ECLI:CZ:US:2022:1.US.776.22.1
sp. zn. I. ÚS 776/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. Věznice Bělušice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, sídlem Kostelní 172, Štětí, proti postupu Okresního soudu v Lounech ve věci sp. zn. 15 T 133/2018, za účasti Okresního soudu v Lounech, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. 3. 2022, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že opatřením Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") ze dne 9. 2. 2022 č. j. 15 T 133/2018-1138 byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zakázal okresnímu soudu pokračovat v porušování uvedených základních práv a svobod stěžovatele a uložil okresnímu soudu rozhodnout o žádosti stěžovatele o započítání vazby a trestu "řádným procesním způsobem".
2. Rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 15 T 133/2018-825, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2019 č. j. 4 To 50/2019-933, byl stěžovatel pravomocně uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl stěžovatel zařazen do věznice s ostrahou (podrobnosti jsou Ústavnímu soudu známy z jeho rozhodovací činnosti, viz spis sp. zn. I. ÚS 1868/20). V současné době stěžovatel vykonává trest odnětí svobody ve Věznici Bělušice. Dne 5. 2. 2022 adresoval stěžovatel okresnímu soudu prostřednictvím svého právního zástupce žádost, aby byla na trest odnětí svobody ve výše uvedené trestní věci započtena vazba, která byla stěžovateli nařízena Okresním soudem v Litoměřicích v jiné trestní věci vedené pod sp. zn. 0 Nt 541/2008. Na tuto žádost reagoval okresní soud dopisem ze dne 9. 2. 2022 č. j. 15 T 133/2018-1138, v němž sdělil, že započítání vazby nelze provést, neboť ve věci sp. zn. 15 T 133/2018 stěžovatel nebyl ve vazbě ani jinak omezen na osobní svobodě a nebyl mu uložen ani souhrnný trest vážící se k jiné trestní věci, v níž by případně ve vazbě byl; dopis podepsala soudní tajemnice příslušného soudního oddělení okresního soudu. Okresní soud rovněž uvedl, že podle výsledků lustrace byl stěžovatel u okresního soudu ve vazbě pouze ve věci sp. zn. 4 T 9/2012, tato vazba mu však následně byla započtena na trest odnětí svobody uložený v tomto dřívějším řízení. Na dopis reagoval právní zástupce stěžovatele dne 24. 2. 2022 žádostí, aby okresní soud své závěry vyjádřil ve formě usnesení podle §334 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že na jeho výzvu k vydání usnesení dle §334 trestního řádu do dnešního dne nereagoval. Byť si je stěžovatel vědom, že žádá o započtení vazby nařízené v jiné trestní věci a jiným obecným soudem, argumentuje, že tato vazba nebyla nikdy započtena na trest odnětí svobody, neboť předmětné trestní řízení vedené Okresním soudem v Litoměřicích vyústilo ve zproštění viny. Za vzetí do vazby nebyl ani finančně odškodněn dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Argumentuje, že ideálním způsobem kompenzace vazby je její započtení na trest odnětí svobody, a v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 4284/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2008 sp. zn. IV ÚS 1624/08 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2310/2012. Stěžovatel se dožaduje, aby okresní soud o jeho žádosti rozhodl formou usnesení dle §334 trestního řádu.
II.
Přípustnost ústavní stížnosti
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, jež měla být porušena pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci. Pojem "jiného zásahu orgánu veřejné moci" do ústavně zaručených základních práv a svobod je přitom nutno chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok orgánu veřejné moci vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde dotčenému jednotlivci právní řád poskytuje procesní prostředky, prostřednictvím nichž se může proti takovému zásahu bránit [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Jinými slovy, i v případě, kdy stěžovatel svou ústavní stížností brojí proti takovému zásahu orgánu veřejné moci, musí dostát výše zmíněnému požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Z obsahu návrhu - jakož i z petitu ústavní stížnosti - vyplývá, že stěžovatel brojí proti vyřízení žádosti o započtení vazby formou sdělení ze dne 9. 2. 2022 č. j. 15 T 133/2018-1138 a domáhá se vydání rozhodnutí podle §334 trestního řádu. Ústavní soud proto vyložil obsah ústavní stížnosti tak, že míří proti nečinnosti okresního soudu.
7. V případech, kdy je zásah orgánu veřejné moci spatřován v průtazích či nečinnosti v řízení před soudem, Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu na předcházející využití postupu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), jenž zakotvuje institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu [viz např. nález ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 180/04 (N 112/34 SbNU 157), usnesení ze dne 16. 10. 2006 sp. zn. III. ÚS 246/06, usnesení ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 492/15 a mnohá další]. Nevyčerpá-li stěžovatel tento prostředek ochrany svých práv, je jeho ústavní stížnost nepřípustná.
8. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že stěžovatel využil procesní prostředek podle §174a zákona o soudech a soudcích. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
9. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nezbytné vyzývat stěžovatele k odstranění vad přiložené plné moci, která nebyla plně v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť byla formulována obecně a podepsána dříve, než došlo k tvrzenému zásahu orgánu veřejné moci, proti kterému ústavní stížnost směřuje [viz usnesení ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U39/24 SbNU 557)].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj