ECLI:CZ:US:2022:1.US.815.22.1
sp. zn. I. ÚS 815/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 5 Tdo 1086/2021-4247, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. května 2021 č. j. 1 To 85/2020-4126, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 23. července 2020 č. j. 61 T 2/2016-2889, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2019 sp. zn. 5 Tdo 817/2018, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. prosince 2017 sp. zn. 1 To 45/2017, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 20. dubna 2017 sp. zn. 61 T 2/2016, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. února 2017 sp. zn. 3 To 141/2016 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 19. října 2016 sp. zn. 61 T 2/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), ze dne 23. 7. 2020 sp. zn. 61 T 2/2016 byla stěžovatelka (vedle dalších spoluobviněných) podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zproštěna obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
3. Společné odvolání stěžovatelky a dalších spoluobviněných vrchní soud usnesením ze dne 20. 5. 2021 č. j. 1 To 85/2020-4126 zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné.
4. Společné dovolání stěžovatelky a dalších spoluobviněných Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2021 č. j. 5 Tdo 1086/2021-4247 odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že toto dovolání stojí na stěžejní námitce, že posuzované jednání nelze podřadit pod právní pojem "zahraniční obchod s vojenským materiálem" ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle §265 odst. 1 trestního zákoníku, kterou obvinění včetně stěžovatelky namítali již v předchozím dovolání a se kterou se Nejvyšší soud vypořádal již ve svém prvním rozhodnutí ve věci, tedy v kasačním usnesení ze dne 4. 12. 2019 sp. zn. 5 Tdo 817/2018. Mimo jiné poukázal na to, že nebylo zřejmé, proč proti rozhodnutí vrchního soudu ohledně právní kvalifikace zločinu provedení obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 trestního zákoníku brojila i stěžovatelka, které se daná právní kvalifikace vůbec netýká. Protože stěžovatelka (vedle dalších obviněných) v dovolání uplatnila výlučně námitky, se kterými se Nejvyšší soud již dříve vypořádal a zaujal k nim závazný právní názor, který následně respektovaly soudy nižších stupňů, nezbylo, než její dovolání (vedle dovolání dalších spoluobviněných) odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu jako nepřípustné. Nejvyšší soud zdůraznil, že jeho závazným právním názorem v intencích §265s odst. 1 trestního řádu je v téže věci vázán nejen ten orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc dovolacím soudem přikázána k novému projednání a rozhodnutí, nýbrž i sám dovolací soud, stane-li se věc znovu předmětem přezkumu v dovolacím řízení v téže věci a nezmění-li se rozhodná skutková zjištění.
5. Nutno dodat, že šlo o opakovaná rozhodování obecných soudů v dané věci, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá i všechna předchozí rozhodnutí obecných soudů. Původně byla (vedle dalších spoluobviněných) rozsudkem krajského soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 61 T 2/2016 zproštěna předmětné obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu. Toto rozhodnutí bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. 3 To 141/2016 zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dalším rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 61 T 2/2016 byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 trestního zákoníku, formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Tento odsuzující rozsudek byl částečně zrušen rozsudkem vrchního soudu ze dne 11. 12. 2017 sp. zn. 1 To 45/2017, přičemž trestní věc stěžovatelky byla za použití §222 odst. 2 trestního řádu postoupena Ministerstvu průmyslu a obchodu jako správnímu orgánu k posouzení, zda jde o přestupek - správní delikt. K dovolání stěžovatelky a dalších spoluobviněných Nejvyšší soud zrušil v celém rozsahu posledně zmíněný rozsudek vrchního soudu, dále zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 61 T 2/2016 i usnesení vrchního soudu ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. 3 To 141/2016 a ve výrocích o vině pod body 1. a 2. zrušil mimo jiné i ohledně stěžovatelky zprošťující rozsudek krajského soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 61 T 2/2016. Krajskému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a dále opakovaně uvádí, že dané mnoho let trvající trestní řízení mělo nikoliv nevýznamný reputační dopad na její podnikatelskou činnost, i když byla nakonec předmětné obžaloby zproštěna podle §226 písm. b) trestního řádu. Konstatuje, že rozhodující soudy zprošťující rozhodnutí odůvodnily tím, že za ni jednající obžalované fyzické osoby V. M. a E. Z. M. sice spáchaly zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 trestního zákoníku (za který nemohla být trestně odpovědná, neboť v době spáchání skutku nebyl uvedený trestný čin v katalogu potenciálních trestných činů právnických osob), nicméně že z tvrzených nelegálních obchodů nelze vyvozovat trestní odpovědnost za neodvedení daně či cla, proto je namístě ji obžaloby zprostit. Takový postup podle stěžovatelky nevedl k "očištění" jejího jména. Tvrdí, že skutek tak, jak je popsán v obžalobě, se nestal, a je přesvědčena, že bylo namístě zprostit ji, mimo další osoby, obžaloby ve smyslu §226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla stíhána, byť tento skutek nebyl shledán trestným činem. Podle ní ve věci rozhodující obecné soudy ve všech svých v záhlaví specifikovaných rozhodnutích nesprávně posoudily otázku naplnění či nenaplnění stíhaného skutku, neboť neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by V. M. a E. Z. M. věděli o tom, že se podíleli na uskutečnění zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení a licence, resp. že takového výsledku aktivně chtěli dosáhnout či s ním byli alespoň srozuměni. K tomu podrobně rozebírá a ze svého pohledu hodnotí učiněná skutková zjištění, která podle jejího mínění umožňují více interpretací průběhu skutkového děje, přičemž zdůrazňuje, že je třeba zvolit interpretaci pro ni nejvíce příznivou. Je přesvědčena, že posuzované jednání obviněných nelze podřadit pod právní pojem "zahraniční obchod s vojenským materiálem" ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle §265 odst. 1 trestního zákoníku a že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o procesně nepoužitelný důkaz v podobě nezákonné prohlídky jiných prostor (dočasného celního skladu stěžovatelky).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021 č. j. 5 Tdo 1086/2021-4247, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2021 č. j. 1 To 85/2020-4126 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 23. 7. 2020 č. j. 61 T 2/2016-2889 byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla zmíněná rozhodnutí vydána. Ústavní soud je u těchto rozhodnutí k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Jde-li o návrh stěžovatelky na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2017 sp. zn. 1 To 45/2017, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 61 T 2/2016, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. 3 To 141/2016 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 61 T 2/2016, tato rozhodnutí byla ve vztahu ke stěžovatelce zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019 sp. zn. 5 Tdo 817/2018, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušená rozhodnutí, neboť se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. V této části proto Ústavní soud není k projednání ústavní stížnosti stěžovatelky příslušný.
9. Navrhovala-li stěžovatelka i zrušení kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019 sp. zn. 5 Tdo 817/2018, není ústavní stížnost proti němu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, protože tímto rozhodnutím řízení nekončí, neboť nejde o rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. Místo toho se jím otevírá prostor k ochraně práv účastníků řízení v pokračujícím řízení. Jsou-li ústavní stížností rozporovány "pouze" právní závěry obsažené v kasačním rozhodnutí, jež zavazuje soudy nižšího stupně v dalším řízení, pak lze účinnou ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod dosáhnout již případným zrušením toliko navazujících rozhodnutí obecných soudů s tím, že v případě kolize by měl právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu přednost před právním názorem vysloveným v předchozím, byť formálně nezrušeném kasačním rozhodnutí [nález ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Ústavní soud především považuje za nutné uvést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu (a to již ve svém prvním rozhodnutí v posuzované věci) náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
12. Podstatou podané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že měla být předmětné obžaloby zproštěna nikoliv podle §226 písm. b) trestního řádu, ale podle §226 písm. a) trestního řádu, tj. že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla stíhána. V tomto jejím mínění ji však na základě učiněných skutkových zjištění nelze přisvědčit. Výhradou stěžovatelky, že posuzované jednání nelze podřadit pod právní pojem "zahraniční obchod s vojenským materiálem" ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle §265 odst. 1 trestního zákoníku, se Nejvyšší soud zabýval již ve svém předchozím kasačním rozhodnutí (tj. v usnesení ze dne 4. 12. 2019 sp. zn. 5 Tdo 817/2018), kdy shledal, že jde sice o námitku formálně podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale o námitku zjevně neopodstatněnou. Podle výsledků provedeného dokazování obžalované fyzické osoby jednající za stěžovatelku (V. M. a E. Z. M.) spáchaly zločin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1 trestního zákoníku, avšak stěžovatelka nemohla být za tento zločin trestně odpovědná, neboť v době spáchání skutku nebyl uvedený trestný čin v katalogu potenciálních trestných činů právnických osob. Vzhledem k tomu, že z tvrzených nelegálních obchodů nebylo možno vyvozovat trestní odpovědnost za neodvedení daně či cla, byla stěžovatelka předmětné obžaloby zproštěna podle §226 písm. b) trestního řádu, neboť skutek v žalobním návrhu označený se stal a nebyl trestným činem.
13. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka v dovolání proti usnesení vrchního soudu zopakovala námitky, se kterými se Nejvyšší soud ve svém předchozím usnesení v posuzované věci již vypořádal, nezbylo Nejvyššímu soudu, než dovolání stěžovatelky odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť byl vázán svým závazným právním názorem v intencích §265s odst. 1 trestního řádu (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod č. T 686 ve svazku 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Podle uvedeného usnesení dojde-li opětovně k dovolacímu řízení ve věci, v níž již předtím Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání, nemůže dovolací soud znovu přezkoumávat svůj vlastní dříve vyslovený právní názor, námitky proti němu směřující jsou tak nepřípustné, a proto je třeba takové dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání není podle §265n trestního řádu s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
14. Nutno dodat, že s argumentací stěžovatelky směřující ke zpochybnění legálnosti postupu celní prohlídky dne 26. 8. 2014 a procesní využitelnosti jejích výsledků v trestním řízení (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 5 Tdo 1010/2013 publikované pod č. 34/2014 Sb. rozh. trest., podle kterého v případě existence důvodného podezření ze spáchání trestného činu nesmí být svévolným využitím oprávnění provádět kontrolu nebo jiným výkonem pravomoci příslušného orgánu podle zvláštního zákona obcházeny podmínky podle trestního řádu pro provedení domovní prohlídky, prohlídky jiných prostor a pozemků a osobní prohlídky), se vypořádal již vrchní soud ve svém posledním rozhodnutí ve věci (viz body 80. - 82. usnesení vrchního soudu ze dne 20. 5. 2021), když konstatoval, že jednání příslušných celních orgánů, jestliže podnítily dohodu s oprávněným oddělením Celního úřadu v Uherském Hradišti na realizaci jinak obligatorní pravidelné celní kontroly za jejich účasti, a která stejně musela být provedena před uvolněním zboží (dodávky stěžovatelky směřující dále do Egypta), nebylo možno považovat za svévolné zneužití oprávnění celních orgánů a nešlo o obcházení podmínek provedení prohlídky jiných prostor a pozemků podle §83a trestního řádu a §83a odst. 1, odst. 2 trestního řádu. Jednání celních orgánů bylo podle učiněných zjištění zcela v souladu s jejich oprávněními a povinnostmi vymezenými právními předpisy. Vrchní soud proto uzavřel, že výsledky provedené kontroly jsou využitelné pro trestní řízení.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že návrh na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021 č. j. 5 Tdo 1086/2021-4247, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2021 č. j. 1 To 85/2020-4126 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 23. 7. 2020 č. j. 61 T 2/2016-2889 je návrhem zjevně neopodstatněným. Proto v této části ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ohledně návrhu na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12. 2017 sp. zn. 1 To 45/2017, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 61 T 2/2016, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2017 sp. zn. 3 To 141/2016 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 61 T 2/2016 ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný. U návrhu na zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2019 sp. zn. 5 Tdo 817/2018 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu