ECLI:CZ:US:2022:1.US.568.22.1
sp. zn. I. ÚS 568/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. O., zastoupeného Mgr. Terezou Landfeldovou, advokátkou, sídlem Vítězná 734/11, Liberec, proti výrokům I., II., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 36 Co 50/2021-550, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, nezletilého M. O., nezletilého T. O. a P. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí v napadených výrocích, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále čl. 3 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 18. 12. 2020 č. j. 0 P 259/2018-380 Okresní soud v Liberci (dále jen "okresní soud") ve výroku I. zamítl návrh stěžovatele, otce (dále též "otec") na svěření prvního nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "první nezletilý") do jeho péče. Výrokem II. rozhodl, že vedlejší účastnice, matka (dále jen "matka") je oprávněna stýkat se s nezletilým druhým vedlejším účastníkem (dále jen "druhý nezletilý") každou první sobotu v měsíci v sudém týdnu, a to jednou za kalendářní měsíc, počínaje 2. týdnem roku 2021, a to od 12:00 hodin do 17:00 hodin a počínaje 26. týdnem roku 2021 každý sudý týden od soboty 12:00 hodin do neděle 15:00 hodin, že prázdninový styk matky s druhým nezletilým se neupravuje, a dále byl upraven způsob převzetí a předání nezletilého. Výrokem III. okresní soud vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku II. rozsudku, výrokem IV. konstatoval, že tím se změnil rozsudek okresního soudu ze dne 19. 4. 2018 č. j. 11 Nc 50108/2017-63 ve výroku II. s tím, že v ostatních částech zůstal nezměněn, výrokem V. okresní soud nepřiznal státu náhradu nákladů řízení spočívající ve znalečném a výrokem VI. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a kolizní opatrovník odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že ve výrocích I., III. a IV. se rozsudek okresního soudu potvrzuje (výrok I.). Ve výroku II. byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že matka je oprávněna stýkat se s druhým nezletilým každý sudý týden v roce v sobotu od 12:00 hodin do 17:00 hodin, a dále bylo rozhodnuto o způsobu převzetí a předání nezletilého. Ve výroku V. byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že otec je povinen zaplatit státu na nákladech řízení částku 57 440,93 Kč ve lhůtě 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku a dále tak, že státu se náhrada nákladů řízení vůči matce nepřiznává (výrok III.). Výrokem IV. bylo rozhodnuto, že otec je povinen zaplatit státu na nákladech odvolacího řízení částku 8 072,51 Kč ve lhůtě 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem V. bylo rozhodnuto, že státu se vůči matce náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává a výrokem VI. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy v důsledku vydání svévolného a překvapivého rozhodnutí, jakož i v důsledku odepření možnosti účastníka řízení uplatnit námitky a argumenty, které by mohly mít vliv na rozhodnutí soudu, a rovněž překročením pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů (výroky I., II., III. a IV. rozsudku krajského soudu). Dále byl porušen čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nerespektováním zájmu dítěte a rovněž zásah do práva stěžovatele na péči o děti a jejich výchovu podle čl. 32 odst. 4 Listiny (výrok I. a II. rozsudku krajského soudu). Stěžovatel namítá i porušení čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte tím, že v řízení před soudy obou stupňů nebyla věnována patřičná pozornost názoru druhého nezletilého odpovídajícího jeho věku a úrovni.
5. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud mu uložil povinnost nahradit náklady státu v řízení před soudy obou stupňů, aniž se mohl vyjádřit k zamýšlené změně rozsudku okresního soudu a uplatnit námitky, které by mohly mít vliv na celkové posouzení věci. Dále uvádí, že krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu pouze velmi omezeně a v ostatním ponechal rozsudek okresního soudu nezměněn, navíc proti výroku V. rozsudku okresního soudu nepodal žádný z účastníků odvolání a nikdo proti němu nebrojil ani v průběhu řízení před krajským soudem. Stěžovatel namítá, že v řízení před krajským soudem nebylo provedeno dokazování o jeho aktuálních příjmech, majetkových a sociálních poměrech, a přesto krajský soud učinil závěr o schopnostech stěžovatele uhradit náklady řízení státu ve výši 65 513,44 Kč. Stěžovateli nebyl dán prostor k doložení podkladů rozhodných pro zjištění jeho aktuální majetkové a sociální situace (ale i matky), včetně možnosti reagovat podáním žádosti o osvobození soudních poplatků. Rozhodnutí krajského soudu tak bylo pro stěžovatele překvapivé. Stěžovatel dále poukazuje na to, že řízení o změnu péče o oba nezletilé sice zahájil on, avšak vypracování znaleckého posudku nenavrhoval, vypracování znaleckého posudku bylo zadáno okresním soudem v zájmu nezletilých dětí. Rovněž argument o údajném "neúspěchu stěžovatele" v řízení vybočuje z pravidel stanovených pro spravedlivý proces a zasahuje do práva stěžovatele na ochranu rodičovství a rodiny podle čl. 32 Listiny. Stěžovatel připomíná, že ve výsledku byl ve věci alespoň částečně "úspěšný", neboť styk druhého nezletilého s matkou byl oproti předcházející úpravě zúžen. Neumožnil-li však krajský soud stěžovateli v odvolacím řízení předložit tyto i jiné relevantní argumenty k uložení povinnosti náhrady nákladů státu a změnil rozhodnutí okresního soudu, rozhodl v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování a s legitimním očekáváním účastníka řízení a zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Stěžovatel poukazuje na to, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkami směřujícími proti znaleckému posudku, které vznesl již před okresním soudem. Krajský soud pominul námitku stěžovatele, že od znaleckého zkoumání nezletilých dětí uplynula doba delší 1,5 roku a především ve vztahu k prvnímu nezletilému (v době vyšetření ve věku necelých 3 roky 2 měsíce, v době rozhodování krajského soudu ve věku 4 roky 7 měsíců) je již obsoletní. První nezletilý byl již v době rozhodování soudu schopen rozhovoru. Krajský soud nevysvětlil, proč nedoplnil znalecký posudek o pozorování interakcí mezi nezletilými a otcem, proč není třeba hodnotit odchod nezletilého syna vedlejší účastnice, polorodého bratra nezletilých vedlejších účastníků, z péče matky do péče otce a z jakého důvodu upřednostňuje závěry znaleckého posudku, před ostatními a četnými zprávami kolizního opatrovníka a Střediskem výchovné péče Frýdlant (dále jen "SVP Frýdlant"). Odůvodnění rozsudku krajského soudu se omezilo pouze na citování závěrů znalkyň, aniž by došlo ke kritickému přezkumu znaleckého posudku jako jednoho z mnoha důkazů založených ve spise.
7. Z odůvodnění rozhodnutí není podle stěžovatele zřejmé, proč krajský soud neumožnil doplnit dokazování výslechem Mgr. Vaňkové, terapeutky SVP Frýdlant, či všemi zprávami SVP Frýdlant o probíhající terapii druhého nezletilého a proč pominul ostatní zprávy kolizního opatrovníka založené ve spise. Zamítl-li krajský soud návrhy stěžovatele na doplnění dokazování podrobnější zprávou SVP Frýdlant a výslechem navržených svědků, včetně vypracování revizního znaleckého posudku, zasáhl do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
8. Stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nevycházel ze zprávy kolizního opatrovníka ze dne 13. 7. 2021, ani ze zprávy SVP Frýdlant ze dne 2. 6. 2021, a to výlučně s ohledem na závěry znalkyně PhDr. Jany Procházkové. Stěžovatel namítá, že hodnocení důkazů přísluší soudu a nikoliv znalcům a považuje za nepřijatelné, aby soud hodnotil důkazy výlučně podle závěrů a stanovisek znalkyň. Tímto postupem soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a nesprávně zjistil skutkový stav věci.
9. Stěžovatel namítá, že v řízení před krajským soudem došlo k porušení čl. 3 a čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, a to alespoň ohledně druhého nezletilého, když jeho názor nezjišťoval. Krajský soud vycházel z pohovorů s druhým nezletilým, jež byly provedeny okresním soudem dne 7. 1. 2020 a 10. 12. 2020. Při hodnocení těchto pohovorů však dospěl k závěru, že jeho výpověď není autentická, a to s odkazem na znalecký posudek a výpovědi znalkyň před krajským soudem. Měl-li krajský soud pochybnosti o autenticitě výpovědi druhého nezletilého, mohl provést pohovor s druhým nezletilým. Stěžovatel dále uvádí, že stanovisko prvního nezletilého zjišťováno nebylo, ačkoli to navrhoval kolizní opatrovník. Zprávu kolizního opatrovníka ze dne 13. 7. 2021, která se týkala chování prvního nezletilého, krajský soud také nevzal v úvahu.
10. Stěžovatel dovozuje, že krajský soud napadené rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, nezhodnotil rozpory mezi závěry znaleckého posudku a ostatními provedenými důkazy, pochybil v procesu dokazování, a svým postupem porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a nerespektoval ani nejlepší zájem nezletilých zakotvený v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
15. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
16. Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, je-li rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)].
17. V předmětné věci vyšel krajský soud ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem o vhodných podmínkách obou rodičů pro péči o nezletilé děti, o průběhu styku matky s druhým nezletilým a otce s prvním nezletilým a docházky nezletilých do školských zařízení a spolupráce rodičů s těmito zařízeními, dále také o spolupráci rodičů s příslušnými odbornými institucemi, o majetkových a příjmových poměrech otce a jeho oddlužení. Krajský soud rovněž vycházel z pohovorů provedených okresním soudem s druhým nezletilým dne 7. 1. 2020 a 10. 12. 2020 i z pohovoru s jeho polorodým bratrem ze dne 7. 1. 2020, znaleckého posudku znalkyň MUDr. Ivany Horáčkové a PhDr. Jany Procházkové. Krajský soud doplnil dokazování o výpověď matky, výslech znalkyň MUDr. Ivany Horáčkové a PhDr. Jany Procházkové, zprávou Centra intervenčních a psychosociálních služeb Libereckého kraje, Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Česká Lípa, zprávou kolizního opatrovníka ze dne 13. 7. 2021, zprávou Městského úřadu Česká Lípa ze dne 8. 7. 2021, zprávou Finančního úřadu ve Frýdlantu a dále spisem okresního soudu sp. zn. 0 P 371/2020 ve věci polorodého bratra nezletilých.
18. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu, že nevyhověl jeho návrhům na doplnění dokazování, Ústavní soud poukazuje na to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud se důkazními návrhy stěžovatele zabýval. Krajský soud uvedl, že stěžovatel navrhl doplnění dokazování výslechem své partnerky L. K., zprávou SVP Frýdlant, výslechem vedoucí SVP Frýdlant Mgr. Vaňkové, výslechem nezletilého syna vedlejší účastnice a revizním znaleckým posudkem. Krajský soud tyto návrhy na doplnění dokazování zamítl, neboť důkaz zprávou SVP Frýdlant byl již proveden a zhodnocen a tedy další zpráva SVP Frýdlant a výslech vedoucí Mgr. Vaňkové jsou nadbytečné. Prostředí u otce, kde žije i jeho partnerka L. K. a nezletilý syn vedlejší účastnice, je dostatečně popsáno ve zprávě kolizního opatrovníka a byl proveden i důkaz spisem polorodého bratra, nezletilého syna vedlejší účastnice, a proto i výslech L. K. a nezletilého syna vedlejší účastnice, který byl navíc vyslechnut okresním soudem, byl shledán také nadbytečným. Krajský soud konstatoval, že vypracovaný znalecký posudek splňuje všechny předepsané náležitosti, znalkyně jeho závěry při výsleších před oběma soudy řádně vysvětlily a doplnily tak, aby o nich nebyly pochybnosti, přičemž tyto závěry se týkají všech účastníků řízení, a nejsou v rozporu s jiným znaleckým posudkem. Proto krajský soud důvody pro doplnění znaleckého posudku nebo dokonce pro vypracování revizního znaleckého posudku neshledal. Z výše uvedeného vyplývá, že soud se důkazními návrhy stěžovatele zabýval a neprovedení navržených důkazů dostatečně odůvodnil.
19. K námitkám stěžovatele vůči znaleckému zkoumání Ústavní soud uvádí, že je na obecném soudu, jakým způsobem bude znalecký posudek hodnotit, a to na základě výslechu znalce podle zásad ústnosti a přímosti. V této činnosti mohou soudu napomoci též účastníci řízení prostřednictvím svých vyjádření ke znaleckému posudku, v nichž mohou poukazovat na nesrovnalosti či vady znaleckých závěrů či postupu znalce. Je povinností soudu v potřebné míře na takové vyjádření reagovat v odůvodnění svého rozhodnutí, a to v závislosti na povaze, kvalitě a relevanci výhrad proti posudku v takových vyjádřeních.
20. Ústavní soud konstatuje, že posouzení, zda znalecký posudek je s ohledem na svou kvalitu, přesvědčivost, úplnost apod. způsobilý být podkladem rozhodnutí, je úkolem obecných soudů. Jde o hodnocení podkladů při utváření skutkových zjištění, což přísluší obecným soudům a ve správním řízení správním orgánům (srov. usnesení ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 543/20). Ústavní soud je povolán k zásahu do procesu utváření skutkových zjištění jen v případě extrémních excesů. Žádný takový exces v posuzované věci nezjistil.
21. V ústavní stížnosti stěžovatel dále namítá, že krajský soud před vydáním svého rozhodnutí nezjišťoval názor nezletilých, resp. alespoň názor druhého nezletilého.
22. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na to, že podle §867 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), soud poskytne dítěti před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit. Není-li pak podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout, nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor či tento sdělit, pak podle §867 odst. 2 občanského zákoníku soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. O dítěti starším dvanácti let se podle tohoto ustanovení má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.
23. K realizaci procesního práva nezletilého být slyšen v záležitosti, může však dojít za situace, kdy nezletilé dítě je schopno vyjádřit vlastní názor k věci, která se ho dotýká. Ústavní soud přihlédl k tomu, že v posuzované věci bylo prvnímu nezletilému v době řízení před obecnými soudy přibližně tři a půl roku, resp. čtyři a půl roku, jde tedy o dítě ve věku, ve kterém podle názoru soudu nemůže mít objektivní a vyzrálý náhled na věc, když za věkovou hranici považovanou zákonem za hranici relevance osobního vyjádření nezletilého dítěte je obecně považována věková hranice dvanácti let. V takto útlém věku dítěte si lze jen stěží představit, že i dítě značně vyspělé by bylo schopno formulovat vlastní názor na věc, k níž se vedlo poměrně obsáhlé a podrobné dokazování.
24. Jde-li o zjišťování názoru prvního nezletilého, krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně vyhodnotil, že není-li vzhledem k jeho nízkému věku možno zjistit jeho názor podle §867 odst. 1 a §100 odst. 3 občanského zákoníku a §20 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), je třeba vycházet z výše uvedeného znaleckého posudku, zpráv orgánu sociálně-právní ochrany dětí, mateřské školy, kterou nezletilý navštěvuje, a logopeda, ze kterých je zřejmé, že první nezletilý v péči matky nejeví známky zanedbání a za pomoci odborníků dochází k jeho osobnostnímu rozvoji. Názor druhého nezletilého byl v předmětném řízení zjištěn (viz sub 26).
25. Obecné soudy v předmětné věci shodně dovodily, že péče matky o prvního nezletilého je stejně jako v době předchozího rozhodování nadále řádná a nedošlo tedy k takové změně poměrů podle §909 občanského zákoníku, která by odůvodňovala změnu rozhodnutí v péči o prvního nezletilého. Krajský soud poukázal na to, že matka umožňuje otci řádný a pravidelný styk s prvním nezletilým podle rozsudku okresního soudu, a tedy respektuje právo otce jako nepečujícího rodiče na styk s nezletilým podle §907 odst. 3 občanského zákoníku. Krajský soud k odvolací námitce otce a kolizního opatrovníka, že nebylo rozhodnuto alespoň o rozšíření styku otce s prvním nezletilým, poukázal na to, že řízení o změnu (rozšíření) styku otce s prvním nezletilým bylo zahájeno až tím, že se otec v závěrečném návrhu před okresním soudem domáhal alespoň rozšíření styku s prvním nezletilým. K tomuto návrhu otce se neměly možnost matka a kolizní opatrovník v zákonné lhůtě vyjádřit, pro toto řízení nebyl ani prvnímu nezletilému jmenován kolizní opatrovník a tedy pro rozhodnutí o tomto návrhu otce napadeným rozsudkem nebyly splněny procesní podmínky a okresní soud tedy postupoval správně, když o tomto návrhu otce napadeným rozsudkem nerozhodl. O tomto návrhu otce, podaném do protokolu podle §14 z. ř. s., by tedy měl okresní soud rozhodnout následně.
26. Krajský soud v souvislosti s úpravou poměrů ke druhému nezletilému dospěl k závěru, že oproti době předchozího rozhodování rozsudkem okresního soudu, kterým byl mimo jiné upraven i běžný styk matky s druhým nezletilým, došlo ke změně poměrů podle §909 občanského zákoníku pouze v tom, že styk matky s druhým nezletilým od podzimu 2019 prakticky neprobíhá, a že druhý nezletilý sice opakovaně vyjádřil přání se s matkou nestýkat, ale jak bylo zjištěno znaleckým posudkem a výslechem znalkyně MUDr. Ivany Horáčkové před krajským soudem, není toto přání druhého nezletilého autentické, neboť má z otce strach a proto toto své "přání" stále opakuje. Objektivně přitom není v jeho zájmu, aby styk matky s tímto nezletilým neprobíhal, neboť by to pro něho mohlo mít negativní následky (patologický vztah k matce, poruchy v dospívání). Krajský soud zdůraznil, že je navíc v zájmu obou nezletilých udržovat sourozenecké vazby, a to nejen stykem v prostředí u otce, který probíhá, ale i v prostředí u matky, do jejíž péče je svěřen první nezletilý, a proto krajský soud dospěl ke stejnému závěru jako okresní soud, tedy že je třeba soudní úpravy styku matky s druhým nezletilým, i když matka před krajským soudem ponechala úpravu styku s druhým nezletilým na úvaze soudu.
27. V posuzované věci bylo napadené rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud, stejně jako okresní soud, hodnotily nejlepší zájem obou nezletilých způsobem, jemuž z tohoto hlediska není co vytknout. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
28. Brojí-li stěžovatel proti měnícímu výroku rozhodnutí krajského soudu, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit náklady státu (náklady na znalecké zkoumání), Ústavní soud k tomu uvádí následující.
29. Podle §224 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Přezkoumává-li odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, je povinen zabývat se též správností výroku o náhradě nákladů řízení, a to i tehdy, nebyl-li tento výrok odvoláním napaden [srov. §212 písm. a) o. s. ř.]. Potvrdí-li odvolací soud výrok ve věci samé, rozhodne současně o tom, jaký je výsledek jeho přezkumné činnosti ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozhodnutí (tj. výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně potvrdí, změní nebo zruší a v tomto rozsahu vrátí věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení). Změní-li však odvolací soud meritorní výrok napadeného rozhodnutí (byť i jen částečně), má tato změna vliv na posuzování kritérií, jimiž se rozhodování o nákladech řídí. Proto §224 odst. 2 ukládá odvolacímu soudu, aby změněný výsledek řízení promítl do rozhodnutí o veškerých nákladech, které účastníkům od samého počátku řízení vznikly, tedy aby v souladu s novým výsledkem řízení rozhodl nejen o nákladech odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
30. V posuzované věci postupoval krajský soud v souladu s §224 odst. 2 o. s. ř., když rozhodnutí okresního soudu o věci samé částečně změnil a současně do svého rozhodnutí o nákladech prvostupňového řízení promítl výsledek své přezkumné činnosti ohledně nákladových výroků napadeného rozhodnutí. Krajský soud uvedl, že tyto náklady státu představovaly v řízení před okresním soudem odměnu a náhradu hotových výdajů znalkyň za vypracování znaleckého posudku a jejich výslech před okresním soudem v celkové výši 57 440,93 Kč. Okresní soud sice správně vycházel z toho, že v těchto řízeních je uplatňována tzv. vyšetřovací zásada a důkaz znaleckým posudkem nenavrhovala matka ani otec, ale znalecký posudek byl zadán v zájmu nezletilých. Okresní soud však nevzal v úvahu, že jak řízení o změnu péče prvního nezletilého, tak řízení o změnu styku (neupravení) matky s druhým nezletilým byla zahájena k návrhu otce a ten v obou těchto řízeních nebyl úspěšný, když jeho návrh na změnu péče prvního nezletilého byl zamítnut a styk matky s druhým nezletilým byl změněn, ale pouze proto, že dlouhodobě neprobíhá, neboť otec jako pečující rodič neplní svoji povinnost vyplývající z §907 odst. 3 občanského zákoníku dbát na styk druhého nezletilého s nepečujícím rodičem, tedy s matkou. Krajský soud uvedl, že otec je sice účastníkem insolvenčního řízení, jak bylo zjištěno okresním soudem, ale je vlastníkem nemovitosti na adrese svého bydliště a má příjem z pracovního poměru ve výši 32 288 Kč měsíčně, a tedy u něj nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle §148 odst. 1 a §30 odst. 1 o. s. ř. Uložení náhrady nákladů státu otci je namístě. Stejnými úvahami se krajský soud řídil i při rozhodování o náhradě nákladů státu v odvolacím řízení, které představovaly odměnu a náhradu hotových výdajů znalkyň za jejich výslech před krajským soudem ve výši 8 072,51 Kč a které otci uložil zaplatit. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
31. V posuzované věci považuje Ústavní soud za podstatné, že krajský soud své rozhodnutí o náhradě nákladů prvostupňového řízení dostatečně logicky a přesvědčivě odůvodnil a jeho východiska neobsahují žádnou ústavněprávní diskrepanci. Ve věci stěžovatele tak nejde o zjevnou nespravedlnost, která by Ústavní soud teprve opravňovala - i přes zdrženlivost, s níž přistupuje k eventuálnímu zásahu do rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení - aby přistoupil ke zrušení ústavní stížností napadeného výroku rozsudku krajského soudu.
32. Podle Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z obecných soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly a jejich závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
33. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu