ECLI:CZ:US:2018:3.US.4038.17.1
sp. zn. III. ÚS 4038/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ALAGAS s. r. o., sídlem Heřmanická 1220/42, Ostrava, zastoupené Mgr. Tomášem Krásným, advokátem, sídlem Čs. legií 1719/5, Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. prosince 2017 č. j. 54 C 161/2017-29, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se svým návrhem doručeným soudu dne 3. 4. 2017 domáhala po vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky 6 292 Kč. Svůj návrh odůvodňovala tím, že Oblastní inspektorát práce pro Moravskoslezský kraj a Olomoucký kraj (dále jen "oblastní inspektorát" nebo "správní orgán") zahájil dne 19. 3. 2015 vůči stěžovatelce správní řízení pro údajný správní delikt na úseku zaměstnanosti dle §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"). Řízení probíhalo pod sp. zn. S10-2015-100. Ve správním řízení byla stěžovatelka zastoupena advokátem. Řízení bylo podle §66 odst. 2 správního řádu zastaveno, neboť odpadl jeho důvod. Z odůvodnění vyplývalo, že nelze bez důvodných pochybností konstatovat porušení zákonných povinností stěžovatelkou, tedy spáchání správního deliktu na úseku zaměstnanosti. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 12. 4. 2016. Stěžovatelce tak vznikla škoda spočívající v nákladech právního zastoupení ve správním řízení ve výši 6 292 Kč dle specifikace uvedené v žalobě. Stěžovatelka předběžně požádala vedlejšího účastníka o náhradu škody v této výši, avšak bezvýsledně.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 12. 2017 č. j. 54 C 161/2017-29 byl návrh stěžovatelky, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 6 292 Kč, zamítnut (výrok I.). Ve výroku II. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 1 264 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že v daném případě připadá v úvahu pouze náhrada škody způsobená nezákonným rozhodnutím. Soud nesouhlasil s právním názorem stěžovatelky, že je-li odškodněno nezákonné stíhání pro trestný čin, za situace, kdy platná judikatura nárok na odškodnění vztahuje analogicky i na přestupkové řízení, lze stejnou analogii použít i na tzv. správní delikt. Okresní soud tedy považoval za nepřípustné rozšiřovat výklad odpovědnosti státu za tzv. správní delikt nad rámec trestního a přestupkového řízení. Okresní soud uvedl, že správní řízení v předmětné věci proběhlo v souladu se správním řádem, kdy věc nebyla skončena pravomocně věcným rozhodnutím, ale zastavením řízení podle §66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), neboť jeho důvod odpadl. Tímto se teprve řízení pravomocně skončilo. Z §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., však neplyne, že by zastavení řízení z uvedených důvodů bylo možno považovat za nezákonné rozhodnutí nebo na roveň tomu postavené [za to stěžovatelka považuje vydání příkazu oblastním inspektorátem ve věci správního deliktu na úseku zaměstnanosti dle §140 odst. 1 písm. a) zákona o zaměstnanosti, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta ve výši 60 000 Kč]. Rozhodnutí správního orgánu, na jehož základě stěžovatelka požaduje náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení ve zmíněném správním řízení, však nebylo nikdy příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno, přičemž tento soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat nezákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna až tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Tato podmínka v daném případě splněna není a proto okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že na základě podaného odporu správní orgán v řízení pokračoval a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že je nutno řízení podle §66 odst. 2 správního řádu zastavit, jelikož odpadl jeho důvod, protože nebylo bez důvodných pochybností prokázáno porušení povinností účastníkem, tedy spáchání předmětného správního deliktu. Stěžovatelka je toho názoru, že tento postup správního orgánu je možno vyhodnotit jako nesprávný úřední postup a může jít o typ odpovědnosti státu za škodu dle §5 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a to odpovědnost za nezákonné rozhodnutí. Okresní soud však dospěl k závěru, že nejde ani o jeden z uvedených případů a žalobu zamítl. Stěžovatelka poukazuje na to, že dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2060/2001) platí, že ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, nebo ten, jenž byl zproštěn obžaloby, má právo na náhradu škody způsobené usnesením o vznesení obvinění, přičemž tento princip pro odškodnění musí analogicky platit i pro řízení o méně závažných deliktech, tedy přestupcích a jiných správních deliktech. Okresní soud však tyto argumenty nevzal vůbec v úvahu a dospěl k chybnému závěru, že tuto analogii nelze uplatnit pro správní delikty, ale jen pro řízení o přestupcích, a to také proto, že dle jeho názoru má zákon č. 82/1998 Sb. pro odškodnění v trestním řízení svá speciální ustanovení v §9 až 12. Právní závěr soudu je podle stěžovatelky nesprávný. Přestupek a jiný správní delikt jsou jen dva různé příklady správních deliktů. Speciální ustanovení uvedená v §9 až 12 cit. zákona se sice skutečně týkají trestního řízení, ale jen odškodnění pro nezákonnou vazbu či trest. Pro odškodnění v případě nezákonného trestního stíhání platí §7 cit. zákona. Má-li být smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb. kompenzovat škody způsobené nezákonným zásahem státu, je nutno za nezákonný zásah považovat i projednávaný případ. Stěžovatelka poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2015 č. j. 11 Co 704/2014-114, ve kterém soud posuzoval nárok na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., která byla způsobena neoprávněným řízením pro přestupek v dopravě. Platí-li, že přestupek a jiný správní delikt jsou jen různými druhy správních deliktů, jde o obdobný případ, který se shoduje v podstatných znacích, a v souladu se zásadou jednotného rozhodování měl okresní soud žalobě vyhovět.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný opravný prostředek k dispozici neměla.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavní stížnosti podle §72 a násl. zákona o Ústavním soudu musí stěžovatel tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak, jako tomu je právě v nyní posuzované věci, jestliže ji představuje peněžní částka jistiny 6 292 Kč.
9. Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 10 000 Kč (srov. §202 odst. 2 občanského soudního řádu), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 či usnesení ze dne 13. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 2552/09; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - zároveň neznamenají porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09).
10. V nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) Ústavní soud vyslovil, že pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; i když právní úprava řízení před Ústavním soudem (čl. 88 odst. 1 Ústavy) tento pojem nezná, nelze přezkum takových soudních rozhodnutí Ústavním soudem zcela vyloučit, avšak jen za podmínky, půjde-li o intenzitu zásahu kolidující s podstatou a smyslem základního práva a svobody podle čl. 4 odst. 4 Listiny nebo bude-li zpochybněna právní jistota účastníků soudního řízení v důsledku chybějící kognice soudů vyšších stupňů, popř. významné nejednotnosti v rozhodování nalézacích soudů. O uvedený případ však v dané věci nejde.
11. Stěžovatelka namítá porušení procesních základních práv (v daném případě čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Tato práva však nejsou právy samoúčelnými, jejich uplatňování je vždy vázáno na základní právo hmotné (v daném případě právo majetkové dle čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), přičemž zásah do tohoto hmotného základního práva je intenzity tak nízké, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému v bagatelní věci.
12. V posuzované věci okresní soud nepřisvědčil názoru stěžovatelky, že je-li odškodněno nezákonné stíhání pro trestný čin, za situace, kdy platná judikatura nárok na odškodnění vztahuje analogicky i na přestupkové řízení, lze stejnou analogii použít i na tzv. správní delikt. Okresní soud dále dovodil, že z §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neplyne, že by zastavení řízení (neboť odpadl jeho důvod) bylo možno považovat za nezákonné rozhodnutí. Závěr okresního soudu, že rozhodnutí správního orgánu, na jehož základě stěžovatelka požaduje náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení v předmětném správním řízení, nebylo nikdy příslušným orgánem pro nezákonnost zrušeno, a proto bylo nutno návrh stěžovatelky, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 6 292 Kč, zamítnout, považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
13. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že v usnesení ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 2874/15 poukázal na odlišnost situace v daňových řízeních od přestupkových řízení v tom, že stát je povinen i oprávněn provádět kontrolu dodržování daňových povinností a povinností podle zákona o účetnictví daňovými poplatníky, a proto není možno konstatovat, že každá kontrola, provedená finančním úřadem, musí vyvrcholit vydáním dodatečného daňového výměru či uložením nějaké finanční sankce; nad to byla správní řízení o dané věci zastavena bez jakékoli ingerence soudu pouze z důvodů plynutí času, nebylo tedy nikdy vydáno pravomocné rozhodnutí, kterým by byla konstatována stěžovatelova vina a které by bylo následně zrušeno soudem. Uvedené platí analogicky i pro nyní posuzovanou věc s tím, že jde o kontrolu vykonávanou státem na úseku zaměstnanosti (§125 zákona o zaměstnanosti) a předmětné řízení bylo zastaveno, neboť odpadl jeho důvod.
14. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím okresního soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu