ECLI:CZ:US:2022:1.US.922.22.1
sp. zn. I. ÚS 922/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti společnosti GALLANZARO a. s., se sídlem v Olomouci, tř. Kosmonautů 1221/2a, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze, Václavská 316/12, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 372/2021-190 ze dne 7. 12. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 14 C 88/2020-127 ze dne 7. 9. 2021, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení 1 649 070,91 Kč jako náhrady škody, jež jí byla způsobena v rámci insolvenčního řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 15247/2017. Napadeným rozsudkem nalézacího soudu byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o němž nebylo ke dni podání ústavní stížnosti rozhodnuto.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle ní obecné soudy postupovaly v rozporu se smyslem práva na náhradu škody způsobené státem při výkonu veřejné moci, neboť jí odepřely její nárok jen s tím, že není naplněna žádná z kategorií předvídaná zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, tj. "nezákonné rozhodnutí" nebo "nesprávný úřední postup".
3. Nejprve Ústavní soud zkoumal, zda jsou k projednání stížnosti dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
4. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že současně s ní stěžovatelka podala dovolání, ke kterému uvedla, že bylo podáno včas a obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti. Z materiální subsidiarity podle stěžovatelky plyne, že vyčerpáním procesního prostředku není jen jeho samotné podání, nýbrž podání v takové podobě, aby Nejvyšší soud měl možnost se jím meritorně zabývat - uvedený názor je ovšem v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod, jak je chápána v ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu.
5. Zásada subsidiarity ústavní stížnosti se mimo jiné projevuje tím, že ústavní stížností (jako prostředkem ultima ratio) lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Probíhá-li proto před Nejvyšším soudem stále řízení, v jehož rámci se může stěžovatelka domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu místo; naopak by takový postup byl v rozporu se zásadou subsidiarity a minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vyčkával-li by Ústavní soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, aniž by pro to byl dán nějaký důvod (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3047/18 ze dne 15. 11. 2018; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
6. Nebude-li stěžovatelka spokojena s výsledkem dovolacího řízení, nic jí nebrání případně podat ústavní stížnost novou, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledek dovolacího řízení; odmítnutí nyní projednávané ústavní stížnosti tak stěžovatelku nijak nepoškozuje na jejích právech. Jak Ústavní soud opakovaně judikuje (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3200/21 ze dne 7. 12. 2021 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 143/22 ze dne 21. 2. 2022), není oprávněn odmítnout její případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost.
7. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a nebyly zjištěny žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení. Ústavní stížnost je proto proti napadeným rozhodnutím nepřípustná pro předčasnost.
8. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj