ECLI:CZ:US:2022:1.US.675.22.1
sp. zn. I. ÚS 675/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., t. č. v Ukrajině, Rozaliivka, Narodna 70, zastoupené JUDr. Zuzanou Šloufovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Prešovská 4, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 223/2021-288 ze dne 7. 12. 2021 a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město č. j. 99 P 226/2014-241 ze dne 6. 8. 2021, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - město, jako účastníků řízení, a) V. V. C., b) D. C., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výrokem I napadeného rozsudku Okresního soudu Plzeň - město (dále jen "nalézací soud") byla k návrhu vedlejšího účastníka a) jako otce [dále jen "otec"] uložena povinnost stěžovatelce jako matce přispívat na výživu dříve nezletilého vedlejšího účastníka b) [dále jen "dříve nezletilý"] částkou ve výši 1 200 Kč měsíčně s účinností od června 2018, vždy do každého 15. dne v měsíci předem k jeho rukám, a s účinností od právní moci rozsudku i se zákonnými úroky z prodlení platnými ke dni, v němž nastane prodlení s každou jednotlivou měsíční splátkou výživného, a to od 16. dne příslušného měsíce do zaplacení. Výrokem II tohoto rozsudku byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit nedoplatek na zvýšeném výživném pro dříve nezletilého za období od 1. 6. 2018 do 31. 7. 2021 ve výši 34 200 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 800 Kč splatných spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek při nezaplacení některé z nich. Výrokem III byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit úroky z prodlení z dlužného výživného za dobu tří let od zářijové splátky výživného v roce 2017 a zároveň bylo podmíněně rozhodnuto také o její povinnosti platit úroky z případně splatného a neuhrazeného stanoveného výživného v budoucnu. Výrokem IV bylo rozhodnuto, že tím se mění rozsudek nalézacího soudu č. j. 15 Nc 164/2013-27 ze dne 14. 1. 2014 a výrokem V, že žádný z účastníků, ani stát, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. K odvolání matky i otce byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I, III a IV potvrzen (výrok I) a ve výroku II změněn tak, že matka je povinna na nedoplatku výživného za dobu od
1. 6. 2018 do 30. 11. 2021 zaplatit 37 800 Kč (výrok II). Odvolací soud dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozsudků; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručené práva v čl. 11, čl. 32 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Podstatu námitek uplatněných stěžovatelkou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Zaprvé, obecné soudy se podle ní nedostatečně zabývaly změnou poměrů odůvodňujících zvýšení výživného a jejich závěry nejsou opřeny o žádné tvrzení ani provedený důkaz; nezabývaly se ani námitkou stěžovatelky, že na straně otce se jeho majetková situace zlepšila. Zadruhé, obecné soudy nesprávně zohlednily životní úroveň stěžovatelky, která je násobně nižší než životní úroveň otce; navýšením výživného poklesne navíc její současná životní úroveň, a tudíž i životní úroveň její nezletilé dcery, která s ní sdílí společnou domácnost. Zatřetí, obecné soudy při posuzování potenciálních příjmů stěžovatelky vyšly z měsíčního příjmu ve výši 11-12 tisíc Kč, avšak v rozporu s vyšetřovací zásadou se nepokusily zjistit situaci na Ukrajině a možnosti uplatnění stěžovatelky na tamějším trhu práce. Začtvrté, obecné soudy nepřihlédly k tomu, že stěžovatelka poskytuje bezplatně dříve nezletilému a jeho otci svůj spoluvlastnický podíl na bytě, ve kterém oba bydlí. Zapáté, obecné soudy rozhodly o úrocích z prodlení z dlužného výživného v rozporu se sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. 10. 2016, aniž by odůvodnily, proč tak učinily. Zašesté, obecné soudy nezohlednily, že péče o dříve nezletilého nemůže být ze strany stěžovatelky realizována výlučně proto, že jí v tom otec brání.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, jsou v zásadě věcí obecných soudů; o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. V nyní projednávané věci Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů takové vady neshledal.
7. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše zastává Ústavní soud velmi rezervovaný postoj. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Je věcí úvahy soudu, aby jasným a přezkoumatelným způsobem vymezil rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297)].
8. Nalézací soud vyložil, že dříve nezletilý je osobou vyžadující celodenní péči jiné osoby (trpí poruchou autistického spektra, těžkou mentální retardací, jeho duševní porucha je trvalá, léčebně neovlivnitelná); od poslední úpravy výživného uplynulo 7 let a po ukončení školní docházky v roce 2018 byla zvýšena jeho potřeba v souvislosti s jeho nároky na výživu, pořízením ošacení, hygienických potřeb a eventuálním pořizováním potřebných léků. Stěžovatelka se na potřebách dříve nezletilého nijak nepodílí a od 8. 6. 2017 na něj neplatí předchozí stanovené výživné, jež bylo po vzájemné dohodě rodičů stanoveno ve zcela symbolické výši 300 Kč měsíčně a které ani tehdy nemohlo v žádném případě pokrýt odůvodněné potřeby dříve nezletilého.
9. Současně se obecné soudy řádně zabývaly životní úrovní stěžovatelky a jejími příjmovými a majetkovými poměry; dospěly k závěru, že stěžovatelce, která je podle jejího tvrzení zcela bez příjmů, nebrání žádné zdravotní důvody v možnosti získání zaměstnání, navíc je vysokoškolského vzdělání a neprokázala, že by jí cokoli bránilo sehnat si zaměstnání jak na území České republiky, tak i na Ukrajině, kam se (vědoma si tamější situace na trhu práce) přestěhovala a kde vlastní rodinný dům s pozemkem. Dříve nezletilému nemůže být k tíži, že stěžovatelka nedosahuje žádných příjmů, ačkoli by jich dosahovat mohla. Vycházely-li obecné soudy z potenciálního měsíčního příjmu stěžovatelky ze zaměstnání minimálně ve výši 11 000 až 12 000 Kč (který je pod hranicí tuzemské minimální mzdy), nejde v žádném případě o nepřiměřenou úvahu.
10. K námitce stěžovatelky, že dříve nezletilý s otcem užívají bez náhrady její spoluvlastnický podíl na bytě, již obecné soudy uvedly, že případné nároky stěžovatelky z bezdůvodného obohacení vůči otci nemohou mít vliv na stanovení výživného pro dříve nezletilého. Jde-li o úroky z prodlení z dlužného výživného, nalézací soud rozhodl v souladu s ustanovením §921 odst. 2 občanského zákoníku, jež bylo do právního řádu vtěleno zákonem č. 460/2016 Sb. s účinností od 28. 2. 2017, a tedy po vydání sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012, s jehož závěry jsou podle stěžovatelky napadená rozhodnutí v rozporu. Namítá-li stěžovatelka, že jí otec brání ve styku a v péči o dříve nezletilého, nepovažuje Ústavní soud tuto námitku za relevantní ve vztahu ke stanovení výše výživného v nyní projednávané věci, tím spíše, přestěhovala-li se stěžovatelka ze své vůle z místa bydliště svého syna na území jiného státu.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu