ECLI:CZ:US:2022:1.US.65.22.1
sp. zn. I. ÚS 65/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Nenutilové, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti výrokům I. a III. rozsudků Nejvyššího správního soudu obou ze dne 4. 11. 2021 č. j. 1 Afs 216/2021-64 a č. j. 1 Afs 217/2021-58, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadenými výroky I. a III. obou v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále také jen "napadená rozhodnutí") byla zastavena řízení o kasačních stížnostech stěžovatelky a rozhodnuto o tom, že nemá právo na náhradu nákladů těchto řízení. V případě obou napadených rozhodnutí došlo k zastavení řízení z totožného důvodu, a to pro nezaplacení soudního poplatku. V obou napadených rozhodnutích je rovněž identicky uvedeno, že Nejvyšší správní soud vyzval usneseními ze dne 19. 7. 2021 stěžovatelku k zaplacení soudních poplatků za kasační stížnosti ve lhůtě 15 dnů a současně ji poučil o následcích případného nezaplacení soudních poplatků. Usnesení byla stěžovatelce, resp. jejímu zástupci, doručena dne 22. 7. 2021. Lhůta k zaplacení soudních poplatků uplynula dne 6. 8. 2021. Soud proto řízení o kasačních stížnostech podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §47 písm. c) s. ř. s. zastavil.
3. Stěžovatelka k oběma napadeným rozhodnutím shodně uvádí, že je spolupracující osobou, na kterou její manžel ve smyslu §13 zákona o daních z příjmů rozděloval své příjmy. V rámci daňového sporu o daních z příjmů z let 2012 a 2013 došlo k tomu, že Krajský soud v Ostravě spojil věc stěžovatelky s věcí jejího manžela, a o žalobách rozhodl jedním rozsudkem s jediným výrokem k daňovému období 2012 a jedním rozsudkem s jediným výrokem k daňovému období 2013. Z důvodu existence toliko jednoho (společného) výroku stěžovatelka se svým manželem podávala proti rozsudkům společnou kasační stížnost. Ohledně těchto společných kasačních stížností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podléhají soudnímu poplatku za každého stěžovatele zvlášť. S tímto závěrem stěžovatelka nesouhlasí. Z §4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích podle stěžovatelky vyplývá, že poplatkové povinnosti podléhá kasační stížnost a ta byla ve věci její a jejího manžela podána toliko jedna.
4. K tomu dále stěžovatelka namítá, že své soudní poplatky za řízení před krajským soudem platila ze stejného účtu, z jakého byly placeny soudní poplatky manžela. Ze stejného účtu pak byly placeny i soudní poplatky za dané kasační stížnosti. Stěžovatelka se ohrazuje proti tomu, že by zaplacené soudní poplatky byly manžela, a nikoliv její. Podle ní se Nejvyšší správní soud nemůže zcela svévolně rozhodovat, komu zaplacený soudní poplatek přiřadí a vzniknou-li pochybnosti, je povinen tyto v součinnosti s podateli kasační stížnosti odstranit.
II.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, že zaujímá specifický přístup k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v nyní posuzované věci, týkající se soudního poplatku ve výši 5 000 Kč. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky ústavní stížnost v podstatě vyloučena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009 či sp. zn. IV. ÚS 686/17 ze dne 27. 3. 2017). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud již dříve uvedl, že takový výklad nelze chápat jako odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 634/19 ze dne 18. 6. 2019 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1970/20 ze dne 3. 6. 2021).
8. Ústavní soud konstatuje, že závěr Nejvyššího správního soudu - podle kterého bylo třeba vybrat soudní poplatek za kasační stížnost jak u stěžovatelky, tak i jejího manžela - nepovažuje za extrémní, a tedy jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti ve shora naznačeném smyslu. Ústavní soud k tomu upozorňuje, že předmětem přezkumu před správními soudy byly různé platební výměry, kterými správce daně rozhodl jednak o daňových povinnostech stěžovatelky a jednak o daňových povinnostech jejího manžela. Ústavní soud neshledal, že by uvedeným postupem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení základních práv stěžovatelky. Na tom nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatelky na to, že podle §4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích poplatkové povinnosti podléhá kasační stížnost a v dané věci byla podána pouze jedna společná kasační stížnost. Ústavní soud konstatuje, že takový výklad §4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích, jakého se stěžovatelka tímto způsobem dovolává, by byl ryze formalistický.
9. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani dalšímu okruhu námitek stěžovatelky, podle kterých Nejvyšší správní soud zcela svévolně rozhodl, kterému z podatelů společné kasační stížnosti zaplacený soudní poplatek přiřadí, aniž by pochybnosti o tom odstranil. Za účelem posouzení těchto námitek si Ústavní soud vyžádal příslušné soudní spisy Nejvyššího správního soudu vedené pod sp. zn. 1 Afs 216/2021 a sp. zn. 1 Afs 217/2021, ze kterých zjistil následující.
10. V záznamu o složení soudního poplatku je obsažen výpis z účtu u příslušného peněžního ústavu, ve kterém je u došlé částky 5 000 Kč uvedeno jméno manžela stěžovatelky a jméno stěžovatelky se naopak v tomto dokumentu na žádném místě neobjevuje (list č. 15 ve spise sp. zn. 1 Afs 216/2021 a list č. 13 ve spise sp. zn. 1 Afs 217/2021). Nelze proto za zcela svévolný označit postup Nejvyššího správního soudu, který svým usnesením ze dne 19. 7. 2021 č. j. 1 Afs 216/2021-17 vyzval k zaplacení soudního poplatku pouze stěžovatelku, přičemž v odůvodnění konstatoval, že "již obdržel soudní poplatek od stěžovatele b) - (manžela stěžovatelky, pozn. Ústavního soudu), proto tímto usnesením vyzývá pouze stěžovatelku a) - (stěžovatelka, pozn. Ústavního soudu)". Z hlediska kontroly ústavnosti je podstatné, že stěžovatelka, navíc zastoupena advokátem, nemohla mít na základě této výzvy Nejvyššího správního soudu k zaplacení soudního poplatku pochybnosti o tom, že zaplacený soudní poplatek přidělil soud manželovi stěžovatelky s tím, že nezaplatí-li stěžovatelka soudní poplatek za svou kasační stížnost ve stanovené lhůtě, soud řízení o ní zastaví. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelka nejen že příslušný soudní poplatek nezaplatila, ale ve lhůtě k jeho zaplacení (ani později v řízení před Nejvyšším správním soudem) k závěru Nejvyššího správního soudu ohledně toho, že soudní poplatek dosud nezaplatila, žádné námitky nevznesla. Obdobně Nejvyšší správní soud postupoval i ve věci vedené pod sp. zn. 1 Afs 217/2021 a požadoval zaplacení soudního poplatku od stěžovatelky i jejího manžela, přičemž s ohledem na výše uvedený obsah záznamu o složení soudního poplatku považoval za zaplacený jen soudní poplatek manžela stěžovatelky.
11. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozsudky Nejvyššího správního soudu byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu