ECLI:CZ:US:2022:1.US.950.22.1
sp. zn. I. ÚS 950/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Romana Davídka, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022 č. j. 30 Cdo 3762/2021-588, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021 č. j. 36 Co 6/2020-448 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2019 č. j. 18 C 53/2013-318, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2022 č. j. 30 Cdo 3762/2021-588, a dále výroků I. a II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2021 č. j. 36 Co 6/2020-448 a výroků I., II., III., V., VI., VII. A VIII. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2019 č. j. 18 C 53/2013-318. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 2 odst. 3 a 4 a čl. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího soudu, který se dopustil tzv. denegationis iustitiae, shledal-li dovolání stěžovatele vadným i přesto, že v něm stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu pro rozpor s jeho ústavně zaručenými právy. Podle názoru stěžovatele lze z jeho dovolání zjistit, v čem spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatel v obsáhlé a doplňované ústavní stížnosti, která je svým obsahem podobná dovolání, velmi podrobně popsal dosavadní procesní a skutkový stav souzené věci. Následně poukázal na to, že soudy v rozporu s recentní judikaturou Nejvyššího soudu nestanovily výši náhrady za majetkovou újmu na základě volné úvahy, čímž zatížily napadená rozhodnutí přinejmenším vadou nejasnosti, neurčitosti a celkově nepřezkoumatelnosti.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky 6 106 600 Kč s příslušenstvím, která sestávala z několika nároků. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") nároky na zaplacení náhrady nákladů právního zastoupení ve výši 42 000 Kč a na přiměřené zadostiučinění za omezení stěžovatelova přístupu k relevantním informacím ve výši 347 000 Kč vyloučil k samostatnému řízení (výrok I), načež ve vztahu k požadavkům na zaplacení zbývající náhrady škody ve výši 3 864 600 Kč a 200 000 Kč, stejně jako k požadavkům na přiměřené zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč a 200 000 Kč za zmaření investice a stěžovatelovo obvinění ze strany zájemce o koupi jeho pozemku (vše s příslušenstvím), tj. ve vztahu k nárokům, ohledně kterých za žalovaný stát v řízení jednalo Ministerstvo pro místní rozvoj (dále jen "vedlejší účastník č. 1"), žalobu zamítl (výroky II, III, VI a VII). O posledním nároku odpovídajícím zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovatelovi nepřiměřenou délkou řízení, ve vztahu k němuž za žalovaný stát v řízení jednalo Ministerstvo financí (dále jen "vedlejší účastník č. 2"), pak obvodní soud rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka č. 2 zaplatit stěžovatelovi částku 66 301,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně za dobu od 11. 6. 2013 do zaplacení (výrok IV), zatímco ve zbývající části tohoto nároku odpovídající částce 386 698,80 Kč s příslušenstvím, jakož i ohledně té části příslušenství z přiznané částky 66 301,20 Kč, jež připadala na dobu od 12. 12. 2012 do 10. 6. 2013, žalobu rovněž zamítl (výrok V). Dále obvodní soud rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a oběma vedlejšími účastníky (výroky VIII a IX).
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudek obvodního soudu v zamítavých výrocích o požadavcích týkajících se vedlejšího účastníka č. 1, stejně jako v nákladovém výroku dopadajícím na vztah mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem č. 1, potvrdil (výrok I), přičemž též rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem č. 1 (výrok II). V části řešící stěžovatelův nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, tedy nárok týkající se vedlejšího účastníka č. 2, a v tomu odpovídajícím nákladovém výroku pak městský soud rozsudek obvodního soudu zrušil, a to za současného vrácení věci v této části obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok III). Rozsudek odvolacího soudu (konkrétně jeho výroky I a II) napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl zčásti pro jeho vady zčásti pak jako nepřípustné.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro přijetí předmětných rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou, z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Pouhá polemika stěžovatele se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Civilní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu a přiléhavě poukázaly na známou a obsáhlou judikaturu.
Ústavní soud neshledal opodstatněnými ani výtky stěžovatele k postupu soudů, neboť z odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů lze dovodit, že stěžovatelovy připomínky, argumenty a poukazy na důkazy neignorovaly a dostatečně se s nimi vypořádaly. V této souvislosti musí mimo jiné připomenout dostatečně jasnou argumentaci městského soudu týkající se zamítnutí návrhů stěžovatele na přerušení řízení. Obdobně nemůže Ústavní soud opomenout závěr městského soudu, že důvodem pro nevyhovění stěžovatelově žalobě stran vznesených požadavků na náhradu škody je nedostatek vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonnými rozhodnutími a nesprávným úředním postupem příslušného správního orgánu (spočívajícím v nejednání se stěžovatelem jako s účastníkem řízení o vydání stavebního povolení na stavbu plynové přípojky), a předmětnou škodou. Ostatně Ústavní soud nemá co dodat ani k argumentaci soudů týkající se vymezení základních předpokladů odpovědnosti státu, kterými jsou existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi vznikem škody a tímto nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Argumentace stěžovatele obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí.
Ústavní soud ostatně usuzuje, že se mu stěžovatel snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovateli opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu v judikatuře.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, obsáhlá, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu