ECLI:CZ:US:2022:1.US.81.22.1
sp. zn. I. ÚS 81/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného Mgr. Renatou Martínkovou, advokátkou, sídlem Písecká 325/8, Opava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2021 č. j. 6 Tdo 933/2021-414, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2021 č. j. 50 To 379/2020-385 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. září 2020 č. j. 1 T 28/2020-354, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 11. 1. 2022 domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za toto jednání, blíže popsané ve výrokové části rozsudku, byl podle §146 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v délce trvání 4 let a dále okresní soud rozhodl o povinnostech stěžovatele poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění. O povinnosti obviněného k náhradě škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), tak, že mu bylo uloženo uhradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 66 502 Kč a J. F. (dále jen "poškozený") na náhradě újmy částku 345 256 Kč. Dle ustanovení §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") na základě odvolání stěžovatele a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech zrušil rozsudek okresního soudu dle §258 odst. 1 písm. b), d) a f) trestního řádu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku. Za jednání popsané ve výrokové části rozsudku krajský soud uložil stěžovateli podle §146 odst. 1 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 2 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 let, dále podle §82 odst. 2 trestního zákoníku uložil obviněnému, aby podle svých sil ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradil způsobenou škodu a nemajetkovou újmu. Ohledně povinnosti k náhradě škody rozhodl podle §228 odst. 1 trestního řádu, aby Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR uhradil částku 66 502 Kč a poškozenému 195 256 Kč. Dle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený se zbytkem nároku odkázán na občanskoprávní řízení. Odvolání poškozeného bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu a z toho důvodu nemusel věc stěžovatele meritorně přezkoumávat dle §265i odst. 3 trestního řádu. V odůvodnění usnesení se zabýval zejména výhradou stěžovatele, že soudy učinily zásadní procesní vady, když nepostupovaly dle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a že skutkové a právní závěry jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Stěžovatel sice tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, ale argumentaci vztáhl k námitkám skutkového zjištění, tj. k hodnocení důkazů a neúplnosti dokazování, které nemají povahu právně relevantních námitek ani tvrzení, že o jeho vině neexistuje žádný přímý a nezpochybnitelný důkaz, který by jej z vytýkaného jednání usvědčoval. V posuzovaném případě postačilo, jestliže se okresní soud i krajský soud vyjádřily k uplatněným výhradám ohledně neprovedení navržených důkazů a poukázaly na to, proč je považují za nadbytečné. Nejvyšší soud poukázal na ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu, z něhož vyplývá, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť obecné soudy učinily zásadní procesní vady, když nepostupovaly dle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a jejich skutkové a právní závěry jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Námitky stěžovatele zpochybňují provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových zjištění a právních závěrů trestními soudy. Dle jeho přesvědčení neexistuje jediný přímý a zároveň nezpochybnitelný důkaz, který by jej usvědčoval ze spáchání skutku, který je mu kladen za vinu. Zpochybnil výpověď poškozeného, kterou soudy hodnotily jako usvědčující důkaz, zatímco jeho výpověď byla považována za nevěrohodnou. Argumentoval výpovědí znalce, který také připustil, že za určitých okolností se celá událost mohla odehrát tak, jak ji stěžovatel popisoval. Soudy nevyhověly důkazním návrhům stěžovatele (výslech svědkyně K., zpracování znaleckého posudku z oboru biomechaniky), přestože dokazování nebylo provedeno v dostatečném rozsahu tak, aby bylo možné zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatel považuje postup soudů za typický příklad problematiky opomenutých důkazů, kdy návrh byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut. Provedením navržených důkazů mohly být odstraněny vzniklé rozpory a pochybnosti v důsledku chybného procesního postupu Policie České republiky při zajišťování důkazů v místě činu.
6. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že v řízení došlo k porušení zásady in dubio pro reo, trestní soudy měly rozhodnout o jeho zproštění, protože nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je popsáno ve výrokové části napadeného rozsudku. Argumentoval judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva a navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu.
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud nejprve přezkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
9. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, pokud jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, jak ohledně právního hodnocení případu, tak i ohledně skutkových závěrů obecných soudů. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny obecnými soudy, o čemž svědčí i odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Soudy náležitě vysvětlily, proč dospěly k závěru o vině stěžovatele. Nejvyšší soud konstatoval, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak napadená rozhodnutí nevykazují tvrzený extrémní rozpor. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily ve shodě s §120 a násl. trestního řádu, na které Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
11. S námitkou o porušení zásady in dubio pro reo se řádně vypořádal Nejvyšší soud, který uvedl, že se jedná o zásadu procesní a nikoli hmotněprávní. Nejvyšší soud v podstatě ani nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Navíc porušením této zásady není situace, kdy se způsob hodnocení důkazů ze strany soudů nekryje s představami odsouzeného stěžovatele. Její aplikace připadá v úvahu pouze tehdy, pokud po provedení všech dostupných důkazů a jejich zhodnocení přetrvávají důvodné pochybnosti o takovém skutkovém ději, který by znamenal naplnění některé ze skutkových podstat trestných činů. Taková situace v posuzované věci podle Nejvyššího soudu rozhodně nenastala.
12. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti, protože posuzovaná věc stěžovatele byla přezkoumána ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě, stěžovatel se ústavní stížností dovolává další revize provedeného dokazování v řízení před Ústavním soudem. Odkazy na judikaturu neshledal Ústavní soud případnou.
13. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu