ECLI:CZ:US:2022:1.US.705.22.1
sp. zn. I. ÚS 705/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Barbory Adamové, zastoupené Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. února 2022 č. j. 7 Co 194/2022-47, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Lukáše Adama, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se dne 4. 11. 2021 domáhala žalobou u Okresního soudu v Kladně proti vedlejšímu účastníkovi vypořádání společného jmění manželů. Jmenovaný soud usnesením ze dne 2. 12. 2021 č. j. 21 C 61/2021-18 vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Českých Budějovicích. Uvedené usnesení spolu s žalobou zaslal vedlejšímu účastníkovi. Dne 8. 12. 2021 vzala stěžovatelka žalobu zpět s tím, že žalobu omylem adresovala Okresnímu soudu v Kladně kvůli písařské chybě. Dne 21. 12. 2021 Okresnímu soudu v Kladně došlo vyrozumění právního zástupce vedlejšího účastníka o převzetí jeho právního zastoupení, dne 4. 1. 2022 vedlejší účastník zaslal jmenovanému soudu vyjádření k žalobě.
2. Okresní soud v Českých Budějovicích následně usnesením ze dne 11. 1. 2022 č. j. 17 C 17/2022-27 řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil a rozhodl, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejšího účastníka uvedené usnesení změnil napadeným usnesením tak, že stěžovatelka je povinna vedlejšímu účastníkovi zaplatit 70 954,40 Kč jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna vedlejšímu účastníkovi zaplatit 2 746,70 Kč jako náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle krajského soudu stěžovatelka procesně zavinila, že řízení ve věci samé bylo zastaveno (§146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), poněvadž vzala žalobu zpět z důvodu jejího podání u místně nepříslušného soudu. Náklady vedlejšího účastníka pak spočívaly ve dvou úkonech právní služby (převzetí právního zastoupení a vyjádření k žalobě). Stěžovatelka se k odvolání vedlejšího účastníka, které ji bylo v odvolacím řízení zasláno, nevyjádřila.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka nesouhlasí s povinností nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudem prvního stupně. Zdůrazňuje, že vedlejší účastník byl vyrozuměn o podané žalobě až potom, co vzala žalobu zpět. Obecné soudy přitom měly řízení zastavit neprodleně, což neučinily, a náklady vynaložené vedlejším účastníkem nejsou vynaložené účelně. Její zpětvzetí žaloby přitom mělo mít konstitutivní účinky, je-li jako žalobkyně "pánem sporu". Dále stěžovatelka tvrdí, že napadené usnesení je tzv. překvapivým rozhodnutím [s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004 sp. zn. I. ÚS 220/04 (N 129/34 SbNU 311)]. Krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně odlišně, aniž dal stěžovatelce možnost "seznámit se a vyjádřit se k neznámému (v té době) právnímu názoru odvolacího soudu." S ohledem na "správnost" usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích stěžovatelka neměla rozumný důvod vyjadřovat se k odvolání vedlejšího účastníka.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Ve věci stěžovatelky jde o problematiku nákladů řízení. K ní se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií řádně vedeného soudního řízení totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Problematika náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze pouze v situacích interpretace a aplikace zákonných ustanovení, v nichž je obsažen prvek svévole.
2. Taková situace v nyní posuzované věci nenastala. Úvahy krajského soudu v napadeném usnesení jsou přiměřeně odůvodněny a nelze jim upřít racionálně-logický základ. Pro Ústavní soud je rozhodné, že stěžovatelka nerozporuje, že k situaci místní nepříslušnosti došlo z její viny, a že nevzala-li by žalobu zpět, řízení by mohlo pokračovat u místně příslušného soudu, na což mohl vedlejší účastník při učinění daných procesních úkonů spoléhat. Za daných okolností není napadené rozhodnutí excesem a nejde ani o projev libovůle či svévole, jakkoli nemusí nutně být "správné" (ve smyslu zákonnosti), neboť o takové kritérium v řízení o ústavní stížnosti bez dalšího nejde.
3. Napadené rozhodnutí není ani tzv. překvapivým rozhodnutím. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu není nutné, aby účastníci řízení museli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vynese své rozhodnutí, nýbrž musí mít možnost účinně argumentovat ke všem skutečnostem, na jejichž řešení rozhodnutí soudu spočívá. Účastníkům řízení má být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať jde o otázky skutkové, či právní. Je třeba jim umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a aby mohli účinně uplatnit své argumenty; je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení [srov. nálezy ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99), ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 615/17 (N 148/86 SbNU 485) či ze dne 27. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 233/17 (N 34/88 SbNU 479)].
4. V nyní posuzované věci je rozhodné, že krajský soud vycházel při rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně z odvolání vedlejšího účastníka. Stěžovatelka přitom nepopírá, že odvolání vedlejšího účastníka jí bylo doručeno, poněvadž uvádí důvody, proč na něj nereagovala. Proto jí nebyla upřena možnost seznámit se s rozhodnými právními a skutkovými otázkami rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně, neboť měla možnost seznámit se s obsahem odvolacích námitek vedlejšího účastníka. Již z obsahu odvolání vedlejšího účastníka stěžovatelka mohla očekávat, o jaká skutková zjištění a jaké právní posouzení v odvolacím řízení půjde. Spoléhala-li na to, že tvrzení vedlejšího účastníka jsou nesprávná, a proto se k odvolání nevyjádřila, jde o projev její procesní strategie, nikoli o pochybení soudů v odvolacím řízení. Ze všech těchto důvodů neshledal Ústavní soud v napadeném usnesení krajského soudu žádné znaky neústavního pochybení.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu