ECLI:CZ:US:2022:1.US.964.22.1
sp. zn. I. ÚS 964/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele A. A., zastoupeného JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem, sídlem Na Perštýně 362/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2022 č. j. 17 Co 371/2021-250 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. září 2021 č. j. 50 Nc 6359/2020-206, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a O. S. a nezletilého I. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 10 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel s odkazem na §71d odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), požádal, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnost projednal mimo pořadí.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále též jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem svěřil nezletilého, vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") do péče vedlejší účastnice [matky (dále jen "matka")] (výrok I.), stěžovateli jako otci (dále též jen "otec") uložil povinnost platit na výživu nezletilého částku 5 000 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, a to počínaje dnem 27. 11. 2020 (výrok II.), stanovil, že dlužné výživné za dobu od 27. 11. 2020 do 30. 9. 2021 ve výši 5 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. až VII.).
4. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním. Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodl, že rozsudek obvodního soudu se ve výrocích I. a II. potvrzuje, ve výroku III. se mění tak, že dlužné výživné za období od 27. 11. 2020 do 31. 1. 2022 ve výši 3 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Obvodní soud dále rozhodl, že odvolání otce proti výroku V. rozsudku obvodního soudu se odmítá (výrok II.). Výroky III. a IV. městský soud rozhodl o nákladech řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel upozorňuje na to, že Obvodní soud pro Prahu 5 ani Městský soud v Praze neměly "pravomoc" v předmětné věci meritorně rozhodnout. Nezletilý je občanem Republiky Uzbekistán a podle čl. 32 odst. 1 Mezinárodní smlouvy s Republikou Uzbekistán platí, že rozhodným právním řádem pro posouzení daného případu je právní řád Republiky Uzbekistán. Odstavec 2 pak stanoví, že pravomocným soudem ve věci jednat a rozhodnout je soud smluvní strany, jehož právní řád se užije na posouzení případu. Pravomoc ve věci jednat a rozhodnout mají tedy soudy Republiky Uzbekistán. Stěžovatel dovozuje, že nedostatek pravomoci českých soudů je neodstranitelnou vadou řízení podle §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), která vždy vede k zastavení řízení.
6. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí, že dosud není zákonem vyjasněno, zda je v dané věci přípustné dovolání či nikoli. Stěžovatel poukazuje na to, že podle §30 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), není dovolání ve věcech rodinně právních přípustné, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Stěžovatel je nicméně toho názoru, že posoudily-li soudy nesprávně otázku mezinárodní pravomoci českých soudů, je dovolání proti rozsudku městského soudu v takovém případě přípustné. Vzhledem k judikatuře a v ní obsaženým názorům Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 5311/2015 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020 sp. zn. 24 Cdo 1977/2020), stěžovatel tvrdí, že by mělo být možné dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé i v řízeních, ve kterých to §30 odst. 1 z. ř. s., nepředpokládá s tím, že dovolací důvody se budou vztahovat výlučně k otázce chybného posouzení mezinárodní příslušnosti soudu. Stěžovatel uvádí, že proto současně s ústavní stížností podal proti napadenému rozsudku městského soudu dovolání. Ústavní stížnost podává v zákonné dvouměsíční lhůtě pouze z procesní opatrnosti. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyčkal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pro případ, že by Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v předmětné věci splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.
8. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
10. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem.
11. V souladu s §229 odst. 1 písm. a) o. s. ř., může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, bylo-li rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů. Právě tyto námitky stěžovatel uplatňuje ve své ústavní stížnosti. Z podané ústavní stížnosti však nikterak nevyplývá, že by stěžovatel právě tohoto mimořádného opravného prostředku v nyní posuzované věci využil, natožpak že by o něm (a o navazujících opravných prostředcích) bylo již rozhodnuto. Stěžovatel nedoložil, že vyčerpal žalobu pro zmatečnost a rozhodnutí o takové žalobě ani ústavní stížností nenapadl. Žaloba pro zmatečnost přitom patří právě mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839)]. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel doposud nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku městského soudu podal dovolání. Stěžovatel poukazuje na to, že podle poučení obsaženého v rozsudku městského soudu není proti tomuto rozhodnutí dovolání přípustné, sám je však přesvědčen o vadnosti tohoto poučení soudu, a tvrdí, že dovolání přípustné je. Z tohoto důvodu podává z opatrnosti ve lhůtě stanovené zákonem proti rozsudku městského soudu současně dovolání i tuto ústavní stížnost.
13. Ústavní soud z přiloženého rozsudku městského soudu zjistil, že napadený rozsudek městského soudu obsahuje poučení, že proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. V §30 odst. 1 z. ř. s., se uvádí, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, tedy ve věcech rodinného práva, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. V souladu s §239 o. s. ř., je však přípustnost dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) oprávněn zkoumat jen Nejvyšší soud. Ústavní soud nemůže rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru nijak předjímat.
14. Za dané procesní situace, kdy proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím je přípustná žaloba pro zmatečnost, avšak z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel tohoto procesního prostředku k ochraně svého práva využil, a současně za situace, kdy stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu dovolání, o kterém dosud nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, je podaná ústavní stížnost nepřípustná.
IV.
Závěr
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný. Návrhu stěžovatele na postup podle §71d odst. 1 téhož zákona bylo fakticky vyhověno tím, že o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2022
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj