ECLI:CZ:US:2022:1.US.59.22.1
sp. zn. I. ÚS 59/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti GOODMAN Group, s. r. o., sídlem Pod Krejcárkem 975/2, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2021 č. j. 5 Afs 276/2020-50, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka kupní smlouvou ze dne 1. 8. 2011 převedla své vlastnické právo k nemovitým věcem na třetí osobu. K následujícímu dni nastaly účinky vkladu vlastnického práva kupující do katastru nemovitostí a stěžovatelka následně uhradila daň z převodu nemovitostí ve výši 111 885 Kč. Dne 23. 1. 2013 stěžovatelka odstoupila od uvedené kupní smlouvy. Dne 25. 1. 2013 kupující projevila s odstoupením nesouhlas. Okresní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. 9. 2014 č. j. 98 C 16/2013-51 určil, že stěžovatelka je vlastnicí uvedených nemovitých věcí s tím, že závazek z kupní smlouvy zanikl odstoupením ze dne 23. 1. 2013 s účinky ex tunc. Uvedený rozsudek potvrdil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2015 č. j. 53 Co 41/2015-96, jenž dne 23. 2. 2016 nabyl právní moci. Dne 2. 11. 2016 stěžovatelka požádala Finanční úřad pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně") podle §37 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, o navrácení lhůty v předešlý stav, šlo-li o lhůtu k prominutí daně z převodu nemovitostí podle §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 357/1992 Sb.").
3. Správce daně žádost zamítl rozhodnutím ze dne 20. 12. 2016 č. j. 8562318/16/2009-70461-108466. Vedlejší účastník k odvolání stěžovatelky uvedené rozhodnutí správce daně změnil rozhodnutím ze dne 15. 8. 2017 č. j. 35244/17/5100-41456-712211 tak, že se řízení o žádosti zastavuje. Podle správních orgánů stěžovatelka podala žádost o navrácení lhůty v předešlý stav opožděně, neboť počátek tříleté lhůty k prominutí daně se podle §25 odst. 3 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. počítá ode dne vzniku právních účinků vkladu práva do katastru nemovitostí původního převodu, které ve věci stěžovatelky nastaly dne 2. 8. 2011. Počátek jednoroční tzv. objektivní lhůty k podání žádosti o navrácení lhůty v předešlý stav podle §37 odst. 4 zákona daňového řádu se pak počítá ode dne 3. 8. 2014; není přitom rozhodné, že probíhalo řízení o určení vlastnického práva stěžovatelky, neboť z něho vzešla rozhodnutí deklaratorní povahy bez právních účinků na odstoupení stěžovatelky od smlouvy.
4. Stěžovatelka brojila proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka správní žalobou, kterou městský soud zamítl rozsudkem ze dne 23. 7. 2020 č. j. 6 Af 55/2017-141 jako nedůvodnou. Městský soud potvrdil, že počátek běhu lhůty k prominutí daně se nepočítá od právní moci "civilních rozsudků", neboť jako rozhodnutí deklaratorní povahy nemají vliv na účinnost odstoupení od smlouvy, nýbrž od účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, jak se podává přímo z §25 odst. 3 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. Stěžovatelka měla v tříleté lhůtě pro úspěšné uplatnění prominutí daně 1) odstoupit od smlouvy a současně 2) požádat o prominutí daně; v dané lhůtě však toliko odstoupila od smlouvy. Ke dni 4. 8. 2015 proto uplynula i jednoroční tzv. objektivní lhůta k podání žádosti o navrácení lhůty podle §37 odst. 4 daňového řádu a žádost stěžovatelky byla opožděná.
5. Kasační stížnost stěžovatelky zamítl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem. Stěžovatelka ve tříleté lhůtě k prominutí daně podle §25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. sice odstoupila od smlouvy o převodu, který jinak podléhá daňové povinnosti, avšak o samotné prominutí daně nepožádala. Tento nepříznivý následek se snažila zvrátit žádostí o navrácení lhůty v předešlý stav; i tuto žádost však uplatnila opožděně. Nelze jí proto přisvědčit, že rozhodnutí soudu má právní účinky směrem k odstoupení od smlouvy; jde o jednostranné adresované právní jednání. Tvrdila-li stěžovatelka, že pří dřívějším podání žádosti o navrácení lhůty by správce daně žádost jako předčasnou zamítl, šlo o spekulaci. Ve věci se neuplatní přerušení lhůty podle §148 odst. 4 písm. b) daňového řádu, neboť se týká toliko lhůty pro stanovení daně; o tu přitom v nyní posuzované věci nejde. Šlo-li by o lhůtu ke stanovení daně, byl by to dokonce samostatný důvod pro zamítnutí žádosti o navrácení lhůty podle §37 odst. 4 písm. a) daňového řádu. Stěžovatelka sice oprávněně může nastalou procesní situaci vnímat jako nepříjemnou, má to být však ona, kdo ve světle zásady vigilantibus iura scripta sunt ponese následky svého pasivního přístupu, začala-li být směrem k prominutí daňových povinností procesně aktivní až potom, co byla v prodlení. Tvrdila-li stěžovatelka, že správce daně neoprávněně zadržuje přeplatek daně, Nejvyšší správní soud odkázal na rozsudek ze dne 24. 11. 2019 č. j. 7 Afs 448/2018-28, podle kterého i při odstoupení od smlouvy stěžovatelce vznikla daňová povinnost; tvrdost daně zmírňuje institut prominutí daně. Jeho uplatnitelnost je však legitimně omezena lhůtami.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že §25 odst. 3 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. je třeba vyložit tak, že lhůta k prominutí daně běží od "právních účinků shora uvedených rozsudků vkladem". Právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly až ke dni právní moci uvedených rozsudků, ve kterých obecné soudy v občanském soudním řízení rozhodly o oprávněnosti odstoupení od smlouvy. Kupující odmítala uznat oprávněnost odstoupení od smlouvy a jednala nadále jako vlastnice. Dále se stěžovatelka dovolává přerušení lhůty podle §148 odst. 4 písm. d) daňového řádu.
7. Neústavnost své procesní situace stěžovatelka spatřuje v tom, že je státu ponecháno plnění, ke kterému nemá nárok. Správce daně disponuje neoprávněně částkou 111 885 Kč, kterou stěžovatelka uhradila původně oprávněně jako daň z převodu nemovitosti; k převodu však ve svém důsledku nikdy nedošlo, neboť závazek z kupní smlouvy s účinky ex tunc zanikl odstoupením. Stěžovatelka dále odkazuje na principy ochrany práv nabytých v dobré víře, ochrany tzv. legitimního očekávání a jednoty právního řádu a tvrdí, že vyčkávala na pravomocné rozhodnutí soudů v její soukromoprávní věci. Je absurdní, že z téhož důvodu uplynula lhůta veřejnoprávní. Stěžovatelka se táže, proč zápis jejího práva do katastru nemovitostí nastal až po právní moci uvedených rozsudků obecných soudů, zatímco lhůta k prominutí daně mezitím uplynula. Podala-li by stěžovatelka žádost dříve, "byla by nejspíše zamítnuta pro předčasnost či neopodstatněnost ... ".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti ve svém důsledku dovolává zmírnění negativních následků spojených s uplynutím lhůty k prominutí daně z převodu nemovitosti. V tomto směru proto zaprvé tvrdí, že počátek dané lhůty má být počítán od okamžiku právní moci rozsudků, kterými obecné soudy rozhodly o vlastnickém právu k nemovitým věcem, které byly předmětem převodu. V uvedených rozhodnutích obecné soudy mimo jiného postavily najisto, že stěžovatelka od smlouvy o převodu odstoupila oprávněně. Předestřeným výkladem podústavního práva, jehož přehodnocování Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, se však správní soudy v předcházejícím řízení zabývaly dostatečně a na konkrétní námitky stěžovatelky adekvátně reagovaly. Jejich závěr založený na výkladu povahy odstoupení od smlouvy jako jednostranného adresovaného právního jednání a deklaratorní povahy daných rozhodnutí obecných soudů přitom je logický a odpovídá i všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání daných institutů; o exces, libovůli či svévoli nejde.
11. V dané situaci nelze eventuálně uvažovat ani o uplatnění interpretačního pravidla in dubio pro libertate, k němuž je prostor mimo jiným tehdy, nabízí-li se více srovnatelně přesvědčivých výkladových alternativ právního předpisu (viz bod 12 usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 563/20 či bod 23 usnesení ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2887/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Výklad zastávaný stěžovatelkou totiž naráží právě na skutečnost, že deklaratorní povaha dotčených rozsudků civilních soudů a na nich nezávislá právní existence právního jednání stěžovatelky brání tomu, aby od jejich právní moci byl počátek lhůty podle §25 odst. 3 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. počítán. Výklad zastávaný stěžovatelkou proto není srovnatelně přesvědčivou výkladovou alternativou.
12. Obdobné pak lze vztáhnout k tvrzení stěžovatelky o uplatnění přerušení lhůty podle §148 odst. 4 písm. d) daňového řádu. Uvedeným tvrzením se již náležitě zabýval Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku, ve kterém zdůraznil, že výklad zastávaný stěžovatelkou je doktrinálně nedůsledný a ve svém důsledku vnitřně rozporný. Rovněž v tomto směru proto výklad stěžovatelky nepředstavuje srovnatelně přesvědčivou výkladovou alternativu.
13. Kasační zásah Ústavního soudu neospravedlní ani tvrzení, že důsledkem uplynutí lhůty k prominutí daně je neoprávněné zadržování dříve uhrazené daně. Správní soudy již dříve srozumitelně, logicky, ústavně konformním způsobem a bez neústavních důsledků (srov. usnesení ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 188/20, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 448/2018 jako zjevně neopodstatněnou) dospěly k závěru, že nejde o zásah do vlastnického práva stěžovatelky. Stěžovatelka však proti uvedenému závěru žádné argumenty nepředkládá, a Ústavní soud nemá důvod jej jakkoli zpochybňovat.
14. Napadené rozhodnutí se konečně nezpronevěřuje ani principům ochrany práv nabytých v dobré víře, ochrany tzv. legitimního očekávání a jednoty právního řádu. Stěžovatelka sice pravdivě tvrdí, že pro zápis svého práva do katastru nemovitostí musela vyčkávat na právní moc uvedených soudních rozhodnutí. Nic to však nemění na skutečnosti, že §23 odst. 3 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. zřetelně operuje s právními účinky vkladu původně perfektního převodu nemovitých věcí, které nastaly již v roce 2011, nikoli případného "opětovného" vkladu práva stěžovatelky po odstoupení od smlouvy. Stěžovatelka proto neměla legitimní důvod na právní moc uvedených rozsudků vyčkávat. Rozhodné je, že stěžovatelka měla skutečnou možnost požádat o prominutí daně. Neučinila-li tak, šlo čistě o její procesní strategii. Není důvod negativní následky jednání stěžovatelky přenášet na orgány veřejné moci.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu