ECLI:CZ:US:2022:1.US.850.22.1
sp. zn. I. ÚS 850/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Josefa Žďárského, advokáta se sídlem Praha 1, Revoluční 763/15, zastoupeného Mgr. Alenou Řenďovskou, advokátkou se sídlem Praha 1, Revoluční 763/15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2021 č. j. 6 To 51/2021-2223 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2021 č. j. 10 T 5/2020-2211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto, že se mu jako obhájci v trestní věci vedené proti odsouzenému P. J. přiznává odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 57 329,80 Kč a co do zbytku požadované a nepřiznané částky 253 761,20 Kč se jeho návrh zamítá. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 26 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
V dané trestní věci si obviněný P. J. zvolil stěžovatele jako svého obhájce, přičemž tomuto obviněnému bylo přiznáno právo na bezplatnou obhajobu. Stěžovatel namítá, že soud prvního stupně podle §12a odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen "advokátní tarif") snížil sazbu obhájce za jeden úkon o 20 %, přestože toto ustanovení hovoří pouze o ustanoveném obhájci a on v řízení vystupoval jako obhájce zvolený. Výklad uvedeného ustanovení, ke kterému dospěl soud prvního stupně, je podle něj v rozporu s výkladem de lege lata. Uvádí, že náklady na realizaci práva nemajetného obviněného na obhajobu nemůže nést toliko obhájce, který s převzetím obhajoby z dobré vůle souhlasil, neboť by tím byla ohrožena jeho konkurenceschopnost a bylo by rovněž porušeno jeho ústavně zaručené právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací.
Stěžovatel dále rozporuje závěr trestních soudů, že nahlížení do spisů není úkonem právní služby podle §11 advokátního tarifu či že je takový úkon neúčelný. Odkazuje v této souvislosti na nálezy sp. zn. I. ÚS 3906/17 a I. ÚS 4012/18. Tvrdí, že trestní soudy se účelností úkonů podrobně nezabývaly a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily. Trestním soudům vytýká i příliš formalistický přístup k posuzování účelnosti dvou písemných podání, za něž mu nebyla přiznána mimosmluvní odměna. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje také v tom, že mu nebyla přiznána zvýšená odměna za úkony právní služby prováděné za nouzového stavu, a uvádí obtíže, kterým musel čelit při výkonu obhajoby v tomto období. Za nesprávné považuje rovněž rozhodnutí trestních soudů o nepřiznání nároku na náhradu nákladů souvisejících se zpracováním znaleckých posudků společností Pražská znalecká kancelář, s. r. o., a VŠE a uvádí, že jejich zpracování bylo zapotřebí pro zjištění skutkového stavu. Má za to, že pokud soud k těmto znaleckým posudkům při svém rozhodování nepřihlédl, nemůže mu to být přičítáno k tíži.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů přísluší nezávislým soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich postupem a rozhodováním nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení tvoří integrální součást soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého (řádného) procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 3523/14 a další). Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávní dimenze. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, přicházejí v úvahu výjimečně (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2984/09 a IV. ÚS 777/12).
Ústavní soud musí předně odmítnout námitku stěžovatele týkající se údajně nesprávného výkladu ustanovení §12a advokátního tarifu, ze kterého trestní soudy vycházely v napadených rozhodnutích. Jak správně poznamenal na č. l. 2 svého usnesení Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"), výklad, podle něhož lze podle §12a advokátního tarifu (za použití §151 odst. 2 a 6 trestního řádu) snížit sazbu mimosmluvní odměny za úkony právních služeb i u zvoleného obhájce (byl-li obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu) již Ústavní soud v minulosti aproboval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2301/16. Ani v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod se od tohoto výkladu odchýlit a v podrobnostech odkazuje na argumentaci obsaženou v citovaném nálezu. Lze dodat pouze to, že snížení sazby mimosmluvní odměny za úkony právních služeb může být těžko považováno za prvek, který by signifikantním způsobem ohrožoval konkurenceschopnost advokáta, zvláště když (právě s ohledem na zmíněný ustálený výklad opírající se o judikaturu Ústavního soudu) je v obdobných případech aplikace ustanovení §12a advokátního tarifu snadno předvídatelná.
Ústavní soud dále nemůže přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že se trestní soudy nezabývaly dostatečně podrobně účelností stěžovatelem nárokovaných úkonů právní služby (nahlížení do spisu a některá jeho písemná podání, konkrétně žádost o přezkoumání a odstranění závad v postupu policejního orgánu a vyjádření k příslušnosti) a svůj závěr o nepřiznání odměny za tyto úkony nedostatečně odůvodnily. Odkázat lze zejména na č. l. 3 usnesení vrchního soudu, který poukázal na nulovou aktivitu stěžovatele po nahlížení do spisu a na neúčelnost uvedených písemných podání. Vrchní soud zde také správně uvedl zásadní odlišnosti případu stěžovatele od situace řešené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3906/17. Ústavní soud doplňuje, že ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 4012/18 není přiléhavý, neboť v nyní posuzované věci se trestní soudy účelností úkonu spočívajícího v nahlížení do spisu zabývaly.
Jako nepřípadnou hodnotí Ústavní soud snahu stěžovatele o přiznání zvýšení mimosmluvní odměny u úkonů právní služby učiněných v době nouzového stavu o 100 %. Opět lze odkázat na č. l. 3 usnesení vrchního soudu, kde stížnostní soud na tento nárok stěžovatele adekvátně reagoval. Ústavní soud k tomu dodává, že období pandemie onemocnění Covid-19 a s tím související opatření bylo spojeno se zásadním omezením pro celou společnost a ztěžovalo výkon takřka všech profesí. Neexistuje žádný rozumný důvod pro to, aby právě odměna advokátů byla v důsledku těchto komplikací zdvojnásobována.
Jako opodstatněnou nemohl Ústavní soud posoudit ani námitku stěžovatele směřující proti nepřiznání náhrady nákladů souvisejících se zpracováním znaleckých posudků. I s touto námitkou se důsledně vypořádal vrchní soud na č. l. 3 svého usnesení. Vrchní soud zde předně poukázal na nesprávný procesní postup stěžovatele, který nepodal žádost podle §151a trestního řádu, aby náklady na znalecký posudek nesl stát. Vrchní soud dále doplnil, že soud prvního stupně ze znaleckého posudku, jež stěžovatel nechal zpracovat, nevycházel, resp. jej ani neprovedl. Stěžovatel se navíc po vyhlášení rozsudku na místě vzdal odvolání, takže s tímto postupem soudu prvního stupně souhlasil a jím zadaný znalecký posudek nepoužil ani jako podklad pro další obhajobu. S ohledem na tyto okolnosti Ústavní soud neshledává důvody, aby rozporoval závěr trestních soudů, že ani náklady na vyhotovení znaleckého posudku nespadají do kategorie účelně vynaložených nákladů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu