ECLI:CZ:US:2022:1.US.570.21.1
sp. zn. I. ÚS 570/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Pánka, zastoupeného Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova 764/50, proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči č. j. 5 C 262/2020-66 ze dne 22. 12. 2020, za účasti Okresního soudu v Třebíči, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Obsah napadeného rozsudku
1. Stěžovatel se v řízení před Okresním soudem v Třebíči (dále jen "nalézací soud") žalobou domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení 2 600 Kč jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve správním (přestupkovém) řízení, které bylo zastaveno proto, že stěžovateli nebylo spáchání přestupku - schválnosti spočívající v poškození vzrostlé túje sousedovi - prokázáno. Škoda měla stěžovateli vzniknout v souvislosti se zaplacenými náklady právního zastoupení advokátovi, který jej zastupoval v řízení vedeném u Městského úřadu v Třebíči pod sp. zn. OSČ-Př-187/18/Bera. Nalézací soud žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).
2. Nalézací soud uzavřel, že je v projednávané věci nesporné, že se předmětný skutek stal a že stěžovatel potvrdil slovní rozepři se svým sousedem, avšak přestupkové řízení bylo zastaveno pro aplikaci zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného", neboť se v něm provedeným dokazováním nepodařilo dosáhnout jistoty, že stěžovatel přestupky kladené mu za vinu spáchal úmyslně. Za takové situace podle nalézacího soudu nelze považovat usnesení o zahájení předmětného přestupkového řízení za nezákonné a současně stěžovateli nevznikla škoda ani nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nalézací soud se v napadeném rozsudku dále zabýval stěžovatelem citovanou judikaturou Ústavního soudu, která se však podle něj na danou věc nevztahuje.
II. Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku s tvrzením, že jím byla porušena zejména jeho ústavně zaručená práva v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel spatřuje porušení jeho práv v chybném právním posouzení věci nalézacím soudem, které je v přímém rozporu s judikaturou Ústavního soudu [zejm. nálezy sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273) a sp. zn. II. ÚS 1099/19 ze dne 3. 9. 2019 (N 156/96 SbNU 36)] i judikaturou obecných soudů (např. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4280/2011 ze dne 3. 7. 2012). Vycházel-li nalézací soud ze závěru, že stěžovatel nebyl uznán vinným z přestupku, pro který bylo zahájeno přestupkové řízení, z důvodu aplikace zásady in dubio pro reo, tedy že mu spáchání přestupku nebylo prokázáno, jde o jeden nejběžnějších důvodů nesprávného úředního postupu a odpovědnosti státu za vzniklou škodu. Současně nenastala žádná z výluk odpovědnosti státu, a proto škoda způsobená přestupkovým řízením musí být stěžovateli vedlejší účastnicí kompenzována.
4. Stěžovatel si je vědom bagatelního charakteru částky vymáhané v soudním řízení, avšak jde o rozhodnutí, jímž je popřena podstata a smysl ústavního práva na náhradu škody vůči státu. Z hlediska ústavnosti napadené rozhodnutí přesahuje kauzu samotnou, neboť existuje hrozba opakované aplikace uvedeného právního názoru. Za situace, kdy soud vědomě rozhodne v rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu, jde o ústavní stížnost opodstatněnou a způsobilou věcného projednávaní.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost proti v záhlaví citovanému rozsudku byla včas podána oprávněnou osobou a řádně zastoupenou advokátem a je přípustná [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby nalézacímu soudu byla uložena podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu povinnost nahradit jeho osobě náklady řízení, které mu vznikly v řízení o této ústavní stížnosti.
IV. Vyjádření účastníka
7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil.
8. Nalézací soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je pouze polemika se správností právního názoru ve skutkově mezi účastníky nesporné věci; domnívá se, že napadený rozsudek je odůvodněn dostatečně, a proto na něj plně odkazuje.
9. Vzhledem k tomu, že nalézací soud ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah svého rozsudku, Ústavní soud nezasílal toto vyjádření stěžovateli k replice.
V. Posouzení Ústavního soudu
10. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozsudku, vyjádření účastníka, vyžádaného procesního spisu a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.
11. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že jde vzhledem k předmětné částce (2 600 Kč) o tzv. bagatelní věc, a to z pohledu hodnoty předmětu sporu již pro odvolací řízení podle §202 odst. 2 občanského soudního řádu. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
13. V minulosti připustil Ústavní soud ústavněprávní přezkum u tzv. bagatelních věcí pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. dopustí-li se orgán veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)]. Ústavní soud tak učinil vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na jiné okolnosti daného případu [srov. např. již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3725/13, nález sp. zn. II. ÚS 262/16 ze dne 13. 12. 2016 (N 241/83 SbNU 747) či usnesení sp. zn. III. ÚS 4038/17 ze dne 15. 5. 2018; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021).
14. Ústavní soud žádné takové mimořádné okolnosti (ve smyslu jeho judikatury) neshledal. V nyní projednávané věci je rozhodné, že jde o částku ve výši 2 600 Kč, která je prizmatem ústavněprávních hledisek zanedbatelná a její potenciál způsobit reálné porušení ústavně zaručených práv v porovnání s jinými (vyššími) bagatelními částkami je značně nízký.
15. Namítá-li stěžovatel, že je ohrožen výklad a aplikace práva v budoucích obdobných sporech, lze uvést, že rozhodovací praxe Ústavního soudu již postupně vymezila kontury a východiska při posouzení, zda obecné soudy postupují v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, nepřiznají-li jednotlivci nárok na náhradu škody při zastavení přestupkového řízení. Nejde tudíž o situaci, jež by si za účelem zachování (ochrany) právní jistoty účastníků vyžadovala ingerenci Ústavního soudu na půdorysu nyní projednávané - bagatelní - věci. Lze odkázat např. na nález sp. IV. ÚS 2841/19 ze dne 15. 12. 2020, ve kterém Ústavní soud uvedl, že z hlediska zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny má neprokázaná vina stejný význam jako prokázaná nevina. V nálezu sp. zn. III. ÚS 917/21 ze dne 31. 8. 2021 pak Ústavní soud shledal porušení práv stěžovatele, protože obecné soudy mimo jiné nepřihlédly k tomu, že přestupkové řízení bylo zastaveno z důvodu procesního pochybení státu nezávislého na jednání stěžovatele, a to pro absenci dostatečného důkazního materiálu, pro kterou nebylo možné v řízení pokračovat (daná věc se od nyní projednávané věci odlišuje mimo jiné tím, že v tamější věci byla vydána celkem tři rozhodnutí o vině tamějšího stěžovatele, než bylo řízení zastaveno, a předmětná částka nebyla natolik bagatelního charakteru).
16. Současně však Ústavní soud opakovaně uvádí, že jeho závěry nelze natolik zobecňovat, že by každé zahájení řízení o správním deliktu, resp. přestupkové řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, bylo možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, zakládající bez dalšího odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. (viz bod 27 nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14). V každém jednotlivém řízení je proto zapotřebí samostatně zkoumat, zda je možné daný postup považovat za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, a tedy spojovat jej s případným uplatněním nároku na náhradu škody; rovněž je nezbytné vždy zjistit i účelnost a přiměřenost vynaložených nákladů (viz bod 16 nálezu sp. zn. II. ÚS 1099/19 nebo bod 31 nálezu sp. zn. III. ÚS 917/21).
VI. Závěr
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh. Vzhledem k výsledku tohoto řízení o ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud důvod pro přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu