ECLI:CZ:US:2022:1.US.750.22.1
sp. zn. I. ÚS 750/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky SuperCom Ltd, se sídlem v Izraeli, 4672514 Herzliya, Arie Shenkar Street 1, zastoupené Mgr. Radovanem Kubáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 48/2022-74 ze dne 16. 2. 2022 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 33 Nc 2384/2021-67 ze dne 3. 2. 2022 a č. j. 33 Nc 2384/2021-49 ze dne 6. 1. 2022, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Probační a mediační služby, se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 995/1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") č. j. 33 Nc 2384/2021-9 ze dne 1. 11. 2021 bylo k návrhu stěžovatelky vydáno předběžné opatření, kterým byla vedlejší účastnici uložena povinnost zdržet se uspokojování ve výroku popsaných nároků z bankovních záruk v celkové výši 15 000 000 Kč. Dotčené izraelské bance byla současně uložena povinnost neprovádět takové platby k žádosti vedlejší účastnice, a to až do pravomocného skončení řízení o věci samé, které bylo stěžovatelce tím samým usnesením uloženo zahájit ve lhůtě 30 dnů.
2. Nalézací soud nařízené předběžné opatření za několik dnů k návrhu vedlejší účastnice usnesením č. j. 33 Nc 2384/2021-22 ze dne 9. 11. 2021 zrušil. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ovšem uvedené usnesení změnil tak, že se návrh vedlejší účastnice na zrušení předběžného opatření zamítá. Z jeho usnesení č. j. 17 Co 374/2021-38 ze dne 9. 12. 2021 je patrno, že návrh vedlejší účastnice není odůvodněn ani tak změnou okolností ve smyslu §77 odst. 2 občanského soudního řádu (též "o. s. ř."), jako spíše argumentací vhodnou pro podání opravného prostředku, jehož nevyužití nelze takto obcházet.
3. Vedlejší účastnice poté podala odvolání spolu s žádostí o prominutí zmeškání zákonné lhůty, které bylo vyhověno; nalézací soud tak učinil s odkazem na existenci usnesení č. j. 33 Nc 2384/2021-22 (viz bod 2 výše), které v ní v době ještě běžící odvolací lhůty vyvolalo dobrou víru, že podání odvolání nebude třeba. Proti uvedenému se stěžovatelka bránila, jak plyne z přiložených usnesení asistenta soudce nalézacího soudu č. j. 33 Nc 2384/2021-49 ze dne 6. 1. 2022 a usnesení nalézacího soudu č. j. 33 Nc 2384/2021-67 ze dne 3. 2. 2022, leč neúspěšně.
4. Následně tedy proběhlo odvolací řízení a odvolací soud změnil napadeným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítl.
5. Včasnou a přípustnou ústavní stížností, k níž připojuje návrh na odklad vykonatelnosti, se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá explicitně pouze zrušení posledně uvedeného usnesení odvolacího soudu. S ohledem na obsah její argumentace, přílohy podání i na splnění dalších zákonných podmínek řízení před Ústavním soudem (viz dále) byla v mezích možností Ústavního soudu přezkumu podrobena i usnesení nalézacího soudu uvedená v bodě 3 tohoto rozhodnutí.
6. Ústavní stížnost odůvodňuje stěžovatelka zejména porušením čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Při vědomí omezenosti ústavněprávního přezkumu rozhodování o předběžných opatřeních stěžovatelka akcentuje zásadní význam a dopad napadeného rozhodnutí do jejích majetkových poměrů a namítá konkrétní porušení svých procesních práv. Svými návrhy se stěžovatelka pouze brání protiprávnímu a zneužívajícímu postupu vedlejší účastnice, která neoprávněně a účelově uplatňuje proti stěžovatelce smluvní pokuty a nárok na náhradu škody ve výši přesahující 33 milionů Kč.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak si je stěžovatelka vědoma, Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která se práv a povinností účastníků nedotýkají konečným způsobem a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 52/13 ze dne 8. 8. 2013 (N 144/70 SbNU 347), na který sama odkazuje]. Při tzv. omezenému testu ústavnosti zkoumá pouze, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 802/19 ze dne 4. 6. 2019 (N 106/94 SbNU 297), bod 14; nález sp. zn. II. ÚS 3524/19 ze dne 17. 12. 2019, bod 13; nález sp. zn. III. ÚS 4072/17 ze dne 5. 11. 2018 (N 178/91 SbNU 217), bod 18]. Dalším možným důvodem pro zrušení rozhodnutí o předběžném opatření je "flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu" (rovněž odkazovaný nález sp. zn. III. ÚS 1121/20 ze dne 11. 8. 2020, bod 13).
9. V žádném z uvedených ohledů ovšem Ústavní soud v projednávané věci pochybení neshledal. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí nalézacího soudu v mezích zákona, skutkový stav zůstal mezi účastníky nesporný; spornou byla otázka výkladu vzájemných smluvních závazků. Zatímco nalézací soud se přiklonil k výkladové verzi stěžovatelky (jak lze zřejmě dovodit při absenci odůvodnění s odkazem na §169 odst. 2 o. s. ř., což mu vytkl odvolací soud), odvolací soud dospěl k vlastním (srozumitelně odůvodněným) právním závěrům, na základě kterých neshledal potřebu vydání předběžného opatření za osvědčenou.
10. V zásadě jedinou výtkou stěžovatelky vůči rozhodnutí odvolacího soudu je nesouhlas s prominutím zmeškání odvolací lhůty, kterého se ovšem vedlejší účastnici dostalo z rozhodnutí nalézacího soudu, uvedených v bodě 3 usnesení. Jak Ústavní soud naznačil výše, ačkoli tato usnesení stěžovatelka výslovně nenapadá, v pochybnostech a vzhledem k evidentně zachované lhůtě (pozdější usnesení bylo vydáno teprve dne 3. 2. 2022) Ústavní soud přistoupil rovněž k jejich přezkumu (k přípustnosti srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3647/18 ze dne 27. 11. 2018 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 4017/16 ze dne 7. 3. 2017; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Jinak by stěžovatelčina argumentace byla mimoběžná s předmětem řízení, neboť případná kasace napadeného usnesení odvolacího soudu by na prominutí zmeškané lhůty neměla vliv.
11. Odvolací soud totiž nepochybil ve svém závěru, že není jeho věcí toto procesní rozhodnutí nalézacího soudu přezkoumávat [srov. §202 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Odkazem na §218a občanského soudního řádu, z něhož dovozuje opak, stěžovatelka pomíjí, že jeho předpoklad ("Nerozhodl-li předseda senátu soudu prvního stupně podle §208 odst. 1, ačkoli odvolání bylo podáno opožděně, ...") nebyl ve věci splněn. Nalézací soud sice skutečně nerozhodl podle §208 odst. 1 o. s. ř., ačkoli odvolání bylo podáno opožděně (potud by se hypotéza odkazovaného §218a o. s. ř. mohla zdát naplněna), učinil tak ovšem nikoli z opomenutí či nesprávného posouzení včasnosti (o opožděnosti podaného odvolání nebylo sporu), nýbrž právě pro prominutí zmeškání lhůty, jak mu umožňuje §204 ve spojení s §58 občanského soudního řádu. Ustanovení proto nemohlo být aplikováno; odvolací soud zkrátka nemá zákonný instrument, jak prominutí zmeškané lhůty nalézacím soudem zvrátit.
12. Důvodnost stěžovatelčiny argumentace nelze dovozovat ani z vyjádření odvolacího soudu v usnesení č. j. 17 Co 374/2021-38, kterým byl zamítnut návrh na zrušení předběžného opatření a v němž odvolací soud uvedl, že vedlejší účastnice použila ke své obraně nesprávný právní prostředek. Zaprvé tím nečiní úvahu, zda by počínání vedlejší účastnice posoudil jako (ne)omluvitelné, a zadruhé tak nečiní právě proto, že není v jeho kompetenci danou otázku posoudit, jak plyne z příslušných ustanovení občanského soudního řádu.
13. Ústavní soud přitom nepřehlíží, že nebylo-li by nalézacím soudem zmeškání lhůty k podání odvolání prominuto, zůstalo by stěžovatelkou požadované předběžné opatření v účinnosti, proto může pochopitelně dané rozhodnutí vnímat jako citelný zásah do svých práv, jimž má být poskytována soudní ochrana. Uplatnění této pravomoci skutečně vybočuje z obecného principu rovnosti zbraní zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny. Jde ovšem o vybočení zákonné (§58 odst. 1 o. s. ř.), a tedy - je-li správně aplikováno - dovolené a možné (srov. čl. 36 odst. 4 Listiny).
14. Jde-li o důvody, které nalézací soud k prominutí zmeškané odvolací lhůty vedly, Ústavní soud již v minulosti avizoval, že posouzení konkrétních okolností případu a učinění závěru, zda byl nebo nebyl omluvitelný důvod dán, je primárně úkolem obecných soudů; sám se proto omezuje na posouzení, zda rozhodování obecného soudu o tom, byl-li u účastníka dán (ne)omluvitelný důvod, nevykazuje extrémní aplikační či interpretační pochybení dosahující ústavní roviny [srov. body 33 a 34 nálezu sp. zn. I. ÚS 1591/19 ze dne 7. 10. 2019 (N 169/96 SbNU 173) či usnesení sp. zn. II. ÚS 3647/18 ze dne 27. 11. 2018; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V projednávané věci ovšem nic podobného neshledal.
15. Nalézací soud prominul vedlejší účastnici odvolací lhůtu s odkazem na existenci usnesení č. j. 33 Nc 2384/2021-22 (viz bod 2 výše), které v ní v době ještě běžící odvolací lhůty vyvolalo dobrou víru (víru v to, že "soud zná právo"), že podání odvolání nebude třeba. Z pohledu Ústavního soudu jde o důvod srozumitelný, který nebudí dojem svévole či nepřípustného stranění jednomu z účastníků.
16. Namítá-li stěžovatelka, že se nalézací soud závěrem o existenci omluvitelného důvodu na straně vedlejší účastnice odchýlil od ustálené soudní praxe, aniž by svůj rozdílný postup dostatečně odůvodnil, neuvádí současně žádný skutkově podobný případ, v němž by bylo rozhodnuto jinak. Svévoli rozhodujícího soudu přitom není důvod bez dalšího spatřovat v tom, že omluvitelnost důvodu zmeškání zákonné lhůty k procesnímu úkonu spočívá v jiných (třeba i skutkově nových) než v praxi se obvykle vyskytujících okolnostech na straně meškajícího účastníka (typicky náhlé vážné zdravotní obtíže účastníka či jeho zástupce, živelná pohroma apod.).
17. Stejně tak neobstojí argumentace stěžovatelky, kterou se snaží zpochybnit validitu rozhodnutí nalézacího soudu, bylo-li učiněno "pouze" asistentem soudce. Dotčené rozhodnutí asistenta, kterým byla odvolací lhůta nejprve prominuta, bylo následně k námitkám stěžovatelky potvrzeno samotnou soudkyní; zárukám spravedlivosti řízení tak bylo i ve světle judikatury Ústavního soudu učiněno zadost [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 31/10 ze dne 22. 5. 2013 (N 90/69 SbNU 405; 224/2013 Sb.) a obecná východiska nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/18 ze dne 30. 7. 2019 (N 141/95 SbNU 213; 232/2019 Sb.)].
18. Jelikož Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky o nepřezkoumatelnosti a svévoli závěrů obecných soudů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti, který sdílí osud ústavní stížnosti, Ústavní soud s ohledem na okamžité vyřízení věci samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu