ECLI:CZ:US:2022:1.US.680.22.1
sp. zn. I. ÚS 680/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Filipa Faryho, zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2022 č. j. 25 Cdo 385/2020-755, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. září 2019 č. j. 58 Co 245/2019-710 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. března 2019 č. j. 10 C 221/2010-664, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 15, sídlem Boloňská 478/1, Praha 15 - Horní Měcholupy, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 9. 8. 2007 č. j. 033008/07/OÚR/OÚR vydala územní souhlas, jímž mimo jiné povolila provedení terénních úprav na blíže určených pozemcích ve vlastnictví stěžovatele. Vedlejší účastnice později při místním šetření zjistila, že v těsné blízkosti sousedního pozemku stěžovatel provedl výkopy o hloubce až 5 metrů bez zabezpečení jejich stěn. Poněvadž stěžovatel prováděl výkopové práce, které ohrožovaly život a zdraví osob a přes nařízení úřadu neprovedl zabezpečovací práce, vedlejší účastnice rozhodnutím ze dne 25. 9. 2007 č. j. 035491/07/OV/JLa nařídila provést zabezpečovací práce třetí osobě. Následně se vedlejší účastnice u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhala po stěžovateli zaplacení 308 828,80 Kč jako náhrady za provedení zabezpečovacích prací.
2. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 282 291,80 Kč s příslušenstvím, ve zbylé části žalobu zamítl a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Podle obvodního soudu práce překročily vydaný územní souhlas, byly provedeny neodborně a ohrožovaly zdraví a životy osob na přilehlé ulici a sousedních pozemcích. Shledal, že rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 25. 9. 2007 nenabylo právní moci, neboť nebylo stěžovateli řádně doručeno. Přesto šlo nárok posoudit jako právo na náhradu účelně vynaložených nákladů při odvracení hrozící škody podle §419 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Povinností stěžovatele jako vlastníka pozemků bylo počínat si tak, aby při provádění výkopů nedošlo ke škodám (§415 občanského zákoníku), a hrozilo-li nebezpečí újmy, byl povinen přiměřeně zakročit (§417 odst. 1 téhož zákona), což neučinil. Škodu odvracela vedlejší účastnice a v rozsahu přiznané částky šlo o náklady účelně k tomu vynaložené.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. Městský soud zdůraznil, že obec je oprávněna k náhradě nákladů vynaložených při odvracení hrozící škody, neboť za takové situace nevykonává veřejnou moc (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 25 Cdo 4920/2008 a ze dne 28. 1. 2015 sp. zn. 25 Cdo 1859/2013). Námitka stěžovatele, že nárok vedlejší účastnice byl promlčený, poněvadž šlo o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nebyla důvodná. Nárok vedlejší účastnice neměl původ v bezdůvodném obohacení stěžovatele, nýbrž v závazkovém vztahu vedlejší účastnice a třetí osoby; nárok podle §419 občanského zákoníku je nárokem samostatným. Náklady vynaložené vedlejší účastnicí v řízení před soudem byly účelné, poněvadž sice jde o orgán veřejné moci, u něhož lze předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení, avšak v posuzované věci nešlo o běžnou činnost a posuzovaná problematika byla právně i skutkově složitá.
4. Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Stěžovatel v dovolání tvrdil, že nárok vedlejší účastnice měl být posouzen jako návrh na vydání bezdůvodného obohacení, poněvadž škoda hrozila pouze u jednoho sousedního pozemku, nikoli na přilehlé pozemní komunikaci. Podle Nejvyššího soudu šlo o námitky skutkové, přičemž dovolání neslouží k přehodnocování skutkového stavu.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice v průběhu řízení měnila skutková tvrzení, a došlo proto k jinému vymezení jejího nároku. Vedlejší účastnice původně svůj nárok odvozovala od existence svého rozhodnutí ze dne 25. 9. 2007, v průběhu řízení dospěly obecné soudy k závěru, že nenabylo právní moci a nárok posoudily podle §419 občanského zákoníku. Má však jít o nárok na vydání bezdůvodné obohacení, který již je promlčen. Obecné soudy proto nerespektovaly zásady posuzování tzv. totožnosti skutku v občanském soudním řízení [viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2551/16 (N 56/88 SbNU 793)]. Dále stěžovatel tvrdí, že zabezpečovací práce byly provedeny nepřiměřeně. Konečně stěžovatel nesouhlasí se svou povinností nahradit vedlejší účastnici náklady soudního řízení a poukazuje na to, že u statutárních měst a městských částí se předpokládá, že jejich náklady vynaložené v soudním řízení na odborné právní zastoupení nejsou vynaložené účelně [srov. nález ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365) a ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení, že nárok vedlejší účastnice je promlčený, neboť šlo o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a navíc v průběhu řízení před obecnými soudy změnila svá skutková tvrzení, k čemuž obecné soudy nepřihlédly. Jak se však podává z napadených rozhodnutí, závěr obecných soudů o tom, že rozhodnutí vedlejší účastnice ze dne 25. 9. 2007 nenabylo právní moci, neměl vliv na případný rozsah žalobních tvrzení vedlejší účastnice, nýbrž toliko na jejich právní kvalifikaci obecnými soudy.
3. Podle stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16, ve kterém se Ústavní soud zabýval ústavněprávními aspekty posouzení otázky tzv. totožnosti skutku, platí, že žalobce "nemusí vědět (nebo se může mýlit v tom), jaká skutková podstata je relevantní (v případě ‚konfliktu' právních norem), eventuálně jaké konkrétní skutečnosti jsou z hlediska příslušné skutkové podstaty relevantní (z důvodu ‚konfliktu' mezi abstraktním a konkrétním), nehledě na to, že soudem provedená kvalifikace se může v průběhu řízení v závislosti na výsledcích dokazování měnit, vyloučit nelze ani pochybení v právní kvalifikaci u soudu nižšího stupně, v důsledku čehož obecné soudy mohou ke ‚správné' právní kvalifikaci dospět až v průběhu řízení." Z uvedeného proto lze dovodit, že není ústavněprávně deficitní, změní-li obecné soudy v průběhu řízení právní kvalifikaci v žalobě vymezeného skutku. Taková situace nastala v nyní posuzované věci, a obecné soudy se proto v napadených rozhodnutích závěrům stěžovatelem odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 2551/16 nezpronevěřily.
4. Jde-li o námitky nesprávné právní kvalifikace nároku vedlejší účastnice a nepřiměřeně provedených zabezpečovacích prací, jde ve svém důsledku o tatáž tvrzení, která stěžovatel uplatnil již v řízení před obecnými soudy a se kterými se obecné soudy náležitě vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel ostatně svá tvrzení žádným způsobem nerozvíjí, nepřináší (relevantní) ústavněprávní argumenty. Naopak odůvodnění napadených rozhodnutí je srozumitelné, logické a vypořádává samotnou podstatu uplatněných námitek, tj. je ústavně konformní (srov. zejména body 11 a 12 napadeného rozsudku městského soudu), neboť z nich spolehlivě vyplývá, z jakého důvodu nelze uplatněný nárok považovat za nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a proč tudíž není promlčen, a zda a proč byl způsob provedení zabezpečovacích prací přiměřený. Uvedené závěry přitom jsou projevem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
5. Jde-li o námitky stěžovatele, týkající se jeho povinnosti hradit náklady soudního řízení, městský soud v napadeném rozsudku výslovně uvedl, že náklady vynaložené vedlejší účastnicí na odborné právní zastoupení považuje za účelně vynaložené pro složitost řešené problematiky. Jeho úvahy přitom odpovídají ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu. Podle ní totiž sice platí, že u subjektů, které, zjednodušeně řečeno, hospodaří s veřejnými prostředky (převážně orgány veřejné moci), lze s ohledem na jejich personální a materiální zabezpečení předpokládat, že náklady vynaložené v soudním řízení na odborné právní zastoupení nejsou účelně vynaložené, avšak mimo jiné za předpokladu, že nejde o problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. [viz bod 31 nálezu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 (N 229/75 SbNU 557)] či bod 15 nálezu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14 (N 62/81 SbNU 81)]. To se ostatně podává i ze stěžovatelem odkazovaných nálezů (srov. bod 24 nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 a bod 18 nálezu sp. zn. II. ÚS 2396/09). V nyní posuzované věci proto šlo o úvahy ústavně konformní.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu