ECLI:CZ:US:2022:1.US.603.22.1
sp. zn. I. ÚS 603/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Kláry Márové, zastoupené Mgr. Daliborem Šlaufem, advokátem se sídlem Spálená 97/29, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021 č. j. 29 Co 310/2021-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, vydaného v řízení o zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 15 000,- Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou jí únikem osobních dat.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ve věci stěžovatelky proti žalované Internet Mall, a. s. (dále jen "žalovaná") rozhodl, že žalovaná je povinna stěžovatelce zaplatit částku 10 000 Kč s příslušným úrokem z prodlení, žalobu co do částky 5 000 Kč s úrokem z prodlení zamítl. Šlo o to, že na straně žalované došlo k úniku osobních dat stěžovatelky a dalších tisíců zákazníků žalované, což potvrdila žalovaná stěžovatelce e-mailem ze dne 27. 8. 2017. Tím došlo k zásahům do práva stěžovatelky na informační sebeurčení a vznikla jí nemajetková újma ve výši 15 000 Kč. Žalovaná byla navíc uznána rozhodnutím Úřadu pro ochranu osobních údajů vinnou ze spáchání přestupku pro porušení povinnosti správce osobních údajů podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen "zákon o ochraně osobních údajů"), a byla jí uložena pokuta. O náhradě nemajetkové újmy ve výši 10 000 Kč rozhodl obvodní soud s odkazem na jiné, skutkově shodné případy.
Odvolací soud změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu ohledně částky 10 000 Kč zamítl. Odvolací soud konstatoval, že ve věci rozhodl podle stavu ke dni vyhlášení tohoto rozsudku s tím, že Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") ve shora uvedené přestupkové věci rozsudkem ze dne 11. 11. 2021 č. j. 1 As 238/2021-33 zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ve skutkově shodné věci a rozhodnutí předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů. Rozsudek NSS spočívá na závěru, že zákon o ochraně osobních údajů nestanoví absolutní povinnost k ochraně osobních údajů a vznik odpovědnosti za uvedený přestupek neváže na vznik nepříznivého následku, ale na nepřijetí náležitých opatření za účelem zajištění bezpečnosti osobních údajů. K naplnění skutkové podstaty přestupku [§45 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně osobních údajů] v dané věci proto nedošlo. Nárok uplatněný stěžovatelkou z tohoto důvodu podle odvolacího soudu není po právu.
Stěžovatelka v souvislosti s tvrzením o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny namítá porušení §13 obč. zák. nesprávnou a neoprávněnou aplikaci rozsudku NSS ze dne 11. 11. 2021 č. j. 1 As 238/2021-33, nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a nepředvídatelnost postupu odvolacího soudu. V souvislosti s námitkou o porušení §13 obč. zák. stěžovatelka odkazuje na odmítnutí ústavní stížnosti žalované ve skutkově shodné věci usnesením sp. zn. II. ÚS 4015/19. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká nekonzistentnost rozhodování skutkově shodných případů před a po vydání rozsudku NSS ze dne 11. 11. 2021. V předmětné věci je navíc specifický postup odvolacího soudu v tom, že ten jednání o odvolání, nařízené na den 11. 11. 2021, odročil na 18. 11. 2021, což mělo pro stěžovatelku, s ohledem na rozsudek NSS ze dne 11. 11. 2021 zásadně nepříznivý vliv ve vztahu k výsledku odvolacího řízení. Takové jednání a rozhodování odvolacího soudu považuje stěžovatelka za nepředvídatelné. Odvolací soud aplikoval citovaný rozsudek NSS ze dne 11. 11. 2021, aniž by současně vzal v úvahu, že jím nebylo rozhodováno o vině či nevině žalované za přestupek, ani o tom, zda přijatá bezpečnostní opatření byla dostatečná, ale věc byla pouze vrácena správnímu orgánu k dalšímu řízení a rozhodování s jeho závazným právním názorem. Odvolací soud před rozhodnutím o odvolání nedal stěžovatelce možnost na rozsudek NSS reagovat, ani je neseznámil se změnou svého právního názoru.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ se však v předmětné věci nejedná.
I když stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá "nesprávnou a neoprávněnou aplikaci" rozsudku NSS ze dne 11. 11. 2021 v předmětné věci, k právním závěrům v něm obsaženým, jež jsou současně nosnými důvody napadeného rozsudku, žádné výhrady nevznáší.
Z obsahu rozsudku NSS ze dne 11. 11. 2021 je zřejmé, že při interpretaci §13 odst. 1 ve vztahu k §45 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně osobních údajů kasační soud navázal na svoji dřívější judikaturu v oblasti ochrany osobních údajů a příslušné směrnice ES, přičemž jasně a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nesouhlasí s výkladem výše označených ustanovení zákona o ochraně osobních údajů. Jeho závěry nelze proto považovat za svévolné. V případě aplikace jeho závěrů na předmětnou věc odvolacím soudem Ústavní soud připomíná, že tento soud rozhodl o změně rozhodnutí obvodního soudu ve smyslu §154 odst. 1 o. s. ř., tedy za situace, v níž došlo v průběhu řízení ke změně podstatných okolností pro rozhodnutí ve věci samé. V době rozhodování odvolacího soudu již bylo zrušeno rozhodnutí předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 21. 9. 2018, jímž byl zamítnut rozklad žalované proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 23. 5. 2018, kterým byla žalovaná uznána vinnou ze spáchání přestupku podle §45 odst. 1 písm. h) zákona o ochraně osobních údajů.
Ústavní soud připomíná, že uznává princip incidentní retrospektivy, tedy že obrat v rozhodovací činnosti dopadá na všechny případy, které ještě nejsou ukončeny (srov. např. sp. zn. I. ÚS 802/21, III. ÚS 3221/11 a II. ÚS 1955/15). Námitka stěžovatelky o možném porušení jejích procesních práv, spočívajících v nemožnosti se vyjádřit k citovanému rozsudku NSS ze dne 11. 11. 2021, je jen hypotetická, jestliže, jak sama uvádí, se nezúčastnila odročeného jednání nařízeného na den 18. 11. 2021.
Ústavní soud neshledal žádný rozpor napadeného rozsudku se závěry uvedenými v odmítavém usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4015/19, na něž stěžovatelka odkazuje, neboť důvodem odmítnutí byla skutečnost, že předmětná ústavní stížnost obsahovala pouhou polemiku s výkladem podústavního práva, která sama o sobě ústavněprávní roviny nedosahuje.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu