ECLI:CZ:US:2022:1.US.937.22.1
sp. zn. I. ÚS 937/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti D. R., zastoupeného Mgr. Alešem Dvorským, advokátem se sídlem Brno, Kopečná 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2021 č. j. 6 Tdo 1272/2021-343, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2021 č. j. 5 To 183/2021-285 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2021 č. j. 3 T 29/2021-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků, a k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř roků. Dále navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 95 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 37, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že se trestní soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a konkrétními námitkami. Soudu prvního stupně vytýká závěr o jeho nulové míře sebereflexe a snaze zbavit se trestní odpovědnosti poukazem na zavinění jiných osob a považuje jej za porušení jeho základního práva se vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Tvrdí, že skutkové a právní závěry trestních soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Poukazuje v tomto směru zejména na závěry znaleckého posudku Ing. Meduny, které označuje za nesprávné a vyvrácené revizním znalcem. Znalec Ing. Meduna podle něj k vypracování posudku použil vstupní data, která si sám vytvořil a která nejsou potvrzena ani technicky přijatelnými výpověďmi svědků. Nejvyššímu soudu vytýká, že se s jeho námitkami nevypořádal, neboť je zcela pominul nebo bagatelizoval. Tvrdí, že i výpověď stěžejního svědka D. byla revizním znalcem vyhodnocena jako technicky nepřijatelná. V případě vozidla Fiat, jež se nacházelo v pravém jízdním pruhu a zastavilo před přechodem pro chodce, nelze podle jeho názoru konstatovat, že šlo o jízdu stejným směrem ve smyslu §5 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu (dále jen "zákon o silničním provozu"), neboť se připojilo z vedlejší komunikace. Poukazuje na skutečnost, že předmětný přechod pro chodce byl umístěn v rozporu s normou ČSN 736110. Má za to, že v dané věci nebylo vůbec posuzováno jednání poškozené chodkyně a účast každého z účastníků silničního provozu na nehodě, ani zda byly z jeho strany naplněny předpoklady nedbalosti.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších písemných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Z výše uvedeného vyplývá, že se stěžovatel snaží skutkové závěry trestních soudů rozporovat s oporou o revizní znalecký posudek, jak sám označuje posudek zpracovaný dr. Alexandrem Čapkou, který nechal vyhotovit a který také připojil k ústavní stížnosti. Ústavní soud podotýká, že jako datum zpracování je v tomto znaleckém posudku uveden den 22. 10. 2021, což znamená, že vznikl asi dva a půl měsíce po vydání napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, tj. v době, kdy již byl stěžovatel pravomocně odsouzen. Je tedy logické, že ani nalézací, ani odvolací soud obsah tohoto znaleckého posudku nemohly ve svých rozhodnutích zohledňovat, a Nejvyšší soud s ohledem na zákonnou úpravu obsaženou v §265o odst. 2 trestního řádu zpravidla žádné dokazování ani vlastní hodnocení důkazů neprovádí.
Z napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že vina stěžovatele za sražení chodkyně na přechodu pro chodce byla provedeným dokazováním spolehlivě prokázána. To, že byla sražena vozidlem BMW (které řídil stěžovatel) vypověděla samotná poškozená, sražení poškozené vozidlem stěžovatele potvrdili i svědkové K. a D. Jejich svědectví korespondovalo i provedenému znaleckému dokazování. Jestliže Krajský soud v Brně na č. l. 4 svého usnesení konstatoval, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti, pro které by uvedení svědci vypovídali záměrně v neprospěch stěžovatele, Ústavní soud k tomu poznamenává, že ani sám stěžovatel neuvádí žádné konkrétní okolnosti, které by mohly tato svědectví zpochybnit.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani v tom, že se trestní soudy nevypořádaly s jeho obhajobou a námitkami. Učinil tak totiž již nalézací soud na č. l. 4-5 svého rozsudku, který obhajobu stěžovatele spolehlivě vyvrátil, a to tak přesvědčivě, že Ústavní soud nepovažuje za potřebné k tomu cokoli dodávat.
Ústavní soud konečně musí odmítnout i zbylé námitky stěžovatele, jimiž se snaží zpochybnit své nedbalostní zavinění. Umístění přechodu pro chodce v rozporu s normou ČSN 736110 nic nemění na tom, že byl umístěn na daném místě přechod pro chodce a všichni účastníci silničního provozu byli povinni to respektovat. Skutečnost, že se vozidlo Fiat, nacházející se v době nehody v pravém jízdním pruhu (zatímco stěžovatel jel v pruhu levém), připojilo z vedlejší komunikace v relativně malé vzdálenosti před přechodem pro chodce, rovněž nemůže mít na posouzení případu žádný vliv. Smysl pravidla uvedeného v §5 odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu totiž spočívá v tom, aby se řidič před přechodem pro chodce zachoval stejně jako řidič, který k tomuto přechodu přijíždí ze stejného směru (tj. aby zpomalil či zastavil), jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Jak navíc správně uvedl na č. l. 6 svého rozsudku Městský soud v Brně, stěžovatel nezastavil před přechodem pro chodce za situace, kdy tak učinila dvě jiná vozidla (jedno jedoucí stejným směrem, druhé jedoucí v protisměru). Z toho je patrné, že ohrozil chodkyni přecházející po přechodu pro chodce, neboť se nevěnoval plně řízení vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, čímž porušil povinnosti vyplývající z §5 odst. 1 písm. b) a §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu. Stěžovatel sice namítá, že trestní soudy neposuzovaly důsledně všechny okolnosti důležité pro posouzení jeho nedbalostního zavinění, neuvádí však žádné konkrétní skutečnosti, které by byly způsobilé výše uvedené závěry vyvrátit či zpochybnit.
Konečně ve vztahu ke stěžovatelově námitce týkající se konstatování nalézacího soudu o nulové míře stěžovatelovy sebereflexe a snaze zbavit se trestní odpovědnosti poukazem na zavinění jiných osob, Ústavní soud podotýká, že Městský soud v Brně tento závěr uvedl na č. l. 7 svého rozsudku, a to v kontextu úvah souvisejících s vyměřováním trestu. Nejednalo se tedy o porušení práva stěžovatele vyjádřit se k provedeným důkazům, jak tvrdí stěžovatel, ale o zhodnocení postoje stěžovatele k jeho činu, což představuje jedno ze zákonných kritérií, která musí soud brát v úvahu při ukládání trestu (srov. §39 odst. 1 trestního zákoníku). Z obsahu napadených rozhodnutí navíc zřetelně vyplývá, že uvedené konstatování nalézacího soudu bylo zcela přiléhavé.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu