ECLI:CZ:US:2022:1.US.605.22.1
sp. zn. I. ÚS 605/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti státního podniku Povodí Labe, státní podnik, sídlem Víta Nejedlého 951/8, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2021 č. j. 13 Co 285/2021-422 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. července 2021 č. j. 24 C 378/2018-367, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti GIVERNY, a. s., sídlem náměstí 14. října, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, ve spojení s čl. 1, 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je oprávněný hospodařit s blíže určenými pozemky ve vlastnictví státu, na kterých se nachází vodní dílo (jez) z přelomu 19. a 20. století ve vlastnictví vedlejší účastnice. Stěžovatel se proto dne 14. 9. 2018 žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 11 400 Kč s příslušenstvím jako náhrady za strpění vodního díla na uvedených pozemcích s odkazem na §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů.
2. Obvodní soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem, neboť shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí. Obvodní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020 č. j. 22 Cdo 1499/2020-205. Z něj se podává, že obdobný nárok jako v nyní posuzované věci se neposoudí podle §59a vodního zákona (na který poukazuje stěžovatel), nýbrž podle §50 písm. c) téhož zákona. Pravidla vyplývající z uvedených ustanovení jsou ve vzájemném poměru speciality, jejich hypotéza se liší. Zatímco u §59a vodního zákona jde o všechna vodní díla vybudovaná před 1. 1. 2002, u §50 písm. c) téhož zákona jde toliko o vodní díla vybudovaná před týmž datem v korytě vodního toku. Tomu ostatně nasvědčuje i důvodová zpráva k zákonu, který do vodního zákona vložil stěžovatelem odkazované ustanovení. Ten, jehož vlastnické právo je omezeno podle §50 písm. c) vodního zákona, může požadovat náhradu přímo podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Stěžovatel proto měl možnost požadovat náhradu již od 1. 1. 2002 [od nabytí účinnosti §50 písm. c) vodního zákona], a jeho nárok je promlčený.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil napadeným rozsudkem. Městský soud zdůraznil, že v mezidobí Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2021 č. j. 22 Cdo 365/2021-662 a usnesení ze dne 25. 5. 2021 č. j. 22 Cdo 3753/2020-208 potvrdil závěry obvodním soudem odkazovaného rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1499/2020. V uvedených věcech uplatnily státní podniky založené zákonem č. 305/2000 Sb., o povodích, obdobně jako stěžovatel, právo na jednorázovou kompenzaci za zákonné věcné břemeno u vodních děl v korytu řeky. Závěry napadeného rozsudku obvodního soudu proto odpovídají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, a právo stěžovatele je promlčeno.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že námitka promlčení vedlejší účastnice není důvodná, poněvadž právo na jednorázovou kompenzaci se posoudí podle §59a vodního zákona, účinného až dne 1. 1. 2014. Ústavní soud sice odmítl ústavní stížnosti proti dvěma uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení ze dne 15. 9. 2021 sp. zn. I. ÚS 2070/21 a ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 2145/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), avšak nevypořádal se s níže předloženou argumentací. Stěžovatel zaprvé tvrdí, že jeho věc nelze odmítnout toliko jako tzv. bagatelní. Zdůrazňuje naplnění kvalitativní hlediska. To dovozuje zejména z existence množství obdobných sporů, jejichž souhrnná hodnota dosahuje jednotek milionů Kč. Konečně stěžovatel zpochybňuje samotný koncept tzv. bagatelnosti v řízení o ústavní stížnosti s tím, že nemá pozitivně-právní základ.
2. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že výklad zastávaný obecnými soudy odporuje požadavkům tzv. racionálního zákonodárce a jednotnosti a předvídatelnosti právního řádu. Stěžovatel trvá na tom, že ze samotného znění §50 písm. c) vodního zákona nevyplýval dostatečně nárok vlastníka na náhradu za omezení jeho vlastnického práva, neboť explicitně nezmiňuje právo na náhradu za omezení vlastnického práva. Veškerá ustanovení vodního zákona explicitně stanovující náhradu za omezení vlastnického práva by postrádala racionální smysl. Existence přímého nároku na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny se nadto zjišťuje ad hoc [srov. bod 16 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.)]. Vlastníkům však "samozřejmě teoreticky nic nebránilo vznést nárok" již dříve. Zatřetí stěžovatel tvrdí, že výklad zastávaný obecnými soudy zakládá nerovné postavení těch vlastníků, kteří vlastní pozemky "pod korytem", a těch ostatních. Začtvrté stěžovatel namítá vady odůvodnění napadených rozhodnutí; obecné soudy nezvážily proti sobě stojící zájmy vlastníků pozemků a vodních děl a nevypořádaly se s předestřenými argumenty řádně uplatněnými v řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení, že obecné soudy při výkladu a použití §50 písm. c) a §59a vodního zákona porušily ústavně zaručená práva stěžovatele. Jak sám stěžovatel zdůrazňuje, výklad uvedených ustanovení zastávaný obecnými soudy v nyní posuzované věci vychází z (již) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ke které se Ústavní soud vyjádřil (sub 5). Pro Ústavní soud bylo rozhodné, že závěry Nejvyššího soudu v odkazovaných rozhodnutích jsou řádně odůvodněné a z mezí ústavnosti nevybočují. Ústavní soud přitom vyšel zejména z předpokladu, že obecné soudy spolehlivě vyložily, proč tehdejší stěžovatelé (v obdobném postavení jako stěžovatel, viz sub 4) neuplatnili svá práva řádně a včas u soudu (srov. bod 6 in fine usnesení sp. zn. I. ÚS 2070/21).
3. Odůvodnění uvedených usnesení Ústavního soudu je adekvátní i námitkám stěžovatele v nyní posuzované věci. Především je třeba zdůraznit, že z ústavněprávních požadavků na řádné odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývá povinnost soudů reagovat výslovně na každou námitku účastníka řízení, nýbrž je jejich povinností předestřít takovou argumentaci, která svým celkovým významem vůči takovým námitkám obstojí. Pro Ústavní soud je i v nyní posuzované věci rozhodné, že Nejvyšší soud v ("pilotním") rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1499/2020 zohlednil vůli zákonodárce vyjádřenou v důvodové zprávě příslušného zákona; tím obecnými soudy odkazovaná rozhodovací praxe reaguje na námitky stěžovatele uvedené shora zadruhé.
4. K tomu lze toliko doplnit, že odkaz stěžovatele na bod 16 stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 je zavádějící. Stěžovatel mylně interpretuje jeho závěry, poněvadž v něm nejde, jako v nyní posuzované věci, o otázku, v jakém právním režimu lze právo na náhradu uplatnit, nýbrž o to, zda při každém konkrétním omezení vlastnického práva zákonem náleží náhrada. Na takových úvahách však napadená rozhodnutí založena nejsou, jelikož obecné soudy dovodily, že nárok stěžovatele, ať v konečném důsledku důvodný, či nikoli, je promlčen. Jde-li o námitky stěžovatele o nerovnosti v právech, stěžovatel chybně dovozuje ze svého procesního neúspěchu pro promlčení svého práva (zakázané) systémové odlišné zacházení. Nešlo o znevýhodnění; všechny subjekty měly možnost u soudu svoje právo uplatnit, což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti připouští. S ohledem na shora uvedené je nadbytečné se zabývat námitkami stěžovatele o "přesahu" jeho věci vylučující její tzv. bagatelnost (viz bod 22 usnesení ze dne 6. 10. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2078/20).
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu