ECLI:CZ:US:2022:1.US.54.22.1
sp. zn. I. ÚS 54/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Aubrechtové, zastoupené Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3480/2019-506 ze dne 27. 10. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 34/2019-462 ze dne 7. 5. 2019, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a dále a) Ivany Aubrechtové a b) Miroslava Aubrechta, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před Okresním soudem v Trutnově (dále jen "nalézací soud") bylo pod sp. zn. 5 C 141/2008 vedeno řízení o vypořádání společného jmění (dále jen "SJM") rozvedených manželů - vedlejší účastnice a) jako žalobkyně a Miroslava Aubrechta staršího (dále jen "zůstavitel"), který v jeho průběhu zemřel. Na místo zůstavitele tedy do řízení vstoupili jeho právní nástupci - stěžovatelka (vdova po žalovaném) a vedlejší účastník b) jako syn žalovaného. Předmětem dlouholetého sporu byla otázka, zda obchodní podíl zůstavitele ve společnosti AUTOSAJM v. o. s. do SJM patří, či nikoli.
2. V pořadí druhým rozsudkem ve věci (č. j. 5 C 141/2008-426 ze dne 23. 11. 2018) nalézací soud, vázán právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu odvolacího (dále tak označován), uzavřel, že obchodní podíl díky vneseným věcem patřil do zaniklého SJM, a v návaznosti na to mimo jiné rozhodl, že do dědictví po zůstaviteli (projednávaném u nalézacího soudu pod sp. zn. 18 D 1130/2009) připadá pohledávka vedlejší účastnice a) jako žalobkyně (rozvedené manželky) ve výši 1 432 037 Kč z titulu vypořádání SJM (výrok III). Odvolací soud uvedený rozsudek k odvolání stěžovatelky (žalované, vdovy po zůstaviteli) změnil tak, že ve sledovaném výroku snížil výši pohledávky vedlejší účastnice a) připadající do dědictví na částku 782 037,16 Kč (výrok I. 3 napadeného rozsudku). K uvedené částce odvolací soud dospěl poté, co nad rámec posouzení nalézacího soudu zohlednil, že pozůstalému ani jeho právním nástupcům nebyl dosud vyplacen celý vypořádací podíl z účasti na zmíněné společnosti. Stěžovatelka následně podala proti uvedenému výroku dovolání, které bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") odmítnuto jako vadné pro nevymezení předpokladů přípustnosti (§241a ve spojení s §237 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.").
3. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podána byla včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
4. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval v plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
5. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
6. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, neboť napadá na jedné straně skutková zjištění, která nepředstavují způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., a na straně druhé z hlediska nesprávného právního posouzení (které jediné je způsobilým dovolacím důvodem) formuluje právní otázky odvolacím soudem v napadeném rozsudku neřešené (směřující spíše proti závěrům prvního v řízení vydaného rozsudku odvolacího soudu, č. j. 26 Co 39/2016-337 ze dne 14. 6. 2016, který ovšem nebyl předmětem napadaného dovolacího přezkumu).
7. Proti jeho usnesení brojí stěžovatelka tvrzením, že položila pět právních otázek, které dosud nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny, a jednu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Odmítl-li se jimi dovolací soud zabývat, porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Vyjádřil-li se přesto nad rámec závěru o vadách dovolání k otázkám, které podle něj stěžovatelka (nepřípustně) vznesla teprve v dovolacím řízení, učinil tak navíc nelogicky (nesprávně), k čemuž stěžovatelka předkládá vlastní (správný) právní rozbor a výklad tehdy účinného hospodářského zákoníku.
8. V přípustné části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
9. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
10. Dále platí, že článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. A současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele.
11. Stěžovatelce lze sice přisvědčit v otázce rozlišování skutkových zjištění od právního posouzení, podobně jako v námitce nadbytečnosti pasáží, v nichž sice dovolací soud uvádí, že nebyly-li nastolené otázky vzneseny v odvolacím řízení a posuzovány odvolacím soudem, nemohou být ani předmětem dovolacího přezkumu, a na straně druhé se k nim přesto vyjadřuje. Nejde však o vady, které by měly potenciál zasáhnout základní práva stěžovatelky, neboť nic nemění na výsledku řízení.
12. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, zasáhla-li by některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)].
13. Po přezkoumání přípustně napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, porušena nebyla. Z napadeného usnesení dovolacího soudu (i z rozhodnutí jemu předcházejících, která měl Ústavní soud k dispozici) je patrno, že základním právům stěžovatelky bylo v řízení učiněno za dost. Byl jí poskytnut nadstandardní prostor k přednesení argumentace, která byla beze zbytku vypořádána. Odůvodnění ve věci vydaných rozhodnutí vyhovují požadavkům úplnosti a přesvědčivosti (zejména body 9 a 46-47 rozsudku nalézacího soudu, či bod 11 rozsudku odvolacího soudu). Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich závěry jakkoliv přehodnocovat, a vyloučil proto případný (procesně motivovaný) kasační zásah ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť by zůstal bez vlivu na výsledek řízení.
14. Věc je totiž ve skutečnosti prostší, než se může jevit a než je stěžovatelkou tak komplikovaně argumentována. Nalézací soud v průběhu dokazování dospěl z návrhu (byť následně neuzavřené) dohody o vypořádání SJM vyhotoveného zůstavitelem k závěru, že mezi původními účastníky nebylo sporu o tom, že obchodní podíl do SJM patřil (srov. zmíněný bod 9 rozsudku). Je tedy pravděpodobné, že kdyby zůstavitel v průběhu řízení nezemřel, celý nynější spor by odpadl. Také z tohoto důvodu se Ústavnímu soudu nejeví, že by stěžovatelka byla výsledkem řízení jakkoli (natož ústavně relevantním způsobem) poškozena.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu