ECLI:CZ:US:2022:1.US.575.22.1
sp. zn. I. ÚS 575/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 316/2021-92 ze dne 19. 1. 2022, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a RNDr. Petra Štolby, se sídlem v Ústí nad Labem, Brandtova 8, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "nalézací soud") č. j. 11 Nc 1501/2021-49 ze dne 29. 7. 2021, kterým tento soud přiznal vedlejšímu účastníku (soudnímu znalci) znalečné za podaný posudek ve výši 15 826 Kč; stalo se tak v řízení o určení otcovství stěžovatele k nezletilému F. P. Stěžovatel dále uvádí, že řízení bylo pravomocně skončeno rozsudkem nalézacího soudu č. j. 11 Nc 1501/2021-85 ze dne 19. 10. 2021; výrokem III uvedeného rozsudku mu byla uložena povinnost zaplatit náklady znaleckého zkoumání, jejichž výše bude vyčíslena samostatným usnesením. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel Ústavnímu soudu doložil ještě usnesení nalézacího soudu č. j. 11 Nc 1501/2021-99 ze dne 2. 3. 2022, kterým bylo stěžovateli uloženo zaplatit České republice 15 826 Kč.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), k přípustnosti dále §75 odst. 1 téhož zákona a konkrétně ve vztahu k povaze napadeného rozhodnutí viz body 8 až 13 usnesení sp. zn. II. ÚS 599/17 ze dne 25. 4. 2017 (U 8/85 SbNU 897)] domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatele odvolací soud nevypořádal jeho námitky týkající se zjevné nepřiměřenosti výše odměny znalce.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Předně Ústavní soud uvádí, že stížnost směřuje proti nákladovému výroku, nadto je částka uložená stěžovateli k zaplacení bagatelní; již to samo o sobě zásadně ústavní stížnost (až na vzácné výjimky - srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. I. ÚS 2932/20 ze dne 14. 1. 2021 či sp. zn. IV. ÚS 1809/20 ze dne 22. 9. 2020) odsuzuje k odmítnutí pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavněprávní přezkum podobných rozhodnutí je z povahy věci omezený (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3973/18 ze dne 18. 12. 2018; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
5. Rozhodování o znalečném a jeho výši přísluší výhradně obecným soudům; ústavní přezkum spočívá pouze v dohledu nad dodržením základních ústavních principů při výkladu a aplikaci práva [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3058/13 ze dne 29. 1. 2014 (N 13/72 SbNU 183), bod 19, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2655/14 ze dne 26. 2. 2015 a další]. Rozhodováno je výlučně o právu znalce, který má pro tuto dílčí fázi řízení stejná procesní práva, jaká zákon přiznává účastníkům řízení [viz nález sp. zn. II. ÚS 3367/12 ze dne 10. 1. 2013 (N 11/68 SbNU 169) nebo nález sp. zn. II. ÚS 1261/14 ze dne 31. 3. 2015 (N 66/76 SbNU 895)]. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že napadené usnesení se jeho práv dotýká přímo, neboť jím nebylo rozhodováno o jeho právech či povinnostech, a tudíž jím ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod [obdobně například usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587) nebo nález sp. zn. II. ÚS 781/10 ze dne 1. 9. 2011 (N 147/62 SbNU 269)].
6. Případné pochybení obecných soudů při stanovení výše znalečného může vést k zásahu do práv stěžovatele toliko nepřímo, je-li mu následně uložena povinnost nahradit náklady řízení spočívající v zaplaceném znalečném, ač se tak stát nemělo (k tíži účastníka například nemohou jít náklady vzniklé vypracováním nezákonného znaleckého posudku - srov. bod 17 usnesení sp. zn. II. ÚS 599/17). V projednávané věci již stěžovateli bylo uloženo nahradit státu vyplacené znalečné ve výši přiznané napadeným usnesením. Dotčená rozhodnutí (konkrétně zmiňovaný rozsudek čl. 85 a usnesení čl. 99), kterými byla stěžovateli zmíněná platební povinnost uložena, ovšem nejsou předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti. Samo napadené rozhodnutí není způsobilé přivodit nezvratitelnou újmu na právech stěžovatele.
7. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že neshledal pochybení v závěru nalézacího soudu, který v případě řádně a včas vypracovaného znaleckého posudku nenalezl zákonné důvody pro snížení či nepřiznání odměny za znalecký úkon; vyúčtovanou odměnu neshledal ani zjevně nepřiměřenou, necítil se proto "kompetentní" výši předloženého vyúčtování (zejména rozsahu vyúčtovaných hodin) podrobněji přezkoumávat. Právě uvedené lze možná označit za formulačně nepřiléhavé, neboť přiznání odměny znalci (její výše) předmětem rozhodovací činnosti soudu (a tedy součástí jeho pravomoci) je; z kontextu celého odůvodnění je však zřejmá podstata sdělení - a sice že nalézací ani odvolací soud nespatřovaly v předloženém vyúčtování nesrovnalosti, které by je přiměly jeho obsah blíže přezkoumávat. Odvolací soud námitky stěžovatele vzal na vědomí, ovšem nepřisvědčil jim.
8. Poukazuje-li stěžovatel na nález sp. zn. III. ÚS 1033/21 ze dne 16. 11. 2021, pak nejen, že nejde o kauzu "téměř identickou" s případem stěžovatele, naopak s ním vůbec nesouvisí, šlo-li v tamním řízení o účelnost vynaložených nákladů zmocněnce poškozeného v trestním řízení. Stěžovatel paralelu, kterou ve jmenovaných případech spatřuje, blíže nevysvětlil.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu