ECLI:CZ:US:2022:1.US.802.22.1
sp. zn. I. ÚS 802/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Natálie Jeřábkové, zastoupené JUDr. Martinem Tomkem, advokátem, sídlem Tyršova 590, Jemnice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. března 2022 č. j. 37 Co 297/2021-72 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. října 2021 č. j. 6 C 139/2021-33, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a Moniky Pánkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelka se žalobou u Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") domáhala proti vedlejší účastnici (dál jen "matka") zvýšení výživného s odůvodněním, že dne 18. 6. 2021 ukončila studium na Střední škole X a získala výuční list v oboru kuchař - číšník. Poté nastoupila na Střední soukromou školu Y, na dvouleté studium se zaměřením na design interiérů zakončené maturitní zkouškou, zároveň se jí zhoršil zrak a začala navštěvovat kurz autoškoly, čímž došlo ke zvýšení jejích nákladů.
3. Okresní soud v záhlaví specifikovaným rozsudkem žalobu stěžovatelky na zvýšení výživného od 1. 9. 2018 na částku 4 000 Kč a od 1. 7. 2021 na částku 6 000 Kč zamítl (výrok I.), s účinností ode dne 18. 6. 2021 vyživovací povinnost matky ke stěžovatelce zrušil (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). K výroku o zrušení vyživovací povinnosti (výrok II.) uvedl, že zohlednil, že stěžovatelka dne 18. 6. 2021 získala výuční list v oboru kuchař - číšník, čímž došlo k ukončení přípravy na její budoucí povolání a získání schopnosti samostatně se vlastní prací živit. Ohledně studia na Střední soukromé škole Y, se zaměřením na design interiérů okresní soud shledal, že mezi tímto studiem a profesí, na kterou již byla stěžovatelka připravena, není žádná přímá návaznost, díky které by se stěžovatelka v dané oblasti na trhu práce uplatnila lépe, resp. by si zvýšila již získanou kvalifikaci. Rovněž okresní soud dodal, že stěžovatelka se vůči matce chovala v rozporu s dobrými mravy, proto jí nárok na výživné nenáleží.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku II. potvrdil s tím, že vyživovací povinnost zrušil ode dne 1. 8. 2021. Ve zbývajících částech rozsudek okresního soudu zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud po přezkoumání věci a doplnění dokazování shledal závěr okresního soudu, týkající se nenavazujícího studia za správný, vycházející z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/2014 (pozn. N 182/74 SbNU 591, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Zdůraznil, že stěžovatelka ukončením studia na Střední škole X získala výuční list a plnou kvalifikaci v oboru kuchař - číšník a že studium na Střední soukromé škole Y, se zaměřením na design interiérů jí sice poskytne vyšší stupeň vzdělání (maturitní zkoušku), ale neposkytne jí vyšší kvalifikaci v oboru, neboť jde o studium obecné, jehož cílem je získání znalostí a dovedností v jakémkoli oboru podnikání, jak vyplynulo ze zprávy dané školy. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že nelze dospět na základě zjištěných skutečností k závěru, že by stěžovatelka získala absolvováním zmíněného studia lepší uplatnění na trhu práce, než jí zajišťuje výuční list v jejím oboru. Podotkl, že je samozřejmě právem stěžovatelky usilovat o vyšší vzdělání nebo kvalifikaci v jiném, nenavazujícím oboru, ale že při takovém studiu již nemůže nárokovat výživné po rodičích. Výrok o zrušení výživného proto potvrdil, přičemž vyživovací povinnost zrušil až od 1. 8. 2021 s tím, že stěžovatelka má po ukončení vzdělání nárok na několikatýdenní volno a zajištění zaměstnání po ukončení studia. Na rozdíl od okresního soudu konstatoval, že nedobré vztahy mezi stěžovatelkou a její matkou nelze klást za vinu výlučně stěžovatelce.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh řízení a uvádí, že matka, která má měsíční příjem 34 414 Kč, na ni zanevřela z důvodu, že si přála být v péči otce. Otec má měsíční příjem 12 067 Kč. Matka si je podle ní vědoma jejich tíživé finanční situace, přesto navrhla zrušení výživného, i když stěžovatelka nadále studuje. Má za to, že skutkové okolnosti posuzovaného případu jsou odlišné od skutečností, z nichž vycházel Ústavní soud ve shora uvedeném nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14, kde šlo o tzv. studium pro studium. Tvrdí, že obor, který studuje (design interiérů), není úplně mimo návaznost jejího předchozího studia (kuchař - číšník), a že během nástavbového studia může získat maturitu a potřebné zkušenosti, což zvýší její možnosti uplatnění na trhu práce (mohla by být např. provozní nebo vedoucí v restauraci, mít vlastní kavárnu apod.). Žádnou střední školu neopakovala a ani její současné studium nelze podle ní hodnotit jako pokus o prodloužení mládí. Je přesvědčena, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily důkazní postup a vyhodnocení skutkových okolností případu, nesprávně posoudily situaci po právní stránce a dospěly k pro ni překvapivým rozhodnutím. Odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. I. ÚS 1291/19 či nález ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2623/09 (N 73/57 SbNU 9), ze kterých vyplývá, že při hodnocení schopnosti zletilého dítěte samostatně se živit je namístě preferovat zájem na zvýšení jeho další studijní kvalifikace, je-li dosahována rozvinutím (nikoli pouze opakováním) dosavadního typu studia.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku okresního soudu ve výroku I. a III., které již byly zrušeny shora označeným rozsudkem krajského soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí, popř. část rozhodnutí, která byla zrušena. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je v uvedeném rozsahu přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například bylo-li by napadené rozhodnutí založeno na naprosté libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu nebo řádný proces). Ústavní soud již dříve konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné. Obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 2. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 869/17, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. V nyní posuzovaném případě okresní soud a krajský soud rozhodovaly o vyživovací povinnosti matky ve vztahu ke zletilé stěžovatelce (dceři), kdy podle stěžovatelky okolností, jež jí neumožňuje živit se sama a která odůvodňuje další existenci a zvýšení vyživovací povinnosti matky, je její nástavbové studium na Střední soukromé škole Y, se zaměřením na design interiérů, které však, jak již z názvu plyne, nenavazuje na její předchozí studium na Střední škole X, kde získala výuční list a plnou kvalifikaci v oboru kuchař - číšník.
10. Ústavní soud podotýká, že alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jde o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu). Podle §911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, platí, že výživné lze přiznat, není-li oprávněný schopen sám se živit.
11. Ústavní soud má za to, že v takových případech obecné soudy musí pečlivě hodnotit samotnou existenci vyživovací povinnosti a její výši. Samotné dosažení zletilosti dítěte nemá sice pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, současně je však z logiky věci zřejmé, že odlišná je situace u nezletilého dítěte (zejména mladšího 15 let), které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje a koneckonců i podle stávající právní úpravy zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče (zpravidla ani nemůže legálně získávat vlastní aktivní pracovní činností finanční prostředky), a osoby zletilé, u níž by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživila sama, nevyskytnou-li se okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání (srov. shora uvedený nález sp. zn. II. ÚS 2121/14).
12. Ústavní soud a priori pochopitelně nevylučuje, že studium zletilého dítěte na střední (případně vysoké) škole, představuje okolnost, od níž se bude odvíjet vyživovací povinnost rodičů. Rodiče jsou totiž odpovědni za všestranný rozvoj svých dětí, a z toho také plyne, že jsou povinni dbát o to, aby dítě našlo zdroj své obživy právě v takovém oboru, pro který má schopnosti a nadání a v němž se může náležitě uplatnit. Je však vždy důležité, aby se obecné soudy pečlivě zabývaly konkrétními okolnostmi každého případu a zejména účelností tohoto studia. Studium by totiž mělo sloužit k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. mělo by vést k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací (srov. čl. 26 odst. 3 Listiny). Může samozřejmě nastat i případ, kdy další studium na studium předchozí přímo navazovat nebude, nicméně z konkrétních okolností bude zřejmé, že i tak je třeba preferovat zájem na zvýšení kvalifikace dítěte (viz např. studium na konzervatoři, na kterou se student nepřipravuje v klasickém systému vzdělávání - blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 2623/09, na který stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje). Nemělo by však jít o studium samoúčelné. Za situace, kdy studium nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji dítěte (srov. nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 či usnesení ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13).
13. V posuzované věci se podle Ústavního soudu obecné soudy danými otázkami dostatečně zabývaly a dospěly k závěru, že stěžovatelka ukončením studia na Střední škole X získala výuční list a plnou kvalifikaci v oboru kuchař - číšník a že studium na Střední soukromé škole Y (tedy školným zatížené střední škole), se zaměřením na design interiérů jí sice poskytne vyšší stupeň vzdělání (maturitní zkoušku), ale neposkytne jí vyšší kvalifikaci v oboru kuchař - číšník, neboť jde o studium obecné, jehož cílem je získání znalostí a dovedností v jakémkoli oboru podnikání, jak vyplynulo ze zprávy dané školy. Soudy proto shledaly, že na základě zjištěných skutečností nelze dospět k závěru, že by stěžovatelka absolvováním zmíněného studia ukončeného maturitní zkouškou získala lepší uplatnění na trhu práce v oboru kuchař - číšník, než jí zajišťuje výuční list v tomto oboru.
14. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti skutkovým a právním závěrům okresního soudu a krajského soudu, čímž klade Ústavní soud do role třetí instance, která mu nepřísluší. Z napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu se podává, jaká skutková zjištění a skutkové závěry soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Ve věci bylo provedeno důkladné dokazování, přičemž mezi skutkovými a právními závěry není dán extrémní rozpor a napadená rozhodnutí jsou celkově ústavně akceptovatelná, a to tím spíše, že se vztahují k otázkám (zrušení vyživovací povinnosti), do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen ingerovat pouze v extrémních případech, o což však v daném případě nejde. Oba obecné soudy dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem svá rozhodnutí o zrušení vyživovací povinnosti matky vůči zletilé stěžovatelce odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich rozhodnutích žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Nejde tak o rozhodnutí svévolná či libovolná nebo jinak vybočující z mezí spravedlivého procesu.
15. Nutno dodat, že ze skutečnosti, že se stěžovatelka s právními závěry obecných soudů neztotožňuje, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího práva na spravedlivý proces (sc. na řádný proces), neboť toto právo nelze v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil v části, ve které je k projednání ústavní stížnosti příslušný, namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost v této části mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbylé části ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu