ECLI:CZ:US:2022:1.US.468.22.1
sp. zn. I. ÚS 468/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky L. F., zastoupené Mgr. Lucií Horákovou, advokátkou, sídlem Karlovo nám. 317/5, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2021 č. j. 17 Co 316/2021-1079 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. července 2021 č. j. 0 P 303/2017-1013 (0 P a Nc 290/2017), za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) L. M. B. F., 2) nezletilé A. F. a nezletilého D. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka (dále též "matka") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 32 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a ve vztahu k nezletilým vedlejším účastníkům (dále jen "nezletilí") rovněž v čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že návrhem podaným u obvodního soudu dne 5. 10. 2017 se stěžovatelka domáhala zvýšení výživného pro nezletilé od 1. 10. 2014 na částku 1 250 EUR měsíčně pro každého z nezletilých a současně žádala, aby prvnímu vedlejšímu účastníku (dále jen "otec") byla uložena povinnost zaplatit úrok z prodlení z nedoplatku na výživném, tj. z dlužné částky od 1. 10. 2014. Návrh stěžovatelky byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") zamítnut (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu, když neshledal, že by v průběhu řízení před obvodním soudem byla porušena zásada rovného postavení účastníků v řízení, zásada volného hodnocení důkazů či že by nebyly vzaty v úvahu nejlepší zájmy nezletilých. V odůvodnění svého rozhodnutí městský soud konstatoval, že rodiče uzavřeli dohodu o výživném, která byla v dubnu 2014 schválena španělským soudem a podle které otec platil měsíčně na jedno dítě částku 812,50 EUR (20 312 Kč). Od roku 2014 do současnosti se výživné plynule zvyšovalo až na 973,25 EUR (cca 25 000 Kč) měsíčně na jedno dítě. Uvedené částky podle učiněných zjištění plně kryjí výdaje a potřeby nezletilých a dovolují i tvorbu úspor, a to za situace, kdy i matka má vůči nezletilým vyživovací povinnost, kterou již, vzhledem k věku nezletilých, nevyvažuje osobní péčí. Městský soud nepřisvědčil matce v tom jejím tvrzení, že podle původní dohody se měl otec s nezletilými pravidelně stýkat, což nečiní, a proto by mělo být výživné zvýšeno. Ač se styky nezletilých s otcem podstatně zkrátily, nestalo se tak podle městského soudu jen z libovůle otce, ale příčinou byla rovněž nedobrá komunikace mezi rodiči a pandemie Covid-19, která vedla k omezení styku otce s nezletilými. Také značná vzdálenost bydlišť obou rodičů nemohla vést k předpokladu, že styk otce s nezletilými bude probíhat např. každé dva týdny. Městský soud zdůraznil, že v podobných případech je běžné, že styk s nepečujícím rodičem se odehrává zejména o prázdninách ve větších časových úsecích. Matka sama uvedla, že v létě 2021 nechtěla poslat děti za otcem do Španělska z důvodu Covidu-19. Matka se dovolávala majetkových poměrů a vysoké životní úrovně otce, v čemž rovněž spatřovala důvod pro zvýšení výživného. V řízení však bylo prokázáno, že od poslední úpravy výživného se průměrný výdělek otce nezvýšil (s výjimkou příjmu v roce 2019 - odstupné). Z učiněných zjištění nevyplynulo, že by životní úroveň otce byla oproti životní úrovni matky mimořádně vysoká. Městský soud uzavřel, že zákonné podmínky pro zvýšení výživného nebyly naplněny. S ohledem na skutečnost, že požadavek matky na zvýšení výživného nebyl shledán důvodným, nemohl být důvodný ani požadavek na zvýšení výživného zpětně, tím méně za dobu delší než tři roky, neboť požadavek matky na zvýšení výživného tři roky zpětně a současně přiznání úroku z prodlení ze zvýšeného výživného neodpovídá §921 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Matka netvrdila, že by otec byl s placením výživného v prodlení, a nelze hovořit o prodlení s placením výživného, které ještě nebylo stanoveno.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh řízení před obvodním soudem i městským soudem, opakuje obsah předmětného návrhu na zvýšení výživného i obsah odvolání proti rozsudku obvodního soudu. Je přesvědčena, že závěry obecných soudů nemají podklad v učiněných skutkových zjištěních, rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná a nebyla činěna po zvážení všech rozhodných skutečností a v nejlepším zájmu nezletilých. Poukazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na spravedlivý proces, dokazování a rodičovských práv a povinností. Opětovně tvrdí, že soudy v dané věci neposoudily změněné poměry účastníků dostatečně a komplexně a nehodnotily všechna zákonná hlediska týkající se nároku na zvýšení výživného za jednotlivá období, nepřihlédly k její osobní péči o nezletilé, k novému uzavření sňatku otce a jeho další vyživovací povinnosti, k jeho celkové majetkové situaci, ke skutečnosti, že za nezletilými nejezdí, nepřispívá na jejich mimořádné výdaje apod. Stávající výživné podle ní neodpovídá ani doporučujícím tabulkám Ministerstva spravedlnosti a napadená rozhodnutí se podle jejího mínění vymykají běžným standardům, v čemž spatřuje porušení ústavnosti. Rozhodující soudy podle ní opomněly provést i některé jí navrhované důkazy a bez adekvátního odůvodnění je zamítly. Závěrem stěžovatelka dodává, že ustanovený opatrovník byl ve věci nečinný a nejednal v souladu s nejlepším zájmem nezletilých, nereflektoval na její argumentaci v řízení a podával zkreslená stanoviska neodpovídající důkaznímu stavu věci.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. V nyní posuzovaném případě je jádrem ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky s tím, že obecné soudy nevyhověly jejímu návrhu na zvýšení výživného.
8. Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například bylo-li by napadené rozhodnutí založeno na libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Ústavní soud již dříve konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. V posuzované věci stěžovatelka ústavní stížností brojí proti skutkovým a právním závěrům obvodního soudu a městského soudu, čímž klade Ústavní soud do role třetí instance, která mu nepřísluší. Z napadeného rozhodnutí obvodního soudu se podává, jaká skutková zjištění učinil a jak věc posoudil po právní stránce. Ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, kdy byly zjištěny majetkové a sociální poměry otce nezletilých i stěžovatelky. Obvodní soud vycházel z odůvodněných potřeb nezletilých a z příjmů obou rodičů. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadené rozhodnutí obvodního soudu je celkově ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám (výše výživného), do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen ingerovat pouze v extrémních případech, o což však v daném případě nejde.
10. Závěry městského soudu, který se s rozhodnutím obvodního soudu ztotožnil, jsou rovněž jasné a přezkoumatelné (viz sub 3 shora). Oba rozhodující obecné soudy dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí odůvodnily, a proto je možno na jejich odůvodnění pro stručnost odkázat. Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
11. Lze tak uzavřít, že napadená rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu nelze považovat za svévolná či libovolná nebo jinak vybočující z mezí řádného procesu. Nutno dodat, že ze skutečnosti, že stěžovatelka nesouhlasí s vystupováním ustanoveného opatrovníka v řízení a neztotožňuje se ani s právními závěry obecných soudů, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu