ECLI:CZ:US:2022:2.US.1026.21.1
sp. zn. II. ÚS 1026/21
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. F. M., t. č. ve Věznici Stráž pod Ralskem, právně zastoupeného Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem v Praze 5, P. Švandy ze Semčic 850/7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021 č. j. 44 To 94/2021-606 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 2. 2021 č. j. 2 T 123/2019-575, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2021 č. j. 44 To 94/2021 - 606 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 2. 2021 č. j. 2 T 123/2019- 575 byla porušena základní práva stěžovatele na soudní ochranu a ochranu vlastnictví, zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Obě usnesení se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost a rekapitulace řízení
1. Ústavnímu soudu byl dne 19. 4. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 11. 2019 č. j. 2 T 123/2019-281 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a peněžitý trest ve výši 50 000 Kč. Jednání, za něž byl stěžovatel odsouzen, spočívalo zjednodušeně řečeno v tom, že prodal cca 12 g marihuany.
3. Dne 28. 1. 2020 podalo Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 návrh na zabrání části majetku stěžovatele podle §102a odst. 1 trestního zákoníku, a to konkrétně finančních prostředků na účtu České spořitelny, a. s. č. X ve výši 1 950 000 Kč. První rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 22. 9. 2020 č. j. 2 T 123/2019-532 o zabrání těchto finančních prostředků bylo zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2020 č. j. 44 To 377/2020-544, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Následně Obvodní soud pro Prahu 1 znovu rozhodl usnesením ze dne 12. 2. 2021 č. j. 2 T 123/2019-575, kterým stěžovateli zabral z navrhované sumy částku ve výši 981 357 Kč. Vyšel ze zjištění státní zástupkyně a z jí uvedených peněžních částek ukládaných postupně stěžovatelem na účet v bance. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále též "stížnostní soud") usnesením ze dne 24. 3. 2021 č. j. 44 To 94/2021-606 zamítl.
4. Usnesení stížnostní soud odůvodnil tím, že stěžovatel není schopen doložit legální původ peněz vkládaných v hotovosti na účet, a soud má za to, že tyto peníze pochází z jeho trestné činnosti. Kromě příjmů od manželů S. neměl stěžovatel žádný prokazatelný legální příjem, který by rozptýlil pochybnosti, že částka 981 357 Kč pocházela z trestné činnosti. Soud uvedl, že vzhledem ke sníženému důkaznímu standardu, oproti hlavnímu líčení, leží na straně obhajoby větší míra zatížení pro předložení důkazů, které by prokazovaly legálnost posuzovaného příjmu. Svá tvrzení o výdělcích pomocí brigád stěžovatel dokládal souborem videí, na nichž je zachycen při práci, a legálnost dalších příjmů pak dopisem p. S., z něhož mělo vyplynout, že peníze stěžovateli poskytoval, kromě převodu na jeho účet, taktéž v hotovosti. Městský soud v Praze však dovodil, že stěžovatelovo tvrzení o výdělcích z brigád není prokázáno, neboť nebyl schopen doložit, kdy a kde tyto brigády probíhaly a kolik peněz si takto vydělal. Dopis p. S. považoval soud za účelový.
5. Základní důvod porušení ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v tom, že nikde v zákoně není uvedeno, že by soud v rámci rozhodování o ochranném opatření, jakým je i zabrání majetku podle §102a trestního zákoníku, neměl dodržovat veškeré standardy a zásady trestního řízení, anebo že by je mohl uplatňovat pouze omezeně, nebo že by měl snížit svůj důkazní standard pro správné a spravedlivé rozhodnutí. Je přesvědčen, že v rámci trestního řízení, kterým je nepochybně i rozhodování o zabrání části majetku dle §102a trestního zákoníku, se vždy a v plné míře bez jakéhokoli omezení uplatní veškeré trestněprávní zásady a principy a nesmí být snižován důkazní standard. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1849/17, podle kterého se i v případě ochranných opatření vždy plně uplatní obecné standardy dokazování v trestním řízení a zásady trestního práva, přičemž je nutné postupovat bez důvodných pochybností, jako tomu je v každém trestním řízení.
6. Stěžovatel má za to, že obecné soudy účelově přihlédly pouze ke skutečnostem, které svědčí v jeho neprospěch, a nepřihlédly k tvrzením v jeho prospěch, ani se řádně nevypořádaly s uplatněnými námitkami. Podstatou věci je názor soudu, že hodnota majetku stěžovatele je v hrubém nepoměru k jeho legálním příjmům, a proto je oprávněn tyto prostředky zabrat postupem dle §102a trestního zákoníku. Soud však měl přihlížet pouze k majetku nabytému po účinnosti tohoto ustanovení, tj. od 18. 3. 2017. Z předložených bankovních výpisů vyplývá, že do dne 18. 3. 2017 měl stěžovatel na svých účtech částku 1 632 207 Kč. K této částce soud v rámci uplatnění §102a trestního zákoníku nesmí přihlížet. Dále z výpisu z účtu vyplývá, že po uvedeném dni, tj. po dni 18. 3. 2017, mu poslali manželé S. částku ve výši 608 000 Kč, a proto se jedná o legálně prokázaný příjem. Pokud na bankovním účtu u České spořitelny, a. s., byl zůstatek ke dni vydání návrhu na zabrání části stěžovatelova majetku, tj. ke dni 28. 1. 2020, ve výši 1 950 000 Kč, nemohl soud přihlížet k částce 1 632 207 Kč a dále nemohl zabavit částku 608 000 Kč, kterou mu prokazatelně zaslali manželé S. Obecné soudy však podle stěžovatele nepřihlédly k výše uvedeným částkám a účelově hodnotily pouze prostředky ve výši 981 357 Kč (nabyté od 21. 3. 2017 do 14. 5. 2019), aniž by vzaly v úvahu výše uvedené "nezapočitatelné" částky.
7. Obecné soudy uzavřely, že na stěžovateli leží vyšší míra zatížení pro předložení důkazů. Je tak nepochopitelné, že soud jako důkaz odmítl svědeckou výpověď osoby, která stěžovateli dávala peníze, aby ho podporovala. Tím soud fakticky odmítl připustit důkaz, kterým by stěžovatel prokázal legálnost svých příjmů, což je podstatou řízení o zabavení prostředků dle §102a trestního zákoníku. Jako doplnění stěžovatel uvedl, že v České republice je od roku 2012, přičemž po celou dobu ho podporovali manželé A. a A. M. S. ze Švýcarska. Tyto skutečnosti jsou zjevné ze všech výpisů z účtů a nemůže tak být pochyb o tom, že se jedná o skutečné a dohledatelné osoby, což soud ani nezpochybňoval. Manželé S. stěžovateli dávali peníze, které si spořil na svém účtu. Peníze od nich dostával jak bankovním převodem (viz výpisy z bankovních účtů), tak také osobně. Rovněž si stěžovatel šetřil i z různých brigád. Stěžovatel je přesvědčen, že zabavení celoživotních úspor neodpovídá ani závažnosti, ani povaze trestného činu, za který byl odsouzen. Zabavení celoživotních úspor tak představuje násobek hodnoty, kterou si mohl potencionálně spáchaným trestným činem "vydělat". I z tohoto pohledu je uložení ochranného opatření krajně nepřiměřené a v hrubém nepoměru se spáchaným trestným činem.
II.
Vyjádření účastníků řízení
8. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší účastník řízení. Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze uvedla, že u stěžovatele byl zjištěn hrubý nepoměr mezi jeho celkovým majetkem a jeho příjmy nabytými v rozhodném období. V daném případě není vyžadováno, aby bylo prokázáno, že majetek je evidentně nástrojem nebo výnosem konkrétního trestného činu, ale postihují se případy, kdy chybí doklady o legálním původu majetku časově souvisejícího se spácháním trestného činu, a soud má tedy zato, že takový majetek pochází z trestné činnosti. Stěžovatel předkládal pouze neurčité a neprůkazné důkazy o svých příjmech a navíc nemá, kromě tvrzené podpory manželů S., prokázán žádný příjem legální.
9. Obvodní soud pro Prahu 1 pouze odkázal na napadené rozhodnutí s tím, že žádná práva stěžovatele neporušil.
10. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 zastává názor, že stěžovateli byla v rámci řízení zajištěna jeho procesní práva, měl v řízení obhájce i tlumočníka a byla mu dána možnost se dostatečně hájit proti tvrzením obžaloby o nelegálním původu jeho majetku. Postup soudu odpovídá právní úpravě přijaté v souladu se závazky z práva Evropské unie. Předmětná úprava pouze snižuje důkazní standard na úroveň - podle účastníka - pravděpodobného původu majetku, což znamená, že počítá s kriminálním původem zabraného majetku, ale není třeba, aby byl původ majetku prokázán nade vší pochybnost. Snížený důkazní standard se netýká základních zásad dokazování v řízení o uložení ochranného opatření, jak chybně dovozuje stěžovatel. V důsledku sníženého důkazního standardu jsou kladeny větší požadavky na aktivitu obhajoby při prokazování legálního původu majetku. Je tak zejména v zájmu pachatele, jemuž má být zabrán majetek, prokazovat legitimitu původu svého majetku. Princip in dubio pro reo při konečném hodnocení důkazů a rozhodnutí soudu je v případě ukládání trestní sankce na základě pravděpodobnosti také zachován. V případě pochybnosti soudu, která ovšem nebyla vyvrácena žádným přesvědčivým důkazem o legálním původu majetku, může vést k uložení zabrání části majetku. Závislost uložení konkrétního ochranného opatření na trestném činu pachatele je mnohem menší na rozdíl od trestů. Proto i když byl pachatel odsouzen za trestný čin, který by ho po majetkové stránce neobohatil významně, přesto připadá v úvahu i zabrání podstatné části majetku takové osobě, a to v případě, že tento majetek dle hodnocení soudu pocházel z předešlé trestné činnosti pachatele. V tomto ohledu dochází v souvislosti se zabráním části majetku k určité modifikaci zásady přiměřenosti uloženého opatření k povaze a závažnosti spáchaného činu. Přiměřenost částky zabrané takovým trestním opatřením se posuzuje nejen ve vztahu k trestnému činu, pro který byl pachatel trestně stíhán, ale také v souvislosti s jeho předchozí trestnou činností, která ovšem stíhána nebyla a je soudem pouze presumována.
11. Ústavní soud zaslal shora uvedená vyjádření stěžovateli k replice. Ten v ní uvedl, že pokud jde o tvrzený hrubý nepoměr mezi majetkem nabytým v rozhodném období a příjmy stěžovatele, vedlejší účastník účelově neuvádí konkrétní skutečnosti, a pouze poměřuje finální částku ke dni 28. 1. 2020 ve výši 1 950 000 Kč, která byla na bankovním účtu stěžovatele, s jeho příjmy, o kterých tvrdí, že žádné neměl. Skutečností je, že uvedenou částku stěžovatel naspořil za dobu osmi let, což žádný účastník nezmiňuje. Od roku 2012 do roku 2020 činí zhruba 20 000 Kč měsíčně. Tato částka nedosahuje ani výše průměrného měsíčního výdělku v České republice. Soud i státní zastupitelství kladou stěžovateli k tíži, že neprokázal legálnost svých příjmů, avšak důkaz výslechem M. S., která by potvrdila, že stěžovatele finančně podporovala i tak, že mu peníze dávala osobně, soudy odmítly provést. Podle stěžovatele zabavení celoživotních úspor neodpovídá ani závažnosti ani povaze trestného činu, za který byl odsouzen. Vedlejší účastník opakovaně ve své argumentaci uvádí, že soudy mohou polevit v aplikaci trestněprávních zásad, včetně dokazování. Takovýto postup však nevyplývá z žádného zákonného ustanovení. Naopak sám Ústavní soud judikoval ve svém nálezu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1849/17, že i v případě ochranných opatření se vždy plně uplatní obecné standardy dokazování v trestním řízení a zásady trestního práva a že je nutné postupovat bez důvodných pochybností, tak jako tomu je v každém trestním řízení. Z předložených bankovních výpisů podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že do dne 18. 3. 2017 na jeho účtech byla částka 1 632 207 Kč. K této částce soud v rámci uplatnění §102a trestního zákoníku nesmí přihlížet z důvodu účinnosti předmětného ustanovení. Z výpisu z účtu dále vyplývá, že po uvedeném dni, tj. po dni 18. 3. 2017, poslali manželé S. stěžovateli částku ve výši 608 000 Kč, a tedy se jedná o legálně prokázaný příjem. Pokud na bankovním účtu u České spořitelny, a. s., č. X byl zůstatek ke dni vydání návrhu na zabrání části stěžovatelova majetku, tj. (ke dni 28. 1. 2020) ve výši 1 950 000 Kč, nemohl soud přihlížet k částce 1 632 207 Kč, a dále nemohl ani zabrat legálně prokázanou částku 608 000 Kč.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
12. Ústavní soud shledal procesní předpoklady pro věcné projednání ústavní stížnosti za splněné. S ohledem na obsah ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
IV. a) Ustanovení §102a trestního zákoníku v rámci Listiny i úpravy ochranných opatření
14. Čl. 39 Listiny o výhradě zákona pro stanovení trestnosti jednání a ukládání trestů říká, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit.
15. Právní úprava zabrání části majetku pachateli trestného činu náleží mezi "jiné újmy" podle čl. 39 Listiny. Účelem řízení podle §102a trestního zákoníku není "přímé" potrestání, ale primárně odčerpání předpokládaného výnosu z trestné činnosti, za tím preventivním účelem, aby pachatel v budoucnu nemohl, resp. měl ztíženu možnost páchat trestnou činnost obdobného charakteru. Vzniká tedy otázka, zda řízení podle §102a trestního zákoníku má ještě trestní (sankční) povahu. Doktrína se tu přiklání ke kladné odpovědi - se závěrem, že se při uložení zabrání části majetku použijí obecné zásady pro ukládání ochranných opatření, především (§96 trestního zákoníku) zásada přiměřenosti (k základům koncepce Novák, J. Čl. 39. Výhrada zákona pro stanovení trestnosti jednání a ukládání trestů. In Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vydání. Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1238, 1239; k povaze části řízení o uložení ochranného opatření dílem konkrétně Todorov a ostatní proti Bulharsku, rozsudek Evropského soudu pro liská práva ze dne 13. 7. 2021, stížnost č. 50705/11 a 6 dalších, §179-216).
16. Stěžovatel namítá porušení základních práv v souvislosti s trestním řízením, v němž byl pravomocně odsouzen. Po jeho skončení bylo samostatným usnesením rozhodnuto o ochranném opatření zabrání věci podle §102a odst. 1 trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení může soud uložit zabrání části majetku pachateli, který byl uznán vinným úmyslným trestným činem, za který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně čtyři léta, nebo trestným činem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií (§192), neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací (§230), opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat (§231), pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (§257), pletich při veřejné dražbě (§258), nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 2 až 4, šíření toxikomanie (§287), podplacení (§332) nebo nepřímého úplatkářství (§333), pokud pachatel takovým trestným činem pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch a soud má za to, že určitá část jeho majetku pochází z trestné činnosti vzhledem k tomu, že hodnota majetku, který pachatel nabyl nebo převedl na jinou osobu nebo do majetku ve svěřenském fondu v době nejdéle 5 let před spácháním takového trestného činu, v době jeho páchání nebo po jeho spáchání, je v hrubém nepoměru k příjmům pachatele nabytým v souladu se zákonem nebo byly zjištěny jiné skutečnosti odůvodňující takový závěr.
17. Citované ustanovení bylo do trestního zákoníku vloženo zákonem č. 55/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Uvedený zákon byl přijat dne 10. 1. 2017, účinnosti nabyl dne 18. 3. 2017. Podle části první čl. II jeho přechodných ustanovení, pro účely uložení tohoto ochranného opatření lze při stanovení výše hrubého nepoměru mezi hodnotou majetku, který pachatel nabyl nebo převedl na jinou osobu anebo do majetku svěřenského fondu nebo obdobného zařízení, a jeho příjmy nabytými v souladu se zákonem, přihlížet pouze k majetku, který pachatel nabyl nebo převedl na jinou osobu anebo do majetku svěřenského fondu nebo obdobného zařízení ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
18. K přijetí, resp. implementaci citované úpravy vedla obtížnost prokazování původu majetku, u nějž je dáno podezření, že by mohl pocházet z trestné činnosti. Zavedení tzv. rozšířených konfiskací proběhlo na základě čl. 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014, o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii. Nové ochranné opatření zabrání části majetku dle §102a trestního zákoníku má umožnit snazší odčerpávání výnosů z trestné činnosti v případech, kdy nelze jednoznačně prokázat původ majetku ve vlastnictví pachatele, či rozlišit, jaká jeho část byla nabyta legálně a jaká byla nabyta jako výnosy z trestné činnosti, přičemž mezi obojím existuje hrubý nepoměr nebo výnosům z trestné činnosti nasvědčují jiné skutečnosti.
19. Uvedené opatření nemá mít charakter trestu za spáchaný trestný čin. Směřuje do budoucna, tedy má preventivní a ochrannou funkci. Chrání společnost před dalším pácháním trestné činnosti - pachateli je třeba odčerpat neoprávněné výhody pocházející z trestné činnosti, aby nebyl motivován k jejímu dalšímu páchání. Podle interpretace orgánů činných v trestním řízení se nevyžaduje, aby bylo bez veškeré pochybnosti prokázáno, že majetek byl nástrojem nebo výnosem z konkrétního trestného činu.
20. K důkaznímu standardu je tu třeba dodat, že formulace §102a odst. 1 trestního zákoníku "soud má za to" neznamená, že by šlo o konstrukci domněnky nabytí majetku při blíže nezjištěné minulé trestné činnosti. Text tu uvozuje stanovení podmínek (hrubý nepoměr, zjištění jiných skutečností), jež musí být alternativně naplněny, aby mohlo dojít k zabrání části majetku. Podle důvodové zprávy se tu "nezavádí úplný civilní standard dokazování", důkazní břemeno se ani zcela nepřenáší na povinnou osobu, ale "nejde ani o trestní standard dokazování" nade vší pochybnost. Jde o "cosi mezi" - orgán činný v trestním řízení musí předložit důkazy a uvést skutečnosti vedoucí k závěru o pravděpodobném původu majetku z trestné činnosti, dotčená osoba pak může tvrdit a prokazovat opak (blíže k řečenému Náhlovská, L. Ochranné opatření zabrání části majetku jako nástroj kontroly kriminality. Právní rozhledy č. 3/2019, s. 99 a násl., včetně dalších pramenů tamtéž citovaných).
21. Pachatel musí mít v řízení o ukládání ochranného opatření spočívajícího v zabrání části majetku podle §102a trestního zákoníku možnost prokazovat legální původ majetku nabytého ve sledovaném období. Důkazní standard tu nemůže být, v zájmu zachování zásady řádného zákonného procesu, vychýlen ve prospěch jedné z procesních stran.
22. I když zákon výši nepoměru mezi hodnotou nabytého majetku a legálními příjmy nespecifikuje a ponechává bližší vymezení na judikatuře, v souladu se zásadou přiměřenosti nepostačí k uložení tohoto ochranného opatření jakýkoli nepoměr. Musí jít o nepoměr výrazný ("hrubý"), ospravedlňující citelný zásah do majetkové sféry dotčené osoby.
23. K ochranným opatřením tohoto druhu se Ústavní soud již v minulosti vícekrát vyjádřil. V nálezu ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2046/19 konstatoval, že zabráním věci podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku nevyhnutelně dochází k pozbytí vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny; ta se zákonnými omezeními základních práv počítá, avšak dle jejího čl. 4 odst. 4 musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Zásah do práva vlastníka je tak přijatelný pouze za předpokladu, že jde o opatření přiměřené a že legitimního cíle tu nelze dosáhnout jiným prostředkem, který by byl ve vztahu k základnímu právu šetrnější.
IV. b) Procesní přezkum včetně důsledků zjištěných vad řízení
24. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého základního práva na soudní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, a dále práva na ochranu vlastnictví, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud se tu přidržel především principu priority procesního přezkumu.
25. Je zřejmé, že z hlediska principů spravedlivého procesu je nutno základní zásady dokazování v trestním řízení aplikovat i na řízení o zabrání části majetku podle §102a trestního zákoníku, jež ve svém konečném důsledku může vyústit k odnětí vlastnického práva obecně chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny.
26. Vedení předmětného řízení tedy předpokládá mít stále na zřeteli, že rozhodnutí o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty představuje významný zásah do práv vlastníka. Jakkoli nelze na řízení podle §102a trestního zákoníku veškeré důkazní standardy včetně judikatury beze zbytku vztáhnout, nelze ani rezignovat na ústavněprávní konformitu řešení každého konkrétního případu. Platí to tím spíše, že účelem řízení je tu nikoli potrestání, ale preventivní odčerpání výnosů z trestné činnosti. Musí se předpokládat řádné dokazování původu potenciálně zabíraného majetku; snížení důkazního standardu na tom nic nemění.
27. Vůdčí procesní zásadou je kontradiktornost řízení a s ní spojené právo navrhovat důkazy ve svůj prospěch. V ustálené judikatuře Ústavní soud konstantně zastává názor, že: " [z]ákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především jejím čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost." [viz nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 ze dne 24. 2. 2005 (N 34/36 SbNU 379)].
28. Z výše zmíněného zajisté nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl. Obecný soud je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení a které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek, resp. důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
29. Ústavní soud v řadě rozhodnutí [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 95/97 ze dne 2. 6. 1997 (N 76/8 SbNU 231), sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)] podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů v relaci k zásadě volného hodnocení důkazů a požadavkům na odůvodnění soudních rozhodnutí. Nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239) vyústil v závěr, že neakceptování důkazního návrhu obviněného může být podloženo "toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno."
30. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu je i požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí a tvořících tak i pojistku před svévolí v soudním rozhodování.
31. Ústavní soud tak musel posoudit, zda shora popsané opakované odmítnutí důkazních návrhů stěžovatele mělo za následek porušení stěžovatelova ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces, a zda toto porušení dosáhlo intenzity excesu v podobě jednostranného hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho i porušení ústavního požadavku odstranění pochybností o skutkovém stavu věci.
32. Jak vyplývá z obou napadených usnesení i z obsahu trestního spisu, stěžovatel od počátku řízení opakovaně navrhoval provedení důkazu svědeckým výslechem manželů S., z něhož měla vyplynout podle stěžovatele zásadní skutečnost, že část finančních prostředků na jeho účtu mu byla poskytnuta v hotovosti právě jimi.
33. Obvodní soud pro Prahu 1 v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval kromě jiného, že stěžovatel "předložil soudu anglicky psaný dopis od paní A. S., ze kterého vyplynulo, že kvůli koronaviru nemůže přijet do České republiky a že odsouzeného finančně podporovala. Měsíčně odsouzeného podporovala průměrnou finanční částkou 20 000 Kč, kdy peníze posílala na účet, ale když se setkali, dávala mu peníze i v hotovosti. Celkově měla odsouzenému poskytnout částku kolem 1,5 milionů korun českých." Soud výslech dotyčné odmítl s tím, že vzhledem k již provedeným důkazům se jeví jako nadbytečný.
34. Městský soud v Praze v napadeném usnesení konstatoval, že důkazní břemeno "se sice nepřenáší na povinnou osobu (ta může o tomto předložit důkazy, že majetek legálně nabyla), nicméně se nemůže spoléhat na to, že orgány činné v trestním řízení budou dokazovat skutečnosti svědčící v její prospěch, když pro aplikaci zabrání části majetku jim postačí pouze to, že se má za to, že majetek pravděpodobně pochází z trestné činnosti a je tady hrubý nepoměr mezi majetkem a zákonným příjmem." Námitku stěžovatele ohledně nevyslechnutí manželů S. stížnostní soud odmítl s tím, že "nemůže úvahy soudu nikterak ovlivnit".
35. Ústavní soud v posuzované věci shledává, že nenastal ani jeden z judikaturou aprobovaných důvodů neakceptovat stěžovatelem navrhovaný důkaz. Tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření je důkaz navrhován, má relevantní souvislost s předmětem řízení. Navržený důkaz je - i v relaci k §102a trestního zákoníku - s to ověřit či vyvrátit předestřené tvrzení, tedy disponuje potřebnou vypovídací potencí. Nejedná se o důkaz nadbytečný, neboť v dosavadním průběhu řízení nebylo předmětné tvrzení bez důvodných pochybností, resp. s praktickou jistotou ověřeno či vyvráceno.
36. Vzhledem k tomu, že navrhovaný důkaz výslechem manželů S. byl v podstatě jediným důkazem, který byl s to potvrdit či vyvrátit stěžovatelovo tvrzení o poskytování peněž v hotovosti, které z logiky věci nelze prokázat jinak, bylo povinností obecných soudů jej provést. Odůvodnění neprovedení tohoto důkazu soudem prvního stupně, že "vzhledem k již provedeným důkazům se jeví jako nadbytečný" je s ohledem na to, co jím mělo být prokazováno, zcela vágní a neodpovídající skutečnému stavu věci.
37. Z tohoto důvodu musí Ústavní soud konstatovat, že v důsledku neprovedení výslechu manželů S., což lze kvalifikovat jako opomenutý důkaz, nebyl skutkový stav v dané věci náležitě zjištěn.
38. Zamítnutí tohoto důkazního návrhu stěžovatele, navíc ještě bez zákonného a přezkoumatelného odůvodnění, považuje Ústavní soud za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny. Jelikož nesprávným postupem obecných soudů pozbyl stěžovatel značnou část svého majetku, došlo i k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny.
V.
Závěr
39. Ústavní soud rekapituluje, že napadenými usneseními Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze ve věci stěžovatele došlo k porušení jeho základních práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a obě napadená rozhodnutí zrušil (§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 28. ledna 2022
David Uhlíř, v. r.
předseda senátu