ECLI:CZ:US:2022:1.US.897.22.1
sp. zn. I. ÚS 897/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky SUN EU s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 10, Pod altánem 2406/48, zastoupené Mgr. Pavolem Riškem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 2573/2021-898 ze dne 20. 1. 2022, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 18/2020-785 ze dne 14. 4. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 71 Cm 343/2015-608 ze dne 3. 9. 2019, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Antonína Vaňka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelce bylo nadepsaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi na vypořádacím podílu jeho účasti ve společnosti 15 232 853,20 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") uvedený rozsudek nadepsaným usnesením potvrdil a uložil stěžovatelce nahradit náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka byla částečně úspěšná s dovoláním u Nejvyššího soudu (dále též "dovolací soud"), který zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek nalézacího soudu v rozsahu povinnosti zaplatit částku 4 500 000 Kč s příslušenstvím (pohledávka stěžovatelky navržená k započtení) i povinnosti nahradit náklady řízení a vrátil věc nalézacímu soudu dalšímu řízení.
2. Včasnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Přípustná je ústavní stížnost pouze v části směřující proti pravomocně uložené platební povinnosti, ve vztahu k níž bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Jelikož části dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vyhověl a vrátil věc k dalšímu řízení před obecnými soudy, není dosud naplněna podmínka §75 zákona o Ústavním soudu a v této části je tudíž ústavní stížnost nepřípustná. V přípustné části je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
4. Stěžovatelka vznáší námitky proti způsobu, kterým nalézací soud hodnotil v řízení provedené znalecké posudky a jaká skutková zjištění (týkající se výše vypořádacího podílu vedlejšího účastníka) z nich učinil. Obsahově pouze polemizuje s tím, jak obecné soudy její námitky (vznášené neúspěšně již v prvním stupni řízení) vypořádaly. Jelikož odpovědnost za výsledek soudního řízení leží na soudci, nikoli na znalci, je nutné i důkaz znaleckým posudkem, byť je učiněn na základě odborných znalostí, jimiž soudce nedisponuje, hodnotit jako každý jiný důkazní prostředek (§132 o. s. ř.). Znalecký posudek nepožívá a priori větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti [bod 30 nálezu sp. zn. III. ÚS 2253/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 3/72 SbNU 41)].
5. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, podloženy obsahem nálezu, zda nejsou v rozporu s ostatními důkazy a zda jeho odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby mohl soud znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit na podání odborného závěru; soud musí mít možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k nim dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 ze dne 21. 10. 2009).
6. Všem uvedeným požadavkům, podstatným z pohledu čl. 36 odst. 1 Listiny, obecné soudy (zejména soud nalézací) dostály; stěžovatelce se nedaří zpochybnit jejich náležitě odůvodněné skutkové i právní závěry. Ústavní soud není další přezkumnou instancí soustavy obecných soudů; nemá proto důvod (ani pravomoc) zasahovat do pečlivě odůvodněné rozhodovací činnosti nezávislých obecných soudů. Současně platí, že čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle jeho představ, ale "jen" nestranné posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Jak je patrno ze spisu, odvolací soud se k námitce stěžovatelky zabýval i případnou podjatostí rozhodující soudkyně, kterou neshledal důvodnou. Podle Ústavního soudu se stěžovatelce všech záruk spravedlivého procesu v řízení dostalo.
7. S ohledem na uvedené Ústavní soud odmítl stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti, který sdílí osud ústavní stížnosti, Ústavní soud s ohledem na brzké vyřízení věci samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu