ECLI:CZ:US:2022:1.US.902.22.1
sp. zn. I. ÚS 902/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. E., zastoupeného Mgr. Bc. Matějem Votroubkem, advokátem, sídlem Purkyňova 115, Vysoké Mýto, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. ledna 2022 č. j. 18 Co 237/2021-377 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. srpna 2021 č. j. 19 P 199/2004-339, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a nezletilého F. B. a M. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") byl vedlejší účastník (dále jen "nezletilý") svěřen do střídavé péče rodičů s tím, že v péči vedlejší účastnice, matky (dále jen "matka") bude od pátku lichého týdne od 8:00 hodin do pátku sudého týdne do 8:00 hodin a v péči stěžovatele - otce (dále též jen "otec") bude od pátku sudého týdne od 8:00 hodin do pátku lichého týdne do 8:00 hodin (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto o způsobu předávání nezletilého (výrok II.) a o výživném, které jsou rodiče povinni pro nezletilého platit (výroky III. a IV.). Dále bylo určeno, že nezletilý bude od 1. 9. 2021 plnit povinnou školní docházku v Základní škole X (výrok V.). Návrh na nařízení předběžného opatření, podle kterého by byl otec povinen strpět každodenní docházku nezletilého ve školním roce 2021/2022 do Základní školy Y, byl odmítnut (výrok VI.). Návrh na nařízení předběžného opatření, podle kterého by byl nahrazen souhlas matky s každodenní docházkou nezletilého ve školním roce 2021/2022 do Základní školy X, byl odmítnut (výrok VII.). Výroky VIII., IX. a X. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilého je zachování dosavadního modelu střídavé péče, který zajišťuje každému rodiči stejné právo na výchovu nezletilého a který se osvědčil z hlediska chování nezletilého i jeho výsledků ve škole, a to i při vědomí toho, jaké nároky na něj střídavá péče klade z hlediska dojíždění do školy.
3. Proti výrokům I. - IV. rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu vyjma odvoláním nenapadených výroků V., VI. a VII. potvrdil (výrok I.). Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem. Při odvolacím jednání se dále zaměřil na dojíždění nezletilého do školy v době, kdy je v péči matky. Zjistil, že matka vozí nezletilého část cesty autem, v důsledku čehož není dojíždění pro nezletilého natolik zatěžující, jak se zdálo z odvolání otce. Krajský soud shodně s okresním soudem považoval model střídavé péče za nejvhodnější uspořádání poměrů nezletilého. Krajský soud poukázal na to, že podle judikatury Ústavního soudu, je-li dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Nezletilý odůvodnil své přání být svěřen do péče otce jen tím, že by to bylo snazší z hlediska dojíždění do školy. Krajský soud však dospěl k závěru, že míra nepohodlí na straně dítěte spojená s výkonem střídavé péče nedosahuje takové intenzity, aby dítěti bylo upřeno právo na péči ze strany obou rodičů. Krajský soud shodně s okresním soudem shledal důvod pro střídavou péči rovněž v tom, že v případě výlučné péče o děti v prostředí u otce a u prarodičů ze strany matky nejsou dány předpoklady pro zdravý rozvoj vztahu nezletilého k matce, jak se to již projevilo u sestry nezletilého, která je dlouhodobě v péči otce. Krajský soud dodal, že silná citová sourozenecká vazba mezi nezletilými navzájem svěření nezletilého do střídavé péče nevylučuje.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů. Namítá, že obecné soudy nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav věci, když nezjišťovaly vývoj školního prospěchu či chování nezletilého v době, kdy již byla střídavá péče realizována delší dobu. Podle stěžovatele z provedeného dokazování nevyplývá, že by střídavá péče přispěla ke zlepšení studijních výsledků i chování nezletilého. Stěžovatel poukazuje na to, že v době péče matky se nezletilý do školy připravuje nedostatečně a nechová se ve vztahu k výuce adekvátně. To je do značné míry způsobeno komplikacemi při realizaci střídavé péče, zejména problematickým a časově náročným dojížděním nezletilého do školy od matky. Z předloženého výpisu pochval a poznámek podle stěžovatele vyplývá, že střídavá péče nezletilému nesvědčí. Střídavá péče je pro nezletilého zatěžující, neboť nezletilý musí v době, kdy je u matky, absolvovat časově náročné dojíždění do školy a nestíhá tak přípravu do školy, protože je z cestování velmi unavený. To se pak projevuje v jeho horším chování a nedostatečném soustředění. Tyto skutečnosti však soudy nevzaly v úvahu a aktuální problémy ve škole nezjišťovaly.
5. Stěžovatel dále namítá, že soudy nezjistily názor nezletilého, a porušily tak jeho právo být slyšen před soudem, když v době konání odvolacího jednání bylo nezletilému již 12 let. Stěžovatel dále poukazuje na to, že nezletilý vyjádřil své přání zůstat v jeho péči a k matce jezdit na víkendy a prázdniny. Stěžovatel by takovému styku nezletilého s matkou nebránil. Navíc by se tím vyřešilo velmi problematické dojíždění nezletilého od matky do školy, spojené s vysokou zátěží. Podle stěžovatele by to mohlo pomoci ke zlepšení školního prospěchu a hlavně chování nezletilého. Nezletilý by při dojíždění do školy od matky nebyl tolik unavený a podrážděný, tudíž by se lépe choval a měl by i čas se do školy náležitě připravovat.
6. Podle názoru stěžovatele není nejlepším zájmem dítěte popřít jeho přání a navíc jej extrémně zatěžovat náročným a namáhavým dojížděním do školy jen proto, aby rozsah péče obou rodičů o něj byl rovnoměrný, resp. aby matka získala o několik dní péče v týdnu navíc oproti tomu, co si přeje nezletilý.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, zda má být dítě svěřeno do střídavé péče, jak vysoké má být výživné, či jiné závěry při neshodách rodičů o významných záležitostech nezletilého, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
11. Primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
12. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ve věci rozhodující obecné soudy je při svém rozhodování dostatečně zohlednily.
13. Vznáší-li stěžovatel v ústavní stížnosti námitky k provedenému důkaznímu řízení a namítá-li nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, Ústavní soud poukazuje na to, že mu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že respektují-li obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Stěžovatel především namítá, že soudy nezjistily názor nezletilého, čímž porušily jeho právo být slyšen před soudem. K této námitce Ústavní soud uvádí, že z přiloženého rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že dne 19. 8. 2021 byl proveden pohovor soudce s nezletilým. Okresní soud měl dále k dispozici záznam pohovoru s nezletilým ve společnosti Energeia ze dne 16. 7. 2021. Z obou pohovorů vyplývá, že nezletilý vyjádřil přání být v péči otce a za matkou jezdit na víkendy a do školy chodit v X. Z těchto zjištění vycházel i krajský soud při svém rozhodování, když jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, názor nezletilého byl v této otázce i nadále konstantní.
15. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o svěření nezletilého do střídavé péče obou rodičů, a namítá, že takové rozhodnutí není v zájmu nezletilého, když k jeho vyjádření nebylo v řízení přihlédnuto.
16. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že v předmětné věci měly oba soudy při svém rozhodování na zřeteli především nejlepší zájem nezletilého, přičemž dospěly ke shodnému závěru, že v nejlepším zájmu nezletilého je zachování střídavé péče, která zajišťuje každému z rodičů stejné právo na výchovu nezletilého, a která se osvědčila z hlediska chování nezletilého i jeho výsledků ve škole. Krajský soud správně poukázal na to, že podle judikatury Ústavního soudu za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však výstižně doplnil, že není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů. Nezletilý odůvodnil své přání být svěřen do péče otce jen tím, že by to bylo snazší z hlediska dojíždění do školy. Krajský soud však shodně s okresním soudem dospěl k závěru, že míra nepohodlí na straně dítěte spojená s výkonem střídavé péče nedosahuje takové intenzity, aby dítěti bylo upřeno právo na péči ze strany obou rodičů. Zájem na zachování péče obou rodičů o nezletilého převažuje nad přáním nezletilého být v péči otce a s matkou se stýkat o víkendech, a to i při vědomí toho, jaké nároky na něj střídavá péče klade z hlediska dojíždění do školy. Obecné soudy shledaly důvod pro střídavou péči také v tom, že v případě výlučné péče o nezletilého v prostředí u otce a u prarodičů ze strany matky nejsou dány předpoklady pro zdravý rozvoj vztahu nezletilého k matce.
17. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 21. 11. 2017 [sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477)], ve kterém vyslovil, že být spolu, znamená pro rodiče a jeho dítě jeden ze základních prvků rodinného života, a to i přes rozkoly ve vztazích mezi rodiči [nález ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 (N 52/64 SbNU 645), bod 27; shodně také ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva - např. rozsudek ve věci Voleský proti České republice ze dne 29. 6. 2004 č. 63627/00, §117]. Jak vyplývá z Úmluvy o právech dítěte, má dítě právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči a oba rodiče mají společnou odpovědnost za jeho výchovu a vývoj (čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1). Z ustálené judikatury Ústavního soudu pak vyplývá, že v zájmu dítěte zpravidla je, aby bylo v péči obou rodičů, aby každý z nich poskytl dítěti láskyplnou péči a svým dílem přispěl k osobnostnímu vývoji dítěte - k tomu srovnej například nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), bod 28, nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421), bod 25, nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 26, nebo nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), bod 25.
18. Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, že kritériem pro rozhodování o péči o dítě není přání dítěte, nýbrž především jeho zájem (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Nejde bez dalšího o pochybení soudu, pokud s ohledem na jiné důvody automaticky nerozhoduje v souladu s přáním dítěte, pokud jasně vyloží důvody svého rozhodnutí. Přání dítěte je jedním z kritérií posouzení, nikoli kritériem jediným (srov. usnesení ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 816/15).
19. Ústavní soud po seznámení se s podklady v předmětné věci dospěl k závěru, že soudy se rozsáhle a korektním způsobem zabývaly poměry obou z rodičů k nezletilému (i jeho vztahem k nim). Soudy posuzovaly problematiku svěření nezletilého do péče rodičů s přihlédnutím k jeho nejlepšímu zájmu. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že při hledání nejlepšího zájmu nezletilého vzaly v úvahu i jeho přání, avšak nevycházely izolovaně pouze z jeho názoru, ale souhrnně vzaly v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti. Současně vzaly zřetel na ochranu rodičovských práv matky ve snaze zachovat citové vazby nezletilého k ní, s přihlédnutím k tomu, že matka na nezletilého klade vyšší studijní nároky. V tomto ohledu neshledal Ústavní soud žádné nedostatky odůvodnění rozhodnutí okresního soudu ani krajského soudu. Jak již bylo uvedeno, vyvozování skutkových závěrů plynoucích z hodnocení důkazů musí být primárně věcí obecných soudů, které jsou v přímém kontaktu s účastníky řízení a mají tak nejlepší možnost s ohledem na každý individuální případ zohlednit, jaké uspořádání vztahů je pro dítě nejvhodnější při zohlednění práv obou rodičů o dítě pečovat. Do takto řádně provedeného hodnocení proto Ústavnímu soudu nepříslušní zasahovat.
20. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z obecných soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilého. Stěžovatel se však se závěrem obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilého. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti obecné soudy v napadených rozhodnutích dostály.
21. V posuzované věci byla napadená rozhodnutí obecných soudů odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy hodnotily především nejlepší zájem nezletilého způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilého. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
22. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu