ECLI:CZ:US:2022:1.US.874.22.1
sp. zn. I. ÚS 874/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem, sídlem Krapkova 452/38, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 24. listopadu 2021 č. j. 6 Tdo 1079/2021-1455, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2021 č. j. 9 To 88/2021-1405 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 19. ledna 2021 č. j. 3 T 166/2020-1318, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu dle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jehož se dopustil (zkráceně uvedeno) tím, že v úmyslu získat neoprávněný prospěch dosáhl uzavření rámcové kupní smlouvy při obchodování s firmami o dodávce stavebního materiálu, ale k úhradě závazku nedošlo, jak je podrobně uvedeno ve skutkové větě rozsudku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla dále stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Stavebniny DEK, a.s. (dále je "poškozená") částku 114 515 Kč.
3. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") přezkoumal napadeným usnesením rozsudek okresního soudu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Krajský soud usnesením zamítl odvolání stěžovatele, protože neshledal žádné vady v řízení ani v rozhodnutí okresního soudu a s napadeným rozsudkem ve výroku i v odůvodnění se ztotožnil.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Stěžovatel své dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, přestože uváděl skutkové a procesní vady trestního řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v řízení bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu garantované čl. 36 Listiny, když obecné soudy nerespektovaly trestní řád a zásady trestního řízení. Okresní soud nezjistil dle §2 odst. 5 trestního řádu skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, a nesplnil povinnost řádně odůvodnit rozhodnutí dle §125 odst. 1 trestního řádu. Okresní soud vyhodnotil důkazy způsobem, který je v rozporu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a vady řízení nenapravil krajský soud ani Nejvyšší soud. Poukázal na vady dokazování, když naprosto nekriticky přijal tvrzení svědka O. L. a postavil na něm závěry o vině stěžovatele, aniž by odstranil rozpory v jeho výpovědích a svědka M. K. Tato pochybení zásadním způsobem ovlivnila závěr o podvodném úmyslu stěžovatele, když soudy akceptovaly distancování všech zúčastněných osob od celé transakce a vytvořila se domnělá situace o podvodném úmyslu stěžovatele, bez ohledu na předjednání či schválení statutárními orgány společnosti. Při rozhodování pominuly, že stěžovatel převzal finanční závazek vůči společnosti a ve třech splátkách dluh za odebrané zboží zaplatil. Zásadní nedostatek stěžovatel spatřuje v pominutí důkazů, které dosvědčují nevinu. Obecné soudy vybraly zcela neobjektivně a osamoceně aspekty v jeho neprospěch, které ho domněle usvědčují, aniž by vzaly v úvahu provedené důkazy (pravost podpisu svědka K., jeho podnikatelskou činnost, zápisy z jednání atd.).
6. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy se dopustily takových zásadních pochybení, která mají za následek až porušení práva na soudní ochranu. Ve výsledku je tak dle názoru stěžovatele možno učinit závěr, že se jedná o libovůli v rozhodování, a proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí pro jejich rozpor s právem na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústavnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
11. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku okresního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Okresní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině (výslechy svědků P. Š., R. K., O. L., M. K., V. B., L. K., J. K., J. H., V. K., zjištění čerpal od J. F., J. T., L. O., P. T.). Podrobně v bodě 12 odůvodnění rozsudku popsal listinné důkazy a výsledky zkoumání znalkyně z oboru písmoznalectví, ruční písmo, která zkoumala pravost podpisů na rámcové kupní smlouvě. Byl si vědom protichůdností výpovědí zástupců poškozené společnosti a stěžovatele, proto při hodnocení těchto důkazů zkoumal, zda a nakolik je tvrzení stěžovatele v souladu s ostatními provedenými důkazy, přičemž shledal, že svědecká výpověď obchodního zástupce poškozené R. K. našla oporu v dalších provedených důkazech a že výpověď stěžovatele byla naopak bezpečně vyvrácena. Návrhy stěžovatele na doplnění dokazování okresní soud zamítl z důvodu nadbytečnosti (bod 14) a tento závěr řádně odůvodnil tek, že v dosavadním řízení byl proveden dostatek důkazů vytvářejících dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci a další dokazování v posuzované věci nepřineslo nic nového a zbytečně by prodlužovalo trestní řízení.
12. Krajský soud se závěrem okresního soudu o vině stěžovatele ztotožnil. Návrh stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědka M. A., který okresní soud zamítl jako nadbytečný důkaz, posoudil stejně (bod 11) a konstatoval, že není třeba opětovně provádět výslechy svědků dle návrhu stěžovatele u veřejného zasedání. Také předložené listiny nevedly k závěru, který by byl odlišný od závěru okresního soudu.
13. Podle názoru Ústavního soudu se obecné soudy (okresní soud, krajský soud a Nejvyšší soud) vypořádaly se stěžovatelovými důkazními návrhy a všemi podstatnými námitkami uplatněnými stěžovatelem v ústavní stížnosti ústavně konformním způsobem, a své závěry v souladu s §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu odůvodnily. K jejich závěrům může Ústavní soud toliko doplnit, že soudy hodnotí relevanci důkazního návrhu vždy ve vztahu k rozsahu a obsahu celého (již provedeného) důkazního řízení. Soudy tak nelze zavázat ke striktním obecným požadavkům bez přihlédnutí ke kontextu ostatních důkazů. Právě to hrálo rozhodující roli ve věci stěžovatele. Obecné soudy odmítly provést ty důkazy, které nemohly (vzhledem k důkazní situaci) jakkoli ovlivnit rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3488/21). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné, a proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu.
14. Ani v postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení, když dovolání stěžovatele odmítl usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Námitky stěžovatele, které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, posoudil Nejvyšší soud jako čistě skutkové resp. procesní, kterými stěžovatel vznášel výhrady proti neúplnému dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů, či vadná skutková zjištění. Stěžovatel předkládá vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž mění skutkový základ zjištěný okresním soudem a krajským soudem. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Takové námitky nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů, přičemž Nejvyšší soud ve věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, proto neměl důvod do závěrů soudů nižších stupňů jakkoli zasahovat.
15. Posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 či nález ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15 (N 186/87 SbNU 55)]. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího soudu neshledal.
16. Ústavní soud uzavírá, že neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti, protože posuzovaná věc stěžovatele byla přezkoumána ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 protokolu č. 7 k Úmluvě, přičemž stěžovatel se ústavní stížností dovolává další revize provedeného dokazování v řízení před Ústavním soudem.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu