ECLI:CZ:US:2022:2.US.1042.22.1
sp. zn. II. ÚS 1042/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Matouška, Ph. D., právně nezastoupeného, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2022 č. j. 7 Cmo 263/2021-18 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. července 2021 č. j. 77 Cm 53/2021-9, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 18. dubna 2022 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do celé řady jemu ústavně zaručených práv, a to konkrétně do práv plynoucích z čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 9, čl. 11 odst. 1, čl. 23, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. V petitu ústavní stížnosti stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud určil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny". Ústavní stížnost dále obsahuje popis okolností údajně svědčících závěru o naléhavosti věci, když stěžovatel žádá, aby Ústavní soud postupem dle §39 zákona o Ústavním soudu jím podanou ústavní stížnosti projednal přednostně.
2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V rámci řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatele znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a případně z nich vyvozovat vlastní závěry.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které jako jediné stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, plyne, že stěžovatel byl jedním z účastníků civilního řízení týkajícího se jeho odvolání z funkce likvidátora obchodní společnosti Courtlead Limited s.r.o. v likvidaci, IČO: 60202670, které bylo vedeno podle zákona o zvláštních řízeních soudních a bylo zahájeno na návrh Finančního úřadu pro hl. m. Prahu. V dané věci bylo napadeným usnesením Městského soudu v Praze rozhodnuto tak, že stěžovatel byl odvolán z funkce likvidátora dané společnosti (výrok I.), byla jmenována nová likvidátorka z řad insolvenční správců (výrok II.), stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok III.) a žádnému z účastníků řízení nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (výrok IV.). Proti výroku III. napadeného usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit České republice soudní poplatek, si podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze shledal pro věcnou správnost napadeného výroku nedůvodným, pročež napadené usnesení v daném výroku potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává výše uvedených ústavně garantovaných práv, polemizuje s výkladem některých ustanovení zákona o soudních poplatcích a zákona o zvláštních řízeních soudních provedeným ze strany obecných soudů. Dále stěžovatel rozsáhle popisuje údajnou dlouhodobou perzekuci jeho osoby českými státními orgány v záležitostech, které se týkají fungování některých státních orgánů a počínání jejich funkcionářů (zejm. soudů, státních zastupitelství či úřadu práce) a některých aktivit Městské části Praha 9 a jejích představitelů. Věcně se má tato perzekuce projevovat v široké škále situací od rozhodování soudních sporů či řešení trestních oznámení až po poskytování sociálních služeb matce stěžovatele či vedení dědických řízení po babičce a dědečkovi stěžovatele.
5. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl předně k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a v rozsahu, ve kterém směřuje proti napadeným rozhodnutím, i oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem předcházejícího řízení.
7. Podmínku povinného zastoupení advokátem stanovenou v §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stěžovatel s přihlédnutím k jeho profesní kvalifikaci, kdy je sám advokátem, splňovat nemusí [srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS - st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)].
8. Obě napadená rozhodnutí jsou ústavní stížností napadena v jejich celém rozsahu, tj. ve všech výrocích. V tomto směru je nutno konstatovat, že vzhledem k tomu, že si stěžovatel podal odvolání toliko do výroku III. napadeného usnesení Městského soudu v Praze a v odvolacím řízení se vůbec nedomáhal přezkumu merita věci, je ústavní stížnost proti ostatním (tj. odvoláním nenapadeným) výrokům usnesení Městského soudu v Praze nepřípustná z důvodu řádného nevyčerpání všech dostupných procesních prostředků, které stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) - k požadavku na řádné vyčerpání opravných prostředků podmiňující přípustnost ústavní stížnosti odkazuje Ústavní soud zejména na sjednocující stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb., dostupné též na http://nalus.usoud.cz).
9. V části, v níž se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud určil, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny", se ústavní stížnost vymyká rozhodovací pravomoci Ústavního soudu. Jak Ústavní soud stěžovateli již vyložil např. v usnesení ze dne 20. července 2021 sp. zn. I. ÚS 1596/20 (dostupné též na http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud je povinen se ve své činnosti řídit principem uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud tak nemůže překročit rámec předpisů, které vymezují jeho postavení a pravomoc. Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje Ústavní soud o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, přičemž blíže tuto Ústavou zakotvenou pravomoc Ústavního soudu rozvádí zákon Ústavním soudu. Pokud jde o způsoby, jakými je Ústavní soud oprávněn zasahovat do činnosti orgánů veřejné moci, je třeba odkázat na ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud může buďto zrušit rozhodnutí orgánu veřejné moci, nebo zakázat příslušnému státnímu orgánu pokračovat v porušování základního práva a svobody a přikázat mu obnovit stav před porušením takového práva, pokud je to možné. Návrh stěžovatele tak v dané části nepředstavoval žádný z případů, v nichž je Ústavní soud ve smyslu shora označených předpisů oprávněn rozhodovat, a k jeho projednání tak není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
10. Ve zbytku je ústavní stížnost návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to již z důvodu bagatelnosti věci.
11. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
12. V dané věci se stěžovatel domáhá ústavněprávního přezkum výroku, jehož předmětem je uložení povinnosti k zaplacení peněžní částky ve výši 2 000 Kč. Tato částka činí spor z "kvantitativního" hlediska sporem jednoznačně bagatelním. Z tohoto důvodu by meritorní přezkum a případný kasační zásah Ústavního soudu mohl být opodstatněn jen při skutečně extrémním rozhodnutí obecných soudů přivozujících (posuzováno "kvalitativně") zřetelný zásah do ústavně garantovaných základní práv a svobod stěžovatelky [k problematice bagatelních sporů a rozlišování tzv. kvantitativních a kvalitativních hledisek viz např. nález ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)]. Jinými slovy řečeno by při zohlednění "kvalitativního" hlediska věci muselo dojít k situaci, kdy se napadená rozhodnutí jejich intenzitou a účinky dotýkají samotné podstaty a smyslu určitého, ústavně garantovaného, práva. Při zohlednění okolností projednávané věci, v níž šlo o odvolání stěžovatele z funkce likvidátora obchodní společnosti z důvodu, že neměl po dobu několika let podávat daňová přiznání likvidovaného subjektu a nereagoval na výzvy příslušného finančního úřadu (přičemž ani proti samotnému odvolání z funkce opravným prostředkem nebrojil), má Ústavní soud za to, že potřebný kvalitativní aspekt věci naplněn není a ani být naplněn nemůže - soudní výklad a aplikaci podústavního práva týkající se případné povinnosti některého z účastníků řízení k úhradě soudního poplatku v dané výši a v tomto typu řízení nedosahuje ústavní dimenze.
13. Stěžovatel dále ve stížnosti popisuje vícero právních záležitostí či životních situací, které však s řešenou věcí zjevně nijak nesouvisí (věcně, časově či personálně) a nejsou proto předmětem přezkumu v tomto řízení. Ústavní soud se jimi proto blíže nezabýval. Nad rámec věci snad lze konstatovat, že tvrzení o tom, že by měl stěžovatel být orgány českého státu "dlouhodobě perzekuován", se jeví také s ohledem na jím vylíčené skutečnosti jako přinejmenším nadnesené. Aniž by Ústavní soud jakkoli relativizoval případné dopady či přesahy předestřených kauz do osobní sféry stěžovatele, označení "dlouhodobá perzekuce" by spíše vyhradil případům systematického, intenzivního a adresného nátlaku státu a jeho mocenských orgánů na jednotlivce (popř. na určitým znakem definovanou skupinu jednotlivců). Vzhledem k tomu, že v ústavní stížnosti stěžovatel brojí jak proti počínání soudů, státního zastupitelství či úřadu práce, tak ale i proti v návrhu označenému bytovému družstvu či Městské části Praha 9, lze jen stěží uvažovat o státní perzekuci a příčiny daných situací by patrně bylo namístě hledat i jinde.
14. S ohledem na obsah ústavní stížnosti a předmět napadených soudních rozhodnutí neshledal Ústavní soud důvod pro přednostní projednání věci a proto o návrhu stěžovatele podle §39 zákona o Ústavním soudu samostatně nerozhodoval.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém je přípustná, jako návrh zjevně neopodstatněný. K projednání návrhu, aby bylo určeno, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny", není Ústavní soud příslušný, a proto jej odmítl postupem podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu