ECLI:CZ:US:2022:1.US.732.22.1
sp. zn. I. ÚS 732/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Petra Kučery, soudního exekutora, sídlem nám. starosty Pavla 5, Kladno, zastoupeného Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem, sídlem Týnská 21, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2022 sp. zn. 20 Co 340/2021, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ladislava Maráka, zastoupeného Mgr. Lenkou Kolačkovskou, advokátkou, sídlem VI. ulice 175, Vinařice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel byl dne 1. září 2021 pověřen Okresním soudem v Kladně vedením exekuce k vymáhání pohledávky ve výši 2 733 091,50 Kč (vypořádání společného jmění manželů) proti vedlejšímu účastníkovi (v exekučním řízení v postavení povinného) na základě rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. února 2021 č. j. 8 C 12/2016-353 a opravného usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 14. července 2021 č. j. 8 C 12/2016-378. Dne 3. září 2021 vydal stěžovatel exekuční příkaz č. j. 150 EX 1374/21-23 k provedení exekuce prodejem nemovitých věcí a dne 8. září exekuční příkaz č. j. 150 EX 1374/21-27 k provedení exekuce prodejem movitých věcí a výzvu ke splnění vymáhané povinnosti č. j. 150 EX 1374/21-29. Dne 13. září 2021 byla stěžovateli doručena žádost vedlejšího účastníka o částečné zastavení exekuce a zrušení exekučního příkazu na předmětné nemovitosti z důvodu žádání hypotéky na vyplacení společného jmění manželů. Oprávněná informovala dne 23. září 2021 stěžovatele, že dne 22. září 2021 uhradil vedlejší účastník na její účet vymáhanou jistinu. Dne 14. října 2021 byl stěžovateli doručen návrh vedlejšího účastníka na zastavení exekuce z důvodu dobrovolného uhrazení vymáhané částky (22. září 2021) před datem doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti (27. září 2021). V návrhu mimo jiné uvedl, že již v červnu 2021 začal vyřizovat úvěr na zaplacení vymáhané částky, ale z důvodu chyb v identifikaci nemovitostí v rozsudku ze dne 18. února 2021 musel žádat Okresní soud v Kladně o vydání opravného usnesení; následně probíhalo řízení o zápis nemovitostí do katastru nemovitostí, aby mohly být zastaveny bance, a mohl tak čerpat úvěr k zaplacení vymáhané částky. Usnesením stěžovatele ze dne 19. října 2021 č. j. 150 EX 1374/21-44 byl zrušen exekuční příkaz na prodej nemovitých věcí. Dne 26. října 2021 sdělila oprávněná stěžovateli, že vedlejší účastník uhradil dne 17. října 2021 i její náklady na právní zastoupení. Náklady exekuce ve výši 250 155,40 Kč uhradil vedlejší účastník na účet stěžovatele dne 18. října 2021.
2. Usnesením stěžovatele ze dne 1. listopadu 2021 č. j. 150 EX 1374/21-48 byla exekuce zastavena a vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 250 155,40 Kč a náhradu nákladů oprávněné ve výši 19 860 Kč. Jelikož vedlejší účastník uhradil vymáhaný nárok, zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněné ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti, stanovil si stěžovatel odměnu ve výši 50% odměny podle §6 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, správce obchodního závodu, správce nemovité věci a plátce mzdy nebo jiného příjmu a o podmínkách pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou soudním exekutorem (exekutorský tarif), ve znění pozdějších předpisů, tj. ve výši 204 990 Kč. Zbytek částky nákladů exekuce tvořila náhrada paušálně určených hotových výdajů a daň z přidané hodnoty. Proti stanovené výši nákladů exekuce a nákladů oprávněné za právní zastoupení podal vedlejší účastník odvolání, v němž tvrdil, že vymáhanou povinnost splnil dobrovolně před doručením vyrozumění o zahájení exekuce a že základem pro určení odměny stěžovatele je proto nulová částka; upozornil také na nepřiměřenost prováděné exekuce, neboť exekucí byla postižena nejenom nemovitost, jejíž hodnota byla znaleckým posudkem stanovena na 6 500 000 Kč, ale i další nemovitosti.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo usnesení stěžovatele změněno tak, že výše nákladů exekuce činí 62 617,50 Kč. Krajský soud souhlasil se stěžovatelem, že vedlejší účastník plnil pod tlakem exekuce, i když písemnosti související se zahájením exekučního řízení mu byly doručeny nejdříve fikcí dne 24. září 2021; vedlejší účastník uhradil jistinu dne 22. září 2021 poté, co měl přinejmenším vědomost o vydaném exekučním příkazu postihujícím jeho nemovitý majetek, na nějž dne 13. září 2021 reagoval podáním návrhu na částečné zastavení exekuce. Aktivita vedlejšího účastníka byla podle Krajského soudu v Praze vynucena kroky vedoucími k postihu jeho nemovitého majetku, nejednalo se tak o situaci, kdy by plnil před tím, než se o zahájení exekuce dozvěděl, a na takové plnění nelze nahlížet jako na plnění dobrovolné. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018 sp. zn. 20 Cdo 3401/2017 však Krajský soud v Praze dospěl k závěru, že odměna stěžovatele ve výši 204 990 Kč je s ohledem na okolnosti exekučního řízení nepřiměřená, a po zjištění rozsahu činnosti stěžovatele dospěl k závěru, že dané okolnosti odůvodňují přiznání nižší odměny, a to v částce 50 000 Kč, určené jako přiměřené volnou úvahou soudu. Krajský soud v Praze vycházel z toho, že činnost stěžovatele spočívala v lustracích vedlejšího účastníka za účelem zjištění postižitelného majetku, ve vyhotovení a administrativním zpracování řady dokumentů a uskutečnila se zejména v krátkém období od 3. do 8. září 2021.
II. Obsah ústavní stížnosti
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
5. Stěžovatel především namítá, že Krajský soud v Praze neshledal snížení odměny stěžovateli na 50 % v souladu s exekutorským tarifem za dostatečně proporcionální, aniž však přesvědčivě vysvětlil, jak dospěl k vlastní proporcionalitě v podobě snížení odměny na jím určenou částku. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2019 sp. zn. I. ÚS 3520/18, z něhož plyne, že znění ustanovení §46 odst. 6 exekučního řádu a §11 odst. 1 písm. a) exekutorského tarifu nepředpokládá jiné podmínky, než včasné splnění vymáhaného nároku, uhrazení zálohy na snížené náklady exekuce a na náklady oprávněného. Podle názoru stěžovatele je napadené rozhodnutí překročením pravomoci soudu, rozhodnutí o snížení odměny je neurčité a není z něj patrné, podle jakého klíče byla učena odměna ve výši 50 000 Kč. Stěžovatel upozornil, že v dané věci se nejednalo o vymožení bagatelní částky a že provedl 120 součinností a vydal dva exekuční příkazy.
6. Stěžovatel zpochybňuje opodstatněnost závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3401/2017 a odkazuje na posouzení dopadů výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2022 sp. zn. I. ÚS 2353/21. Tvrdí, že odměna stěžovatele ve výši 204 990 Kč není faktickou sankcí vůči povinnému, není nepřiměřeně přísná nebo dokonce likvidační a nepředstavuje pro stěžovatele nepřiměřený zdroj zisku.
7. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že nejsou dopředu známa žádná kritéria, dle nichž by bylo možné usuzovat na další snižování odměny, resp. neexistuje žádný způsob výpočtu, na jehož základě by bylo možné předvídat, o kolik může být odměna snížena nad rámec §11 odst. 1 exekutorského tarifu. Rozhodnutí o stanovení odměny ve výši 50 000 Kč je projevem volné úvahy soudu, což podle stěžovatele představuje riziko odlišného rozhodování o odměnách exekutorů různými soudy, navíc v situaci, kdy v řízení není přípustný opravný prostředek ani dovolání, což vylučuje sjednocování judikatury a předvídatelnost soudních rozhodnutí.
III. Vyjádření účastníka řízení
8. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti opětovně citoval část odůvodnění z výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3401/2017 a dodal, že v posuzované věci nebylo naplněno ustanovení §11 odst. 1 písm. a) exekutorského tarifu, neboť povinný splnil vymáhanou povinnost ještě před tím, než mu byla doručena výzva ke splnění vymáhané povinnosti. Přihlédl však k tomu, že se povinný dozvěděl o podaném návrhu na exekuci a že soudní exekutor již činí kroky k vymožení povinnosti, přičemž odměnu ve výši 50 000 Kč považoval za přiměřenou uskutečněné činnosti soudního exekutora do doby vydání výzvy ke splnění vymáhané povinnosti.
III. Vyjádření vedlejšího účastníka řízení
9. Ve svém vyjádření upozornil vedlejší účastník na skutečnost, že podle rozsudku Okresního soudu v Kladně byl povinen zaplatit oprávněné vymáhanou částku do čtyř měsíců od právní moci rozsudku. Při vyřizování úvěru na zaplacení vymáhané částky byl bankami upozorněn na chybnou identifikaci nemovitostí, které měly sloužit k zajištění úvěru. Proto požádal o vydání opravného usnesení a následně řešil zápis nemovitostí do svého výlučného vlastnictví, aby mohly být jako zástava poskytnuty bance. Vedlejší účastník se dle svého vyjádření nikdy nevyhýbal zaplacení vymáhané částky a dobrovolně ji zaplatil dne 22. září 2021, před doručením vyrozumění; dále upozornil na nepřiměřenost prováděné exekuce.
IV. Replika stěžovatele
10. Stěžovatel trvá na tom, že povinný plnil až na základě jeho činnosti, jelikož teprve poté, co se dozvěděl o zápisu exekučního řízení do katastru nemovitostí (7. září 2021), podal návrh na zastavení exekuce (13. září 2021), zaplatil vymáhanou částku (22. září 2021) a náklady (18. října 2021). Stěžovatel shledává logický rozpor v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jelikož Krajský soud v Praze poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 2021 sp. zn. III. ÚS 2038/21, nicméně ani sníženou odměnu stěžovateli nepřiznal, to vše za situace, kdy stěžovatel provedl vše řádně a včas. Takový postup Krajského soudu v Praze je podle stěžovatele v rozporu s §3 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, neboť exekutor vykonává exekuční a jinou činnost za úplatu.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
VI. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým obecným soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci a nepřísluší mu zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
13. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť tuto otázku nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení, včetně nákladů exekučního řízení, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze základních zákonných procesních pravidel.
14. K nálezu sp. zn. I. ÚS 2353/21, kterým argumentuje stěžovatel, Ústavní soud poznamenává, že v něm posuzoval situaci, kdy se povinná snažila o maximální oddálení uspokojení pohledávky oprávněného (odst. 35 zmíněného nálezu) a uhradila dlužnou částku a náklady řízení až ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti. Podobně i ve věci rozhodnuté usnesením sp. zn. III. ÚS 2038/21 bylo exekuční řízení zahájeno po uplynutí doby více než dvou měsíců od vykonatelnosti exekučního titulu. V nyní posuzovaném případě plnil povinný před tím, než mu byla výzva ke splnění vymáhané povinnosti doručena. Ze spisu Okresního soudu v Kladně se podává, že rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 18. února 2021 v části týkající se povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit vymáhanou částku byl vykonatelný dne 27. července 2021, nicméně na popud vedlejšího účastníka muselo být dne 14. července 2021 vydáno opravné usnesení, které nabylo právní moci 7. srpna 2021. Teprve poté mohl vedlejší účastník dokončit kroky k získání peněžních prostředků a splnění své povinnosti. Na rozdíl od výše zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu, na která odkazuje stěžovatel, ze spisu nevyplývá, že by se vedlejší účastník splnění své povinnosti vyhýbal.
15. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2353/21 případný korektiv odměny exekutora nevyloučil (odst. 34). V usnesení ze dne 30. listopadu 2021 sp. zn. IV. ÚS 3005/21 uvedl, že úvaha obecného soudu o snížení odměny soudního exekutora podle složitosti a namáhavosti exekuční činnosti v obecné rovině odpovídá ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Jde-li o samotné posouzení složitosti, odpovědnosti a namáhavosti činnosti soudního exekutora v exekučním řízení, tak taková úvaha náleží zásadně obecným soudům.
16. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze netrpí znaky libovůle, neboť v souladu s obsahem exekučního spisu zohledňuje uskutečněnou činnost stěžovatele.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu