ECLI:CZ:US:2018:2.US.3047.18.1
sp. zn. II. ÚS 3047/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Raffaela Atripaldiho a 2) Claudia D´Ercoleho, zastoupených Mgr. Paolou Spoladore, advokátkou se sídlem Myslíkova 2020/4, Praha 2, kterou se domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 69 Co 454/2017-676, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí městského soudu, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich ústavně garantované právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") bylo zčásti potvrzeno a zčásti změněno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), kterým byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit advokátu Mgr. Pavlu Strnadovi, Ph.D. (dále jen "advokát") částku ve výši 141,41 EUR s příslušenstvím. Co do částky 1.791,59 EUR s příslušenstvím bylo rozhodnutí obvodního soudu změněno tak, že se žaloba zamítá. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
3. Podstatou sporu vedeného před obecnými soudy mezi stěžovateli jako žalovanými a advokátem jako žalobcem byla úhrada odměny za poskytnutí právních služeb z ústní smlouvy o poskytnutí právních služeb uzavřené dne 3. 9. 2007. Ačkoliv stěžovatelé v soudním řízení nerozporovali, že pro ně žalobce vyhotovil celkem 6 smluv, namítali, že k uzavření smlouvy o poskytnutí právních služeb nedošlo, a nevznikl tak ani nárok na výplatu odměny z této smlouvy.
4. Obvodní i odvolací soudy se se závěrem stěžovatelů neztotožnily a danou situaci vyhodnotily tak, že smlouva mezi advokátem a stěžovateli vznikla. Její součástí však nebylo stanovení odměny za poskytnuté služby, a bylo tedy třeba ji určit mimosmluvně v návaznosti na vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. V rámci stanovení konkrétní výše odměny přitom odvolací soud provedl započtení částky, která byla v mezidobí před vydáním napadeného rozhodnutí uhrazena.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že rozhodnutí obvodního i odvolacího soudu jsou nepřezkoumatelná, neodůvodněná, překvapivá a nesou prvky libovůle, která vrcholí nesouladem výroku s odůvodněním rozhodnutí, přičemž napadají zejména nesrozumitelnost rozhodnutí obvodního soudu a chybné poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, když mají za to, že dovolání je v návaznosti na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále také "o. s. ř."), přípustné.
6. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, pravidelně zkoumá, zda jsou dány podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Ústavní soud ve své judikatuře dodržuje zásadu subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009).
8. Pokud by Ústavní soud v rozporu se zásadou subsidiarity rozhodoval sám, aniž by předtím byly vyčerpány všechny možnosti, jak dosáhnout nápravy protiprávního stavu, mohl by nepřípustně zasáhnout do kompetence jiných státních orgánů (zde obecných soudů) a narušit zásadu dělby kompetencí. Proto v případech, kdy stěžovatel nevyužije všechny dostupné procesní prostředky nápravy ve smyslu vyčkání na rozhodnutí o nich, považuje Ústavní soud ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3507/10 ze dne 12. 9. 2012). Probíhá-li proto před obecnými soudy stále řízení, v jehož rámci se mohou stěžovatelé domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu v této procesní situaci důvod; naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Pokud by pak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, aniž by pro to byl dán nějaký důvod (srov. usnesení, sp. zn. IV. ÚS 29/18 ze dne 17. 1. 2018). Takové řešení přitom zjevně nevyhovuje požadavku právní jistoty (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2162/11 ze dne 29. 7. 2011 či sp. zn. IV. ÚS 234/11 ze dne 10. 2. 2011).
9. Ke vztahu řízení o dovolání a ústavní stížnosti se Ústavní soud podrobně vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (č. 460/2017 Sb.), kde zejména zdůraznil, že "jsou stěžovatelé podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu povinni vždy nejdříve podat dovolání, a to s výjimkou případů, kdy je dovolání nepřípustné ze zákona. Pokud se tedy neúspěšný účastník odvolacího řízení chce "dostat" až k Ústavnímu soudu, musí dovolání podat bez ohledu na povahu námitek, které vůči odvolacímu či nalézacímu rozhodnutí uplatňuje. ... Právě uvedené samozřejmě nic nemění na povinnosti dovolatelů i při namítání porušení jejich ústavně zaručených práv řádně vymezit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a občanského soudního řádu. ... Požadavek vyčerpat procesní prostředek tedy není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což u dovolání v první řadě předpokládá, aby obsahovalo řádnou argumentaci o své přípustnosti."
10. V nyní projednávané věci se z obsahu ústavní stížnosti podává, že stěžovatelé podali současně též dovolání, když si jsou na straně jedné vědomi okolnosti poučení městského soudu o jeho nepřípustnosti z důvodu bagatelnosti sporu, nicméně na straně druhé považují toto poučení s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. za nesprávné, neboť se údajně jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy. To je ovšem otázka, kterou v této fázi řízení přísluší rozhodovat toliko Nejvyššímu soudu a Ústavní soud výsledek jeho posouzení nemůže jakkoliv předjímat. Do rozhodnutí Nejvyššího soudu proto Ústavní soud nemůže - s ohledem na shora uvedené - do tohoto řízení nikterak zasahovat.
11. Nebudou-li konečně stěžovatelé v dovolacím řízení úspěšní, nic jim nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž mohou zohlednit rovněž průběh a výsledky dovolacího řízení, i kdyby bylo jejich dovolání odmítnuto jako nepřípustné pro nesplnění podmínek ustanovení §237 o. s. ř. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti tak stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť pokud by jimi podané dovolání neuspělo, budou moci koncipovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i dovolací řízení. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/18 ze dne 17. 1. 2018), není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Pokud tedy nyní Ústavní soud deklaruje, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To ostatně plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl. Za této procesní situace se Ústavní soud pro nadbytečnost již nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2018
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj