ECLI:CZ:US:2022:2.US.1073.22.1
sp. zn. II. ÚS 1073/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti CF FLOP s.r.o., sídlem Nejedlého 383/11, Brno, zastoupené Lucií Brusovou, advokátkou, sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 66 Co 834/2020-247 ze dne 7. 2. 2022 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 53 Nc 530/2002-227 ze dne 6. 10. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se jako oprávněná domáhala v exekuci vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 Ex 53661/14 vymožení peněžitého plnění na základě pravomocných platebních rozkazů Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 60 Ro 2210/98, 60 Ro 2211/98 a sp. zn. 60 Ro 2212/98, vydaných dne 13. 10. 1998, jako exekučních titulů. Shora označeným usnesením Okresní soud v Novém Jičíně vyhověl návrhům povinného na odklad i zastavení předmětné exekuce a rozhodl o nákladech řízení i nákladech exekuce. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí exekučního soudu stran odkladu a zastavení exekuce i nákladů řízení mezi účastníky jako věcně správné potvrdil. Pouze ve výroku o nákladech exekuce je změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit výše jmenovanému soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů exekuce částku ve výši 7 865 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy pochybily v otázce uplatněné námitky povinného o promlčení nároku s ohledem na promlčení jistiny, tedy primární pohledávky ve výši 60 168 Kč. Úvahy soudů dle názoru stěžovatelky nemohou v ústavní rovině obstát, neboť se jeví svévolnými a účelovými. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že exekuční soud založil své rozhodnutí o odkladu a zvláště zastavení exekuce na vícero samostatných, navzájem nezávislých důvodech. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti věnuje jen otázce promlčení, ponechávajíc stranou své argumentace další podstatné důvody, které exekuční soud přiměly danou exekuci zastavit (viz bod 27 a násl. napadeného usnesení okresního soudu), včetně tzv. anatocismu. Soud konkrétně s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3194/18 ze dne 1. 4. 2019 (N 44/93 SbNU 119) uvedl, že zásadní vadou dotčených exekučních titulů je krom jiného i přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. Stěžovatelka si totiž v rozporu s dobrými mravy sjednala s povinným jednak úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně, dále smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně, a to ještě zpětně za dobu přibližně 3 let. Nadto uplatnila další úrok z prodlení ve výši 18 % od prvního dne prodlení s úhradou faktur do 30. 6. 1996. Ústavní soud ve vzpomenutém nálezu vyslovil právní názor, dle něhož úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně (182,5 % ročně) a vyšší jsou již bez dalšího (samy pro svou výši) ústavně neakceptovatelné (viz bod 47 cit. nálezu). Tento názor je v souladu s právními závěry vyjádřenými v dřívějších nálezech Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 523/07 a sp. zn. I. ÚS 728/10, jakož i judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení sp. zn. 20 Cdo 1655/2020 ze dne 1. 7. 2020). Pakliže exekuční soud na podkladě těchto nosných důvodů uzavřel, že exekuční tituly trpí vadou, která je činí nezpůsobilými výkonu, pročež exekuci ve výsledku zastavil, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.
Obstojí-li vývody exekučního soudu o nepřiměřené výši příslušenství pohledávky (včetně anatocismu), jež ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti adresně nezpochybnila, je nadbytečné zabývat se argumenty ohledně tvrzené nesprávnosti závěru soudů o promlčení práva. Případně vadné posouzení námitky promlčení ze strany soudů by totiž za daných okolností nemělo na věcnou správnost jejich rozhodnutí žádný vliv, poněvadž postačuje, že jsou založena na jiném (samostatném) racionálně obhajitelném závěru.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
David Uhlíř v. r.
předseda senátu