ECLI:CZ:US:2022:1.US.541.22.1
sp. zn. I. ÚS 541/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Michalem Víškem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 16/29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2021 č. j. 11 Tdo 1222/2020-2619, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2020 č. j. 15 To 15/2020-2381 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2020 č. j. 57 T 9/2019-2277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl společně s dalšími obžalovanými uznán vinným ze spáchání pokusu zvlášť závažného zločinu výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §21 odst. 1, §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl z podnětu státní zástupkyně zrušen uvedený rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině pod bodem I. a ve všech výrocích na tento výrok obsahově navazujících a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání zločinu výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, trest vyhoštění na dobu deseti let a trest propadnutí věci. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu uložil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") je nepřiměřeně přísný, což je důsledkem neužití moderačního ustanovení §58 odst. 1, odst. 6 a popř. i odst. 5 trestního zákoníku. Má za to, že s výjimkou zrušeného rozsudku Městského soudu v Praze se trestní soudy dostatečně nevyrovnaly s diskrecí podle ustanovení §58 odst. 1 trestního zákoníku, čímž porušily svou povinnost ukládat přiměřené sankce. Uvádí okolnosti týkající se prostředí, ze kterého pochází, a své životní situace, zejména pak upozorňuje na své dluhy, kvůli kterým měl trestnou činnost páchat. Tvrdí, že jde o takový souhrn polehčujících okolností, které se v dané kvalitě a kvantitě běžně nevyskytují. Z tohoto důvodu je přesvědčen, že byly splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 trestního zákoníku, a trestním soudům vytýká, že řádně neodůvodnily, proč se touto okolností nezabývaly. Stěžovatel dále brojí proti tomu, jakým způsobem Nejvyšší soud ve svém usnesení odůvodnil právní kvalifikaci stíhaného skutku, resp. jakým způsobem vyložil pojmy "pěstování" a "vypěstování".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že nepředstavuje vrchol soustavy trestních soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a v zásadě nedisponuje oprávněním bez dalšího zasahovat do rozhodování těchto soudů. Postup v trestním řízení, včetně interpretace a aplikace běžného zákonodárství, patří mezi úkoly trestních soudů. Do jejich rozhodovací činnosti může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Protože námitky stěžovatele směřují výhradně proti údajně nepřiměřenému uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v §37 a násl. trestního zákoníku. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit, že se trestní soudy nedostatečně vypořádaly s možností výjimečného postupu podle §58 odst. 1 trestního zákoníku, resp. že nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí o tom, že v případě stěžovatele takový postup není na místě. Ústavní soud odkazuje primárně na č. l. 16-17 rozsudku vrchního soudu, kde sice poměrně stručně, avšak dostatečně srozumitelně vysvětlil důvody, pro které nepřistoupil k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody.
Vrchní soud zde správně podotkl, že postup podle §58 odst. 1 trestního zákoníku nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující polehčující okolnosti, přičemž ve stěžovatelově případě neshledal žádnou okolnost natolik intenzivní a závažnou, že by výjimečně snižovala závažnost spáchaného činu. Odvolací soud připomněl, že nelze odhlížet od rozsahu nelegální produkce drogy, na níž se stěžovatel podílel a která několikanásobně převyšovala velký rozsah ve smyslu §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Odvolacího soud nepřehlížel ani poměry obžalovaných (včetně stěžovatele), které však nevyhodnotil jako zvlášť tíživé.
Na argumentaci odvolacího soudu navázal na č. l. 26-27 a 34 svého usnesení Nejvyšší soud. Upozornil na skutečnost, že ani sám stěžovatel neuvádí žádné konkrétní okolnosti týkající se přímo trestné činnosti, za níž byl uznán vinným, kvůli kterým by bylo nutno uložený trest považovat za nepřiměřeně přísný. Nejvyšší soud přihlédl k poměrům, na něž stěžovatel upozorňuje i v ústavní stížnosti, avšak nepřiznal jim takový výjimečný význam, který jediný by mohl odůvodnit aplikaci §58 odst. 1 trestního zákoníku a vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Ústavní soud nenalezl nic, co by mohl argumentaci Nejvyššího soudu vytknout, zvláště když na ni stěžovatel v podstatě nijak nereaguje a omezuje se toliko na vyjádření opačného názoru. Bez výhrad lze akceptovat zejména závěr Nejvyššího soudu, že řešení dluhů pachatele pácháním trestné činnosti nelze z hlediska společnosti akceptovat a opačný přístup by významným způsobem popíral preventivní působení trestního práva, resp. uloženého trestu.
Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud též námitku stěžovatele týkající se způsobu, jakým Nejvyšší soud vyložil pojmy "pěstování" a "vypěstování", resp. jak odůvodnil právní kvalifikaci skutku, za nějž byl stěžovatel odsouzen. Nejvyšší soud své právní závěry podložil podrobnou argumentací (srov. č. l. 23-25 usnesení Nejvyššího soudu). Stěžovatel na ni reaguje v jediném odstavci, ve kterém se omezuje na pouhé vyjádření nesouhlasu, aniž by byl tento nesouhlas opřen o jakoukoli právní argumentaci. Ústavní soud proto na uvedenou část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu v plné míře odkazuje, neboť v úvahách Nejvyššího soudu neshledal žádnou logickou vadu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu