práva musí mít především původ v jednání účastníků řízení a méně pak v okolnostech, které nezavinili. Vztah obecných ustanovení občanského soudního řádu upravující náklady řízení k §150 o. s. ř., které je výjimkou z těchto obecných pravidel, je tak zřejmý. Právě výjimečnost institutu nezbytně předpokládá dostatečně podrobně, srozumitelně a jasně odůvodnit, v čem shledal soud důvody hodné zvláštního zřetele, které ho vedly k užití moderačního práva a v jakém rozsahu. K požadavku na splnění stejně přísných kritérií odůvodnění konkrétního soudního rozhodnutí, při nevyužití aplikace §150 o. s. ř. v konkrétním případě, není dán důvod.
Námitka stěžovatelky ohledně chybného výkladu podústavního práva odvolacím soudem není opodstatněná. Judikaturou Ústavního soudu jsou jasně definovány podmínky, při jejichž existenci má samotná vadná aplikace podústavních norem obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02, resp. usnesení sp. zn. II. ÚS 363/21). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv nebo svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je soudní praxí respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumné vypořádání právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1081/17).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu